Texty: Jakub Hulák: Krajská přehlídka dětského divadla v Třebíči - 7.4.2006

Krajská přehlídka dětského divadla v Třebíči

Když tak rok co rok jezdím na krajskou přehlídku dětského divadla do Třebíče, uvědomuji si, že obor je v kraji natolik silný, že jeden den (tentokrát 7. dubna) pro přehlídku opravdu přestává stačit. Inscenací se letos sešlo čtrnáct, a hektické atmosféře přehlídky nepomohlo ani to, že dva soubory kvůli odjezdu na školní zájezd do zahraničí vystoupily o den dřív.
Politováníhodná byla i skutečnost, že zúčastněných dětí ze souborů bylo tolik, že sedm dopoledních představení v malém sále Národního domu mohli zhlédnout právě jen členové dotyčných sedmi souborů. Pracovnice DDM Třebíč v rámci svých zkrácených pracovních úvazků evidentně nedokážou přehlídku lépe organizačně zvládnout, zvlášť když si pro konání akce zvolí termín, kdy se jí hlavní organizační opora dřívějších ročníků - divadelník a ředitel ZŠ Třebíč, Benešova Jaroslav Dejl vůbec nemůže zúčastnit. Poněkud bezútěšnou atmosféru pak zachraňuje Stanislava Štěpánková z KVIZ Třebíč - dobrá duše třebíčských přehlídek.
Tradiční a nutno říct, že velmi solidní základnu souborů z kraje Vysočina, tvoří skupiny z třebíčských základních škol. Výše zmíněným „předskokanem“, který přehlídku dětského divadla zahájil už o den dřív, byla Základní škola Benešova se dvěma soubory vedenými Irenou Marečkovou (v obou případech i autorkou). Ten mladší, Puntík, s pohádkou Povídání o králících přes hezkou stylizaci jednotlivých zvířat zůstal spíš u jednoduché a často poněkud mechanické demonstrace příběhu namísto jeho rozehrání prostřednictvím dramatických situací. Mnohem zajímavější bylo představení Poznání zkušenějšího souboru Vrány, který předvedl jakýsi modelový příběh beze slov, který svou výraznou a přesnou barevnou a pohybovou stylizací připomínal animovaný fi lm. Míra abstrakce v prezentovaném tvaru bohužel ubírala na jeho sdělnosti a výsledek dával divákům snad až příliš velký prostor k interpretaci příběhu. Přesto šlo o natolik inspirativní a pozoruhodné dílko, že si za něj soubor vysloužil čestné uznání. Soubor Áčko ze ZŠ Týnská (ved. Jarmila Kratochvílová) inscenoval některé z Indických pohádek z dramatizace Mirka Slavíka. Volba kvalitního textu se souboru vyplatila, přes občasné mechanické deklamace děti dokázaly jednat v situaci, vedoucí navíc zvolila funkční stylizaci postav i scénografi e a dobře pracovala s mizanscénou. Indické pohádky byly doporučeny do širšího výběru na celostátní přehlídku. Soubor Kohoutek ze ZŠ Na Kopcích (ved. Lenka Kohoutová) také vsadil na kvalitní text - Obrázky z českých dějin a pověstí v dramatizaci Jiřího a Kristy Bláhových. Děti přijaly nadsázku a humor textu za své, inscenaci by ovšem prospělo víc silných nápadů. Po mírném celkovém pročištění a domyšlení některých situací a závěru by mohlo vzniknout velice svěží a vtipné představení. Stejný přístup ke stejné látce se shodou okolností na přehlídce vyskytl ještě jednou - přestože v případě Stařičkých pověstí českých staršího souboru ZŠ Havlíčkova Jihlava (ved. Alena Hromádková a Jana Krásenská) šlo o autorský text. Na jeho základě vznikl tvar, který se sice principem nakládání s látkou podobá klasické studentské recesi, tu ovšem divadelními prostředky proměňuje v silnou a pevně postavenou inscenaci. Představení je plné krásných obrazů, vtipně pracuje s kontrastem „vysokého“ (symfonická hudba, pečlivě vypracované kostýmy) a „nízkého“ (současný jazyk v replikách postav, úsporná scéna se štafl emi). Přes drobné výhrady, mj. k mluvnímu projevu a opět nedotaženému závěru, zapůsobilo představení v Třebíči dosud neznámého souboru jako zjevení a bylo doporučeno k přímému postupu na celostátní přehlídku. Velmi příjemným zážitkem byla i inscenace americké pohádky Hloupý syn mladšího souboru ZŠ Jihlava, která vznikla pod stejným vedením. Soubor si zvolil nápaditou scénografi i z obřích dětských kostek, z nichž