Muzikálové formě se částečně přiblížil další domácí soubor Beníci (ZŠ Benešova) pod vedením Zuzany Nohové, ten nám ovšem ve svém Kocouru Modroočkovi ukázal, že se s písněmi na pódiu dá pracovat nejen vkusně, ale i účelně. Je ale pravda, že zhuštění pěveckých čísel v druhé polovině inscenace vytvořilo zvláštní disproporci vzhledem k činohernímu „nehudebnímu“ začátku. Představení ale diváky překvapilo působivými scénickými obrazy za použití výsostně divadelních prostředků. V centru dění je Modroočko jako mladší chlapec v civilním džínovém kostýmu, jeho protihráčem i spoluhráčem je pak precizně sehraný chór tvořený staršími členy souboru. Princip založený na napětí mezi chlapcem - mládětem a partou starších, kteří zde zpřítomňují neznámý a nebezpečný svět okolo, se zdá být pro inscenaci nosný, nefunguje ale dobře tam, kde je přirozenost civilního Modroočka zastřena zbytečnou a navíc rozmlženou infantilní stylizací. Přesnější uchopení pak chybělo i některým dalším postavám (např. Zrzunda). Dramaturgicky nedořešený byl zatím konec, který nepůsobil jako přesvědčivé vyústění Modroočkových životních peripetií. Jako nedostatečně zdůvodněné se jevilo také užití poměrně zprofanovaného scénického prvku - štaflí, které dobře plní technickou funkci kostry košatého stromu tvořeného chórem, méně přesvědčivě ale zastupují klec, v níž je Modroočko uvězněn.