BDS Lužnice Bechyně - Antonín Přidal: Pěnkava s loutnou. Začnu tím, co bylo nejzajímavější, nejvýstižnější a skoro nejpřesnější. Oním nej je scénografie rozhozená do prostoru, v kterém se sedí a leží, takže diváci jsou součástí hlubokého lesa, kterým dvě poutnice musí projít, aby dospěly poznání, odpuštění, smíření. Jedná se o výtvarně pojednaný prostor konkrétního lesa, přičemž použité znaky pars pro toto současně vytvářejí vnitřní prostor, prostor duše poutnic. Na horizontu poloarény je však dům, který v lese nikdy nebyl. A když odejdou, tak tam zase nebude, neboť je to prostor jejich obav a hříchů, prostor, který si rozpravou a tlakem okolností zhmotnily, prostor Osudu nebo Smrti, jak komu libo. A tady je onen scénografický a významový zádrhel, neboť dům je asi 10 x větší, než je ke ztvárnění situace a postav v ní zapotřebí. Nuže, příběh dvou souputnic v sobě nese silný náboj tajemství, které se postupně zvedá jak postupují obloukem života, zkušeností svého bytí teď a tady před námi diváky, neboť text pana Přidala zahrnuje oblouk od zrození ke smrti. Oblouk napsaný explicitně i implicitně. Ovšem obě interpretky si pro ztvárnění zvolily vnější prostor příběhu, místo aby se pokusily (jasně, že je to obtížné, velmi obtížné) konkretizovat vnitřní stav duše. Tím se stalo, že v tematizované a uchvacující scéně navozující atmosféru časoprostoru kdysi tenkrát i právě teď se popisuje cesta těla, místo aby byla prožita cesta duše tak, abychom jí mohli být účastni. Tak se též stalo, že zhmotnělý osud je v jejich podání agresivní, útočný, nebezpečný, je teroristou, a ne katalyzátorem doznání, smíření a spříznění se sebou samými i osudem - otevřený závěr totiž ukazuje jak na smrt, tak na život. Sám poetický text poskytuje několik vrstev. Prozaickou rovinu faktické cesty, rovinu poetickou ve smyslu niterné rozpravy se sebou přes partnerku, a rovinu, která obě propojuje a která byla zcela nepochopena: nejlepším příkladem za jiné budiž popěvky proti strachu. Možná zní tyto poznámky k poutnicím příkře, ale berte to jako záměr, protože když už se dokázaly vloupat pod první slupku a o druhé dokázaly celkem jasně rozprávět, pak je jejich povinností k sobě i divákovi, aby byly důsledné a inscenaci stvořily v hodnotě rovnoprávné předloze. Vstřícná reakce publika jim budiž podporou, ale ne potvrzením, že dosáhly, čeho chtěly.