MALOTA, Vít. Audimafor 2025. Online. Amatérská scéna 9. 4. 2025
Centrum uměleckých aktivit Hradec Králové v prostorách Divadla Drak uspořádalo další AUDIMAFOR, krajské postupové kolo z než jsou vybrané inscenace doporučovány na přehlídku experimentujícího divadla Šrámkův Písek, studentských divadelních souborů Mladá Scéna a divadel poezie Wolkrův Prostějov. Již několikátý rok po sobě v lektorském sboru zasedli režisér Vít Malota a scénograf Kamil Bělohlávek. Ten, jenž je s přehlídkou neodmyslitelně spjat a organizátoři o něm mluví jako nedílné součásti Audimaforu si při přecházení kolejí zlomil nohu, tak se stalo, že teatrolog Vladimír Hulec přijet výjimečně nemohl a nahradil jej pedagog a performer Roman Černík.
Letošní ročník se nesl jako pravidelně v duchu multi-žánrovosti, hledání hranic divadla a možností vyprávění. Byť v poněkud komornější podobě; osm inscenací a jeden film. Přehlídku otevřel soubor Korálka Dětenice s inscenací A proč ne čaj? (viz titulní foto Marka Douši_pozn.red.) Skupina středoškoláků zaviní sebevraždu spolužáka, jehož šikanují. Následně se rozplétá příběh plný krutosti, kdy jeden po druhém spolužáci umírají různými bizarními způsoby. Až nakonec nezbyde nikdo, ani učitelka, která takovou sérii úmrtí ve své třídě již neunesla. Lektorský sbor kvitoval odvahu souboru pustit se do autorské inscenace. Nutno zmínit, že vloni byla souboru z Dětenic vytýkána právě nevhodná látka (jednalo se o crazy pohádku). A právě proto je třeba úkrok směrem k nevyšlapaným cestám ocenit. Představení jinak vyvolávalo mnoho otázek. Nejčastěji padaly stran zvoleného žánru. Deset malých černoušků, bláznivá absurdita nebo psychologicko-realistické drama. Zvolené divadelní prostředky neposkytly dostatečný klíč k přečtení záměru tvůrců.
DREJG z Náchoda je známý svými divadelními experimenty, kdy důležitější než situace je celkový obraz, přesah inscenace. Z pedagogicko-režijního rámce neční jednotlivci, vše slouží celku. I letošní představení Nezoufejte, zbabělci! nabídlo více než klasický divadelní zážitek spíše setkání, sociologický výzkum. Diváci rozdělení do několika skupin v prostoru divadla, každou vedl jeden z performerů a po zaznění básní Josefa Škvoreckého na téma láska pokládali divákům řadu otázek týkajících se lásky a vztahů, které následně zapisovali do dotazníků. To se posléze opakovalo i s básněmi obsahujícími motiv zoufalství. Přestože šlo o působivý koncept, navíc vycházející z díla náchodského rodáka, právě forma převážila obsah. Celek byl ještě příliš očividně v počátcích zkoušení a chyběla větší pregnantnost v uchopení Škvoreckého básní či v jistotě s níž performer plní úlohu „sociologů“. Lektorský sbor ocenil koncept inscenace čestným uznáním.
Další náchodský soubor DREJG/Gang uvedl autorskou hru Kudy o hledání směru, strnulosti a nesmyslnosti lidského počínání. Modelová hra odehrávající se v učebně, kde se schází studenti, kteří zůstali „po škole“, nabízí to nejlepší v momentech, kdy nechává divákovi co největší prostor pro imaginaci. Čím více je sdělováno, tím méně inscenace působí. Sympatický soubor však ukázal smysl pro silné téma i vlastní jevištní uchopení. A nešikovnosti stran temporytmu, scénosledu a hereckého uchopení lze snadno přehlédnout. Své také jistě způsobil fakt, že šlo o premiéru a s dalšími reprízami bude výsledek získávat jistější kontury.
