Ochotnické divadlo v Nákle ve vzpomínkách Marie Rubišové- Gajové
Ochotnické divadlo v Nákle ve vzpomínkách Marie Rubišové- Gajové.
Ze vzpomínek svých rodičů vím, že již před 1. světovou válkou byla první divadelní představení ve Lhotě u Nákla v lese, kde bylo vybudováno jeviště v přírodním prostředí. Nákelským se divadla moc líbila, a tak začaly první pokusy v takzvaném divadelním odboru katolické mládeže. Po 1. světové válce ochotníci pokračovali ve své činnosti pod hlavičkou Orla.
Jako dítě jsem chodila nejprve na divadla loutková, která se hrála každou neděli na sále u Gajů. Bylo tam jeviště a loutky vypadaly jako živé. Představení byla vždy hojně navštívena dětmi. Divadla s loutkami hráli členové Orla, nejvíce však se nám líbil Kašpárek, kterého mistrně vedla Filoména Obšilová, později provdaná Hřivnová a propůjčila mu svůj charakteristický tenký hlásek. Hudební doprovod nacvičovali mladí houslisté - žáci pana Novotného, kteří hráli i o přestávkách. Tato loutková divadla se v Nákle udržela dlouhou dobu - od konce 20. let 20. století až do okupace, tedy do r. 1938.
Moji rodiče chodili na večerní představení pro dospělé a nás děti vždycky někdo z dospělých hlídal. Jednou se stalo, že jsme byli s mladším bratrem sami doma. Mně bylo asi 8 let, bratrovi 5. Rodiče nás uložili ke spánku a odešli. Zpočátku byl klid, ale náhle jsme slyšeli bouchání na dveře ozývající se ze dvora. Rány byly čím dále tím silnější. Po nějaké chvíli jsme si dodali odvahy a šli jsme se na dvůr podívat, kdo to tak tluče. Hluk se ozýval od dveří z chléva. Měli jsme svítilnu, a když bratr otevřel ony dveře, spatřili jsme v záři světla dva rohy vražené do koše a mávající na nás. Hrůza nás objala, že si pro nás jde čert. Rychle jsme utíkali do světnice, bratr vzal narychlo své dva penízky, co měl veškeré dětské jmění, a úprkem jsme běželi ke Gajům na sál pro rodiče. Ti pak zjistili, že naše kravička se vyškubla a běhala po chlévě a chtěla si přilepšit senem na dně koše, tak že se "rohama" zapasovala do proutí košíku, že z něj nemohla hlavu vyprostit. Proto bouchala do dveří a v našich představách splňovala roli zlého čerta. Tolik úsměvná příhoda z dětství při vzpomínce na divadlo.
Jak jsme byli trochu větší, chodili jsme na divadlo s rodiči. Největší dojem ve mně zanechala opereta "Cestička k nebi ". Tam excelovali v hlavních rolích paní Božena Vrbková a Zdeněk Utíkal. Bylo to tak v roce 1938.
Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla hrát divadlo i já. Až jednou onemocněla představitelka hlavní role Ludmila Hanáková z Příkaz a byla tím ohrožena premiéra operety "Pasačka z hor". Přišli k nám, jestli bych ji nezaskočila. Psal se rok 1939 a mně bylo 16 let. Zpívat jsem uměla, jako správná dcera varhaníka, ale byla jsem ještě nesmělá, a tak mě učili narychlo, jak se mám pohybovat na jevišti, jaká gesta mám dělat při zpěvech a deklamacích. Hlavní mou učitelkou byla tehdy paní Božena Vrbková. Pamatuji si, jak jsem měla rukama znázorňovat podle textu ... hnízdečko do těch míst ... No, ze záskoku ve zmíněném roce 1939 jsem pak zůstala jako členka souboru až do roku 1957, tedy 18 let. Hráli jsme co dva měsíce vždy nový kus a některé se musely pro velký zájem publika i několikrát opakovat.
Orelské divadlo v Nákle čítalo kolem 20 herců. Režii vedli kněží P. Cyril Petržela a P. František Filip. Hudbu řídil P. Bohumil Steiger, který zároveň hrál na varhany, klavír a harmonium. Další režiséři byli Stanislav Pospíšil a Karel Dolínek st.
