O nezbedné princezně - autorky a režisérky Ireny Kozákové souboru J. K. Tyla Meziměstí
Lze pozitivně hodnotit rozhodnutí autorky i souboru tvůrčím způsobem přistoupit k jedné z "Praštěných pohádek" Josefa Lady, v nichž je všechno naruby. Přitom základní pohádkový étos je zachován: dobro zvítězí. V tomto smyslu lze konstatovat, že předloha patří k tomu lepšímu, co a jak se v současné době dětem předkládá.
Autorka musela předlohu připravit pro rozsah uceleného představení pro děti. Proto rozvádí původní příběh o další situace či dialogy. Ne však vždy ve stejné kvalitě. Mezi osvědčené "veselé" výstupy patří dialog s nahluchlou starou princeznou, zesměšnění ješitného kouzelníka, ovládnutí loupežníků ráznou holkou atd. - to vše v duchu původní Ladovy pohádky. Minimum dramatických situací je však leckde nahrazeno mnohomluvností.
Soubor svým temperamentním přístupem a ve většině hereckých výkonů pak svou bezprostředností, upřímností a přesvědčivostí při vytváření postav a řešení situací udělal nejen něco pro děti, ale také pro sebe. Slabiny předlohy v řešení dramatických situací a jednání postav však režisérka (autorka) v některých případech řeší zvýšenou razancí vnějšího projevu herců, tj. v gestu, mimice i pohybu, který neodpovídá vždy zcela charakteru postav a vzájemným vztahům.
Tempo představení a časová délka jednotlivých jednání jsou v souladu s vnímavostí dětí předškolního a raně školního věku (původně totiž bylo avizováno 90 minut bez přestávky!).
Sympatickým rysem inscenace je způsob aktivní spolupráce s dětským publikem, který je prováděn s patřičnou mírou vkusu. Při otázkách kladených dětem je v pozitivním smyslu počítáno s jejich fanděním či antipatiemi k hrdinům či antihrdinům příběhu.
Za nejchoulostivější problém inscenace považuji určité překročení míry vkusu, v některých případech, při vytváření kontaktů s dětským publikem. Týkají se estetického a poetického poslání divadla pro děti. Podstatou dětské přirozenosti je veselost, hravost, ne však komika vyráběná dospělými pro jejich veselí a smích za každou cenu. Mám na mysli například některé výrazy koktavosti jednoho z loupežníků vyložené jeho kolegy jinak (kaka.... kakat....karty, sere....sere....serenáda, atd.), případně rýmy : blíž - blít, v řiti - řítí, atd.
Domnívám se, že přes všechna pozitiva inscenace: nasazení, bezprostřednost, zaujatost, vstřícnost k divákovi uvedené skutečnosti degradují sympatické úsilí souboru a posunují kvalitu inscenace do nižších pater.
Závěrem však nutno konstatovat, že v porovnání se současnou úrovní používaných předloh i způsobu inscenování her pro děti patří pohádka O nezbedné princezně Meziměstských k té lepší polovině.
Dušan Zakopal
Vyšlo ve Větrníku č. 6
15. 10. 2003