Divadelní soubor Poslední nakonec ze Sobotky a jeho čistě dívčí osazení měli lektoři možnost sledovat již několikátý rok po sobě. Mimo zkoušení nových cest, divadelních forem i hledání vlastního jazyka je potěšující vnímat, když se soubor skutečně vyvíjí. Většina z členek souboru již nastoupila na Vysokou školu, přesto nastudovaly další inscenaci vycházející ze starozákonního příběhu o Zuzaně, Smrtholky Lucie Faulerové a dalších pod názvem My se deme mejt. Jedná se o sebevědomý divadelní tvar s minimem jevištní akce. Většina je vědomě a pevně sdělována slovem či obrazem. Uchopení monologických výpovědí je poučené a funkční a výpověď směřující coby (mimo jiné) kritika vůči patriarchátu a sexualizovanému násilí. Otázky padaly stran scénografického řešení. Volba umístit setkání tří dívek do společných sprch na vysokoškolské koleji, respektive popisnost zvolené scénografie může působit zbytečně. Lektorský sbor také hovořil o účelnějším užití mikrofonů a looperu. Paradoxně nejslabší stránkou inscenace je její rapový závěr, který má být pomyslným plivancem do tváře diváka, ale vyznívá spíše nejistě. Avšak právě pro vysoké hodnoty autorského vkladu, hereckého uchopení i síly výpovědi byla inscenace doporučena na Šrámkův Písek a Wolrkův Prostějov.
Studio Šrámotva domu v Sobotce nastudovalo pro Festival českého jazyka Šrámkova Sobotka formou scénického čtení dva působivé osudy dotýkající se uměleckého směru art brut. Výtvarnice Helena Skalická a básník Jan Badalec. Osobnosti pobývající nějaký čas na okraji společnosti. Dva pohnuté osudy. Soubor divadelně zpracoval rozhovor básníka Pavla Novotného s Helenou Skalickou v němž výtvarnice vypráví o svém životě, vztahu k otci či pobytu v psychiatrických ústavech. To vše bylo doplněno několika básněmi Jana Badalce. Krom skutečnosti, že se čtení odehrávalo v plenéru, byly nejvýraznějším prvkem kostýmy – šaty z novin. Přestože umělecký záměr zachytit nánosy vnějšího světa, které si na sobě člověk nese a jimiž je „obalen“ byl zřejmý, přesto noviny jako metafora působily příliš obecně. Lektorský sbor také otevřel otázku formy scénického čtení; nejen, že se tříštily kostýmy s papíry v rukou herců a hereček, ale inscenace svou „scénovaností“ jako by se formě čtení vzpírala. Zkrátka dostala se kamsi mezi divadlo a scénické čtení, byť je nutno podotknout, že tato hranice zůstává značně vágní. Poezie periferie však nabídla soustředěný výkon, schopnost vládnout slovem i neotřele a po svém pracovat s působivou látkou. Za inspirativní text scénického čtení získal soubor čestné uznání.
Barevné knoflíky z Třebechovic pod Orebem dva ročníky po sobě překvapil Audimafor odvážným divadelním pohledem na divadelní formy i národní klasiky. Stejně překvapivý byl jejich letošní odklon od očekávaného experimentu směrem k formálnímu a historizujícímu uchopení kanonické látky – Evžena Oněgina od A. S. Puškina. Záměrem souboru bylo „vyzkoušet si klasiku“. To však klade nároky na dokonalé zvládnutí jednání slovem i prací s veršem. Nenajdu-li klíč k uchopení látky po svém, nepřijdu-li na vlastní pohled na Oněgina; tedy co pro mne dnes znamená Oněginův příběh, snadno zbloudím v množství slov, která se nepodaří obsáhnout a naplnit. Během utkávání se s klasickou látkou soubor neztratil nic ze své sympatické energie a nezbývá než doufat, že se v příštích letech vrátí k tomu, co jejich inscenace činilo působivými – totiž k vlastnímu jedinečnému uchopení.