Divadelní doprovodná kapela zahrnovala množství muzikantů. Na klavír hrával P. Bohumil Steiger, jak již bylo řečeno. A teď omluvte mou paměť, křestní jména všech dalších hudebníků si již nepamatuji. Vím jen, že hudba zahrnovala muzikanty z celé farnosti, nejen z Nákla. Housle a violu obstarali pánové Uvízl z Mezic, Lón a Mach z Hynkova. Na basu hrál Karel Dolínek st., klarinety pískal Šustek ze Skrbeně, Říkal z Hynkova, Jan Dolínek z Mezic, Jan Zatloukal ze Lhoty a Jan Zatloukal - stejnojmenný - z Hynkova. Pozoun troubil Josef Dolínek z Mezic, Josef Špunda z Jáchymova, buben tloukl Jan Dolínek. Trubku obstarával František Dolínek z Mezic, později přestěhován do Nákla.Tenor hrál Vojtěch Vařeka z Jáchymova, který byl kapelníkem dechovky v Litovli a někdy celou hudbu též dirigoval i při divadlech.
Členové souboru zajížděli do divadla do Olomouce, kde se inspirovali. Pohybovou aktivitu na jevišti nás učila paní Šánová,viz fotografie. Bydlela za lipovou alejí na začátku Příkaz a velmi se této oblasti věnovala. Sama neměla děti a divadlo bylo její velikou láskou. Další výraznou osobností nákelských ochotníků byl mistr Leopold Hrabčík, kterýbyl holičem a hlavně maskérem. Zhotovoval též nejrůznější paruky všem na míru.
Oponu zajišťoval Alois Koudelný. Byla napodobeninou známé Hynaisovy opony.
V létě se hrálo na orelské zahradě v přírodním prostředí, které bylo velmi krásné svými vzrostlými stromy kolem jeviště, v pozadí a po stranách osvětlené lampiony. V zimě pak se hrálo na Kocandě na sále, do roku 1926 u Přidalíků, v roce 1927 již u Gajů. Můj stařeček František Přidalík totiž prodal hospodu Inocenci Gajovi, za jehož syna Josefa jsem se později provdala.
Balet nacvičovala Ludmila Suchomelová-Večeřová, Štěpánka Gajová-Kouřilová a Marie Strnadová-Majnušová. Nejkrásnější nápad v choreografii, na který si vzpomínám, byl vytvořen v operetě "Hospůdka u přívozu." Jako kulisu si představte vyrobené poupě květiny uprostřed jeviště, ze kterého vytančily dvě baletky jako víly. Co se týče kostýmů, ty jsme měly vypůjčené z divadla v Olomouci. Jak jistě tušíte, kolem divadelních představeníbylohodněprácenejen s nacvičováním hry, ale také s přípravou jeviště, úklidy, kulisy, apod. U Gajů se podílelanapřípravěsálucelárodina, nejvícepakAmálieGajová.Vdivadle nesmí chybět ani nápověda. Tu obětavě zajišťovalaŽofieUtíkalová.Díky obětavosti a preciznosti ochotníků slavila orelská divadla velké úspěchy. Několikrát zde byli přítomni autoři hry, jako například Adolf Branald nebo prof. Josef Skopalík atéžoninešetřilichválounaadresu nákelských ochotníků.Upublikajsmenejvětšíúspěchy zaznamenalipřihranídivadelza 2. světové války, kdy jsme hrávali v sále se zatemněnými okny, aby ani proužek světla neproniklven.Bylijsmetotižvšichni ohroženi na životě. Nemohlo se větrat, bývalo v sále vedro, ale snažili jsme se vždy o posilu vlasteneckou a propagaci češství,pokudnámcenzuradovolila. Muselo se takzvaně někdy "číst mezi řádky " a najít si pravý smysl věty. Ráda jsem měla roli Cilinky ve hře "Český muzikant" neboli "Muziky, muziky", kterou napsal Jan Tureček-JizerskýahudbusložilFráňa Herman. Pojednávala o životě Františka Kmocha. Hra se mnohokrát opakovala pro velký zájem diváků a propagaci češství, hrálasevr.1941.Nejvícevšakbyla opakována opereta " Hospůdka u přívozu", kterounapsalaSlávaGrohmannová, hudbu složil Rudolf Leo Vašata a my jsme ji hráli v r. 1940 a v r. 1941.