lze jejich různým natočením sestavit šest různých kulis. Zvolené nápady, vynikající použití prvku zcizení, ani přirozené jednání dětí ale nedokázaly zakrýt, že jednoduché pohádce založené na opakování podobné situace chybí dostatečný dramatický potenciál. Přestavby kostek navíc retardovaly tempo představení a vypravěčky bez opory v konkrétní situaci často sklouzly k mechanické deklamaci textu. Kvality inscenace ale přesto převážily nad problémy a Hloupý syn byl navržen do širšího výběru na celostátní přehlídku. Ve dvou různých provedeních se v Třebíči kromě Starých českých pověstí objevili také Brémští muzikanti, tentokrát v obou případech v dramatizaci Mirka Slavíka. Obě inscenace nesly také mnoho shodných znaků - v zásadě dobré uchopení kvalitního textu, ale práce se zvolenými prostředky nedotažená, situace často nedostatečně vystavěné (zejména klíčový moment „vloupání“ loupežníka zpět do chaloupky obsazené zvířátky), což děti vedlo k pouhému naznačování místo skutečného jednání, rezervy v projevu vypravěčky... Oproti verzi souboru Brepty ZŠ Sněžné (ved. Miloslava Matoušková) sliboval začátek představení ZUŠ Pelhřimov (ved. Jitka Vachková) větší invenci použitím rytmických nástrojů během připojování jednotlivých zvířat. Nástroje se ale ze hry postupně vytratily a na konci obou vystoupení tak zůstal dojem, že práce na inscenaci ještě nedospěla do fi nální fáze. Přesto obě inscenace nesly řadu znaků kvalitní práce s dětmi a byly oceněny čestným uznáním. „Puberťácká“ část souboru Brepty přivezla do Třebíče inscenaci Básník, vytvořenou podle prózy Evy Lenartové Miluji Tě, Adame. Představení působilo sympaticky autentickým zachycením světa dospívajících, ale místo aby využilo dramatický potenciál situací, zbytečně zůstávalo u statických dialogů a monologů postav. Souboru by mohla pomoct také nápaditější volba předlohy - ta stávající se až příliš blíží příběhům „červené knihovny“. Přesto si i starší Brepty za svou práci vysloužily čestné uznání. Dvě nové inscenace představil v Třebíči také soubor Děláme na tom ZUŠ Nové Město na Moravě (soubor převzala Lada Pokorná po odchodu Ivony Čermákové na mateřskou dovolenou). Starší skupina nabídla divákům autorskou práci Už jsme to udělali. Ve spletitém příběhu vzniklém z improvizací bylo zřejmé, že jsou žáci ZUŠ v pohotovém hraní divadla bez přípravy poměrně zběhlí. Hlavní slabinou představení ale byla nedostatečná konkretizace situací a jejich okolností, výsledkem pak byl častý zmatek na jevišti a jen přibližné jednání v roli. Jistá přibližnost a neobratnost byla charakteristická také pro Mrzáčka, kterého podle jihoamerické pověsti v převyprávění Vladimíra Hulpacha vytvořili žáci 1. cyklu. Práce s motivy a jevištními znaky byla natolik nedůsledná, že bylo místy těžké se v příběhu orientovat. Na konec mi ovšem zbyla tři představení, jejichž úroveň prozrazovala problémy v samotné metodice dramatické práce s dětmi. Soubor Sluníčko školní družiny v Přibyslavi vystoupil s pásmem U nás v Holoubkově, založeným na kombinaci příběhu, říkadel a písniček bez zjevných souvislostí. Děti přes drobné záblesky přirozeného jednání většinou jen mechanicky plnily úkol, když na ně přišla řada, a sborově deklamovaly texty s dětskou „kolovrátkovou“ intonací. Představení Když je všechno naopak souboru ZUŠ Krásovy domky Pelhřimov o tom, jak pohádkové postavy učí zlobivé děti v lese uklízet, bylo zase těžko přijatelné pro svou prvoplánovou didaktičnost, naprostou nedramatičnost a mnohomluvnost. A do třetice to byla Slípka Pipka souboru ZŠ Stonařov (podle Pavla Šruta) zatížená zbytečným úvodním „dvorečkem“, zdlouhavým odříkáváním textu, nadbytečnými písničkami, popisnými kostýmy a vnějškovým napodobováním zvířat. I přesto lze říct, že je celková úroveň třebíčské přehlídky poměrně vysoká. Její největší rezervy momentálně nespočívají ani tak v kvalitě divadelních představení, jako spíš v organizaci.

Jakub Hulák






20.4.2002