Předposledním představením byly Dcerky od souboru Popcorn z Jaroměře. Loutkové představení mimo výrazné vizuální zpracování nabídlo nesmírně zajímavý pohled na osudy dvou mladých dívek jež dělí více než 600 let. Jedna následovnice Jana Husa, druhá ze současnosti. První řeší zajetí svého mistra v Kostnici a vydává se na dlouhou cestu, druhá čelí nástrahám sociálních sítí, očekáváním spolužáků i sledujících. Oba příběhy jsou podávány s citem, soustředěně, nechávají dostatek prostoru diváckému výkladu a dotýkají se podobností i rozdílů obou dívek. Nechybí hravost i vynalézavost. Stejně funkční je i hra světel. Zatímco děti (loutky) ze současnosti jsou uzavřeny v kovových klecích a osvětleny studeným bílým LED světlem, následovnice Mistra Jana je v kleci dřevěné a světlo jí poskytují dvě svíčky. Tragédie, ke které příběhy nezadržitelně směřují, byla jedním z nejsilnější divadelních momentů celého Audimafgoru. Souboru Popcorn pod vedením Jarky Holasové se podařilo vytvořit působivé dílo, které stojí pevně a mluví zpříma. Proto byla inscenace doporučena na Šrámkův Písek a Mladou scénu.
Program Audimaforu uzavřela přednáška / výstava Hany Voříškové pod názvem Karavana. Že je Hana jednou z nejvýraznějších a nejzajímavějších tvůrkyň na poli amatérských přehlídek dokázala mnoho let po sobě. Její opakovaná účast na Jiráskově Hronově to jen potvrzuje. Od tvarů čistě výtvarných se pomalu přesouvá směrem k důvěře ve slovo. Její poslední inscenace vycházející z Grónské poezie nabídla účelné avšak minimalistický výtvarné gesto. Letošní Karavana je dalším krokem mimo vyzkoušené cesty. Hana Se představila jako konferenciérka přednášející o fenoménu Dada – a osvětluje vlastní pohled na etymologii tohoto slova. Druhou částí zážitku je výstava keramických velbloudů nesoucích různý náklad. Přestože šlo jako obvykle o milé setkání naplněné příjemnou energií, přeci jen šlo skutečně více o výstavu či vernisáž – zatímco divadla bylo pomálu. Pomohlo by zkrácení přednášky a její důslednější vypointování. Prim hrají sošky velbloudů.
Přes skromnější účast nabídl letošní AUDIMAFOR žánrově rozmanité divadelní zážitky a doporučené inscenace jistě v celorepublikovém kontextu nezapadnou. Nezbývá než doufat, že divadelníci z řad studentů i dospělých nepřestanou hledat svůj divadelní jazyk a neztratí touhu vyprávět příběhy, jež si to zaslouží.
MALOTA, Vít. Audimafor 2025. Online. Amatérská scéna 9. 4. 2025 [cit. 2025-04-12]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/audimafor-2025/
Letošní ročník se nesl jako pravidelně v duchu multi-žánrovosti, hledání hranic divadla a možností vyprávění. Byť v poněkud komornější podobě; osm inscenací a jeden film. Přehlídku otevřel soubor Korálka Dětenice s inscenací A proč ne čaj? (viz titulní foto Marka Douši_pozn.red.) Skupina středoškoláků zaviní sebevraždu spolužáka, jehož šikanují. Následně se rozplétá příběh plný krutosti, kdy jeden po druhém spolužáci umírají různými bizarními způsoby. Až nakonec nezbyde nikdo, ani učitelka, která takovou sérii úmrtí ve své třídě již neunesla. Lektorský sbor kvitoval odvahu souboru pustit se do autorské inscenace. Nutno zmínit, že vloni byla souboru z Dětenic vytýkána právě nevhodná látka (jednalo se o crazy pohádku). A právě proto je třeba úkrok směrem k nevyšlapaným cestám ocenit. Představení jinak vyvolávalo mnoho otázek. Nejčastěji padaly stran zvoleného žánru. Deset malých černoušků, bláznivá absurdita nebo psychologicko-realistické drama. Zvolené divadelní prostředky neposkytly dostatečný klíč k přečtení záměru tvůrců.