Ze vzpomínek svých rodičů vím, že již před 1. světovou válkou byla první divadelní představení ve Lhotě u Nákla v lese, kde bylo vybudováno jeviště v přírodním prostředí. Nákelským se divadla moc líbila, a tak začaly první pokusy v takzvaném divadelním odboru katolické mládeže. Po 1. světové válce ochotníci pokračovali ve své činnosti pod hlavičkou Orla.
Jako dítě jsem chodila nejprve na divadla loutková, která se hrála každou neděli na sále u Gajů. Bylo tam jeviště a loutky vypadaly jako živé. Představení byla vždy hojně navštívena dětmi. Divadla s loutkami hráli členové Orla, nejvíce však se nám líbil Kašpárek, kterého mistrně vedla Filoména Obšilová, později provdaná Hřivnová a propůjčila mu svůj charakteristický tenký hlásek. Hudební doprovod nacvičovali mladí houslisté - žáci pana Novotného, kteří hráli i o přestávkách. Tato loutková divadla se v Nákle udržela dlouhou dobu - od konce 20. let 20. století až do okupace, tedy do r. 1938.
Moji rodiče chodili na večerní představení pro dospělé a nás děti vždycky někdo z dospělých hlídal. Jednou se stalo, že jsme byli s mladším bratrem sami doma. Mně bylo asi 8 let, bratrovi 5. Rodiče nás uložili ke spánku a odešli. Zpočátku byl klid, ale náhle jsme slyšeli bouchání na dveře ozývající se ze dvora. Rány byly čím dále tím silnější. Po nějaké chvíli jsme si dodali odvahy a šli jsme se na dvůr podívat, kdo to tak tluče. Hluk se ozýval od dveří z chléva. Měli jsme svítilnu, a když bratr otevřel ony dveře, spatřili jsme v záři světla dva rohy vražené do koše a mávající na nás. Hrůza nás objala, že si pro nás jde čert. Rychle jsme utíkali do světnice, bratr vzal narychlo své dva penízky, co měl veškeré dětské jmění, a úprkem jsme běželi ke Gajům na sál pro rodiče. Ti pak zjistili, že naše kravička se vyškubla a běhala po chlévě a chtěla si přilepšit senem na dně koše, tak že se "rohama" zapasovala do proutí košíku, že z něj nemohla hlavu vyprostit. Proto bouchala do dveří a v našich představách splňovala roli zlého čerta. Tolik úsměvná příhoda z dětství při vzpomínce na divadlo.
Jak jsme byli trochu větší, chodili jsme na divadlo s rodiči. Největší dojem ve mně zanechala opereta "Cestička k nebi ". Tam excelovali v hlavních rolích paní Božena Vrbková a Zdeněk Utíkal. Bylo to tak v roce 1938.
Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla hrát divadlo i já. Až jednou onemocněla představitelka hlavní role Ludmila Hanáková z Příkaz a byla tím ohrožena premiéra operety "Pasačka z hor". Přišli k nám, jestli bych ji nezaskočila. Psal se rok 1939 a mně bylo 16 let. Zpívat jsem uměla, jako správná dcera varhaníka, ale byla jsem ještě nesmělá, a tak mě učili narychlo, jak se mám pohybovat na jevišti, jaká gesta mám dělat při zpěvech a deklamacích. Hlavní mou učitelkou byla tehdy paní Božena Vrbková. Pamatuji si, jak jsem měla rukama znázorňovat podle textu ... hnízdečko do těch míst ... No, ze záskoku ve zmíněném roce 1939 jsem pak zůstala jako členka souboru až do roku 1957, tedy 18 let. Hráli jsme co dva měsíce vždy nový kus a některé se musely pro velký zájem publika i několikrát opakovat.
Orelské divadlo v Nákle čítalo kolem 20 herců. Režii vedli kněží P. Cyril Petržela a P. František Filip. Hudbu řídil P. Bohumil Steiger, který zároveň hrál na varhany, klavír a harmonium. Další režiséři byli Stanislav Pospíšil a Karel Dolínek st.
