Texty: PROVAZNÍK, Jaroslav: Děti a loutky. Chrudimské kapitoly moderního dětského divadla. Praha, vyd. AMU 2008, s. 69.

15. loutkářská Chrudim připravila však divákům ještě jedno příjemné překvapení: inscenaci dalšího souboru ve středoškolském věku, tentokrát však souboru učňovského. Se Snem učně Šostáka přijel poprvé na LCH loutkářský soubor známý později jako Žabáci, soubor Odborného učiliště železničního ze Šumperka, jehož vedoucí MILOSLAV LINHARD - i když nikdy nepracoval se soubory v dětském věku - navázal na linii, kterou dětské soubory do loutkářství 60. let vnesly. V tomto případě zažila LCH se vším všudy to, čemu se brzo začne říkat autorské divadlo: ”Přinesli si na jeviště nejen big beat, ale všechnu spontánnost mládí a elán… I když Sen učně Šostáka (…) je parodií na kovbojky, jichž známe na tucty, přesto zahráli hru ze svého života. Viděli jsme z té jejich jevištní legrace, jak žijí a co je trápí…,” píší s nepokrytým nadšením autoři článku o 15. LCH B. Hrnčíř a M. Česal a dodávají: ”(…) tím, že hráli především sebe a svůj život, vyjadřovali své pocity, své názory, svůj životní optimismus…” (”XV. LCH 1966 vskutku jubilejní”, Československý loutkář XVI, 1966, č. 7-8, s. 156) To, co bylo možno na chrudimském jevišti vidět ve vystoupení šumperského souboru, mělo mnoho společného s pořady divadelních souborů typu Inklemo nebo s poetikou tehdejších Formanových filmů.
M. Linhard svou poetiku, v níž se snoubila recese s parodií, dál systematicky rozvíjel po několik let a vždy se svými inscenacemi sklízel zasloužený úspěch, a to zdaleka ne jen na Loutkářských Chrudimích. Od poněkud samoúčelných schválností nebo neobratností, zvláště v dramaturgii, které v sobě nicméně nesly v polovině 60. let cosi zdravě provokativního, se postupně propracovával až k jiskřivým loutkářským nápadům (např. ve své poslední inscenaci uvedené na Loutkářské Chrudimi v roce 1973 pod názvem O krásné princezně Jeleně aneb Pohádka jako každá jiná).