DREJG z Náchoda je známý svými divadelními experimenty, kdy důležitější než situace je celkový obraz, přesah inscenace. Z pedagogicko-režijního rámce neční jednotlivci, vše slouží celku. I letošní představení Nezoufejte, zbabělci! nabídlo více než klasický divadelní zážitek spíše setkání, sociologický výzkum. Diváci rozdělení do několika skupin v prostoru divadla, každou vedl jeden z performerů a po zaznění básní Josefa Škvoreckého na téma láska pokládali divákům řadu otázek týkajících se lásky a vztahů, které následně zapisovali do dotazníků. To se posléze opakovalo i s básněmi obsahujícími motiv zoufalství. Přestože šlo o působivý koncept, navíc vycházející z díla náchodského rodáka, právě forma převážila obsah. Celek byl ještě příliš očividně v počátcích zkoušení a chyběla větší pregnantnost v uchopení Škvoreckého básní či v jistotě s níž performer plní úlohu „sociologů“. Lektorský sbor ocenil koncept inscenace čestným uznáním.
Další náchodský soubor DREJG/Gang uvedl autorskou hru Kudy o hledání směru, strnulosti a nesmyslnosti lidského počínání. Modelová hra odehrávající se v učebně, kde se schází studenti, kteří zůstali „po škole“, nabízí to nejlepší v momentech, kdy nechává divákovi co největší prostor pro imaginaci. Čím více je sdělováno, tím méně inscenace působí. Sympatický soubor však ukázal smysl pro silné téma i vlastní jevištní uchopení. A nešikovnosti stran temporytmu, scénosledu a hereckého uchopení lze snadno přehlédnout. Své také jistě způsobil fakt, že šlo o premiéru a s dalšími reprízami bude výsledek získávat jistější kontury.
Divadelní soubor Poslední nakonec ze Sobotky a jeho čistě dívčí osazení měli lektoři možnost sledovat již několikátý rok po sobě. Mimo zkoušení nových cest, divadelních forem i hledání vlastního jazyka je potěšující vnímat, když se soubor skutečně vyvíjí. Většina z členek souboru již nastoupila na Vysokou školu, přesto nastudovaly další inscenaci vycházející ze starozákonního příběhu o Zuzaně, Smrtholky Lucie Faulerové a dalších pod názvem My se deme mejt. Jedná se o sebevědomý divadelní tvar s minimem jevištní akce. Většina je vědomě a pevně sdělována slovem či obrazem. Uchopení monologických výpovědí je poučené a funkční a výpověď směřující coby (mimo jiné) kritika vůči patriarchátu a sexualizovanému násilí. Otázky padaly stran scénografického řešení. Volba umístit setkání tří dívek do společných sprch na vysokoškolské koleji, respektive popisnost zvolené scénografie může působit zbytečně. Lektorský sbor také hovořil o účelnějším užití mikrofonů a looperu. Paradoxně nejslabší stránkou inscenace je její rapový závěr, který má být pomyslným plivancem do tváře diváka, ale vyznívá spíše nejistě. Avšak právě pro vysoké hodnoty autorského vkladu, hereckého uchopení i síly výpovědi byla inscenace doporučena na Šrámkův Písek a Wolrkův Prostějov.
Studio Šrámotva domu v Sobotce nastudovalo pro Festival českého jazyka Šrámkova Sobotka formou scénického čtení dva působivé osudy dotýkající se uměleckého směru art brut. Výtvarnice Helena Skalická a básník Jan Badalec. Osobnosti pobývající nějaký čas na okraji společnosti. Dva pohnuté osudy. Soubor divadelně zpracoval rozhovor básníka Pavla Novotného s Helenou Skalickou v němž výtvarnice vypráví o svém životě, vztahu k otci či pobytu v psychiatrických ústavech. To vše bylo doplněno několika básněmi Jana Badalce. Krom skutečnosti, že se čtení odehrávalo v plenéru, byly nejvýraznějším prvkem kostýmy – šaty z novin. Přestože umělecký záměr zachytit nánosy vnějšího světa, které si na sobě člověk nese a jimiž je „obalen“ byl zřejmý, přesto noviny jako metafora působily příliš obecně. Lektorský sbor také otevřel otázku formy scénického čtení; nejen, že se tříštily kostýmy s papíry v rukou herců a hereček, ale inscenace svou „scénovaností“ jako by se formě čtení vzpírala. Zkrátka dostala se kamsi mezi divadlo a scénické čtení, byť je nutno podotknout, že tato hranice zůstává značně vágní. Poezie periferie však nabídla soustředěný výkon, schopnost vládnout slovem i neotřele a po svém pracovat s působivou látkou. Za inspirativní text scénického čtení získal soubor čestné uznání.