Divadelní doprovodná kapela zahrnovala množství muzikantů. Na klavír hrával P. Bohumil Steiger, jak již bylo řečeno. A teď omluvte mou paměť, křestní jména všech dalších hudebníků si již nepamatuji. Vím jen, že hudba zahrnovala muzikanty z celé farnosti, nejen z Nákla. Housle a violu obstarali pánové Uvízl z Mezic, Lón a Mach z Hynkova. Na basu hrál Karel Dolínek st., klarinety pískal Šustek ze Skrbeně, Říkal z Hynkova, Jan Dolínek z Mezic, Jan Zatloukal ze Lhoty a Jan Zatloukal - stejnojmenný - z Hynkova. Pozoun troubil Josef Dolínek z Mezic, Josef Špunda z Jáchymova, buben tloukl Jan Dolínek. Trubku obstarával František Dolínek z Mezic, později přestěhován do Nákla.Tenor hrál Vojtěch Vařeka z Jáchymova, který byl kapelníkem dechovky v Litovli a někdy celou hudbu též dirigoval i při divadlech.
Členové souboru zajížděli do divadla do Olomouce, kde se inspirovali. Pohybovou aktivitu na jevišti nás učila paní Šánová,viz fotografie. Bydlela za lipovou alejí na začátku Příkaz a velmi se této oblasti věnovala. Sama neměla děti a divadlo bylo její velikou láskou. Další výraznou osobností nákelských ochotníků byl mistr Leopold Hrabčík, kterýbyl holičem a hlavně maskérem. Zhotovoval též nejrůznější paruky všem na míru.
Oponu zajišťoval Alois Koudelný. Byla napodobeninou známé Hynaisovy opony.
V létě se hrálo na orelské zahradě v přírodním prostředí, které bylo velmi krásné svými vzrostlými stromy kolem jeviště, v pozadí a po stranách osvětlené lampiony. V zimě pak se hrálo na Kocandě na sále, do roku 1926 u Přidalíků, v roce 1927 již u Gajů. Můj stařeček František Přidalík totiž prodal hospodu Inocenci Gajovi, za jehož syna Josefa jsem se později provdala.
Balet nacvičovala Ludmila Suchomelová-Večeřová, Štěpánka Gajová-Kouřilová a Marie Strnadová-Majnušová. Nejkrásnější nápad v choreografii, na který si vzpomínám, byl vytvořen v operetě "Hospůdka u přívozu." Jako kulisu si představte vyrobené poupě květiny uprostřed jeviště, ze kterého vytančily dvě baletky jako víly. Co se týče kostýmů, ty jsme měly vypůjčené z divadla v Olomouci. Jak jistě tušíte, kolem divadelních představeníbylohodněprácenejen s nacvičováním hry, ale také s přípravou jeviště, úklidy, kulisy, apod. U Gajů se podílelanapřípravěsálucelárodina, nejvícepakAmálieGajová.Vdivadle nesmí chybět ani nápověda. Tu obětavě zajišťovalaŽofieUtíkalová.Díky obětavosti a preciznosti ochotníků slavila orelská divadla velké úspěchy. Několikrát zde byli přítomni autoři hry, jako například Adolf Branald nebo prof. Josef Skopalík atéžoninešetřilichválounaadresu nákelských ochotníků.Upublikajsmenejvětšíúspěchy zaznamenalipřihranídivadelza 2. světové války, kdy jsme hrávali v sále se zatemněnými okny, aby ani proužek světla neproniklven.Bylijsmetotižvšichni ohroženi na životě. Nemohlo se větrat, bývalo v sále vedro, ale snažili jsme se vždy o posilu vlasteneckou a propagaci češství,pokudnámcenzuradovolila. Muselo se takzvaně někdy "číst mezi řádky " a najít si pravý smysl věty. Ráda jsem měla roli Cilinky ve hře "Český muzikant" neboli "Muziky, muziky", kterou napsal Jan Tureček-JizerskýahudbusložilFráňa Herman. Pojednávala o životě Františka Kmocha. Hra se mnohokrát opakovala pro velký zájem diváků a propagaci češství, hrálasevr.1941.Nejvícevšakbyla opakována opereta " Hospůdka u přívozu", kterounapsalaSlávaGrohmannová, hudbu složil Rudolf Leo Vašata a my jsme ji hráli v r. 1940 a v r. 1941.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.