Barevné knoflíky z Třebechovic pod Orebem dva ročníky po sobě překvapil Audimafor odvážným divadelním pohledem na divadelní formy i národní klasiky. Stejně překvapivý byl jejich letošní odklon od očekávaného experimentu směrem k formálnímu a historizujícímu uchopení kanonické látky – Evžena Oněgina od A. S. Puškina. Záměrem souboru bylo „vyzkoušet si klasiku“. To však klade nároky na dokonalé zvládnutí jednání slovem i prací s veršem. Nenajdu-li klíč k uchopení látky po svém, nepřijdu-li na vlastní pohled na Oněgina; tedy co pro mne dnes znamená Oněginův příběh, snadno zbloudím v množství slov, která se nepodaří obsáhnout a naplnit. Během utkávání se s klasickou látkou soubor neztratil nic ze své sympatické energie a nezbývá než doufat, že se v příštích letech vrátí k tomu, co jejich inscenace činilo působivými – totiž k vlastnímu jedinečnému uchopení.
Předposledním představením byly Dcerky od souboru Popcorn z Jaroměře. Loutkové představení mimo výrazné vizuální zpracování nabídlo nesmírně zajímavý pohled na osudy dvou mladých dívek jež dělí více než 600 let. Jedna následovnice Jana Husa, druhá ze současnosti. První řeší zajetí svého mistra v Kostnici a vydává se na dlouhou cestu, druhá čelí nástrahám sociálních sítí, očekáváním spolužáků i sledujících. Oba příběhy jsou podávány s citem, soustředěně, nechávají dostatek prostoru diváckému výkladu a dotýkají se podobností i rozdílů obou dívek. Nechybí hravost i vynalézavost. Stejně funkční je i hra světel. Zatímco děti (loutky) ze současnosti jsou uzavřeny v kovových klecích a osvětleny studeným bílým LED světlem, následovnice Mistra Jana je v kleci dřevěné a světlo jí poskytují dvě svíčky. Tragédie, ke které příběhy nezadržitelně směřují, byla jedním z nejsilnější divadelních momentů celého Audimafgoru. Souboru Popcorn pod vedením Jarky Holasové se podařilo vytvořit působivé dílo, které stojí pevně a mluví zpříma. Proto byla inscenace doporučena na Šrámkův Písek a Mladou scénu.
Program Audimaforu uzavřela přednáška / výstava Hany Voříškové pod názvem Karavana. Že je Hana jednou z nejvýraznějších a nejzajímavějších tvůrkyň na poli amatérských přehlídek dokázala mnoho let po sobě. Její opakovaná účast na Jiráskově Hronově to jen potvrzuje. Od tvarů čistě výtvarných se pomalu přesouvá směrem k důvěře ve slovo. Její poslední inscenace vycházející z Grónské poezie nabídla účelné avšak minimalistický výtvarné gesto. Letošní Karavana je dalším krokem mimo vyzkoušené cesty. Hana Se představila jako konferenciérka přednášející o fenoménu Dada – a osvětluje vlastní pohled na etymologii tohoto slova. Druhou částí zážitku je výstava keramických velbloudů nesoucích různý náklad. Přestože šlo jako obvykle o milé setkání naplněné příjemnou energií, přeci jen šlo skutečně více o výstavu či vernisáž – zatímco divadla bylo pomálu. Pomohlo by zkrácení přednášky a její důslednější vypointování. Prim hrají sošky velbloudů.
Přes skromnější účast nabídl letošní AUDIMAFOR žánrově rozmanité divadelní zážitky a doporučené inscenace jistě v celorepublikovém kontextu nezapadnou. Nezbývá než doufat, že divadelníci z řad studentů i dospělých nepřestanou hledat svůj divadelní jazyk a neztratí touhu vyprávět příběhy, jež si to zaslouží.
MALOTA, Vít. Audimafor 2025. Online. Amatérská scéna 9. 4. 2025 [cit. 2025-04-12]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/audimafor-2025/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.