Texty: VYČICHLO, Jaroslav: Projev na setkání k 35. výročí založení SČDO, 2003

Předneseno na setkání členů a příznivců SČDO v Hronově u příležitosti 35. výročí založení SČDO dne 3. 8. 2003. v Malém sále Jiráskova divadla. Sestavil a přednesl Jaroslav Vyčichlo, předseda SČDO.

Milí hosté, dámy a pánové, přátelé,
dovolte mi, abych Vás přivítal na naší sešlosti na níž chce Svaz českých divadelních ochotníků připomenout pětatřicet let svého působení. Dovolte mi proto také malý exkurs do jeho historie i dvě či tři úvahy o tom, co je třeba udělat.
Začnu černým rokem 1950. Soběslavským plánem tehdejšího ministerstva školství, věd a umění bylo umrtveno veškeré spolkové hnutí, nejen divadelní. K tomuto datu se amatérské divadlo dostalo pod ideologickou kontrolu režimu, který se právě etabloval. Skončila činnost Ústřední Matice divadelního ochotnictva československého i Svazu dělnických divadelních ochotníků československých a skončilo i období svobodné a samostatné existence ochotnických souborů. Nastává doba cenzury, nebo řečeno mírněji, řízení a kontroly. Ale protože žádné násilí netrvá věčně, přinášejí 60. léta minulého století uvolnění politických poměrů, a i dnes udivující rozvoj všech druhů umění, těch slovesných, divadla a literatury zvlášť. Rokem 1968 také vrcholí snahy po ustavení nové organizace divadelních ochotníků a právě tady na 38. Jiráskově Hronovu byl její základ položen. 11. srpna se sešla konference, která připomněla sté výročí ÚMDOČ. Třiasedmdesát volených delegátů z českých a moravských okresů a na dvě stovky dalších divadelníků vyjádřilo svůj jednomyslný názor na to, aby domácí ochotnictvo mělo opět svoji organizaci. Hlasováním také vyjádřili přání, aby tradiční označení pro herce z libosti – ochotník – bylo i v názvu nově vznikající organizace. Tak jsou v hronovské Slavii položeny základy Svazu českých divadelních ochotníků.
Ustavený přípravný výbor v čele s JUDr. Milanem Kyškou, nachystal všechny potřebné dokumenty a podařilo se mu novou divadelnickou organizaci zaregistrovat u ministerstva vnitra přesto, že několik dnů po skončení Jiráskova Hronova byla naše země okupována vojsky pěti států Varšavské smlouvy a vnitropolitická situace ve státě se začala měnit. Ustavující konference svazu byla svolána na 10. srpna 1969 opět sem na Jiráskův Hronov.
Do čela Svazu byl zvolen osvědčený předseda přípravného výboru dr. Milan Kyška. Připomeňme alespoň několik jmen osob, které stály v čele tehdejšího ochotnického hnutí. Prvním místopředsedou se stal Cyril Bláha z DS Tyl Drahotuše, druhým místopředsedou Miloš Honsa z Divadelního studia D3 Karlovy Vary. Dalšími členy výboru se stali Ladislav Lhota z Prahy, Jiří Kareš ze Svitav, Josef Vavřička z Hronova, Ludvík Němec z Bystřice u Benešova, Miroslav Etzler z Ostravy, Josef Doležal z Děčína, Zdeněk Kokta z Olomouce.
Svaz se stává společenskou organizací, jednou ze složek Národní fronty, jinak to nešlo. Nastupuje totiž „normalizace“. Postupně narůstá rozpor mezi možným a chtěným, avšak ochotníci mají svou organizaci, která žije a přináší své ovoce.
Podobně, ale poněkud později vznikají obdobné snahy založit organizaci loutkářů. Připravený Svaz amatérských loutkářů se však již v roce 1972 založit nepodařilo a tak 2. prosince 1972 dochází k včlenění loutkářů do Svazu českých divadelních ochotníků. Vzniká tak autonomní složka SČDO, Skupina amatérských loutkářů (SAL). Ta je řízena vlastním vedoucím orgánem Radou SAL, která samostatně rozhoduje o činnosti loutkářů, vyhlašuje a připravuje vlastní loutkářské soutěže a spolupracuje při výběru souborů pro národní loutkářskou přehlídku Loutkářská Chrudim.
Obě součásti ochotnického hnutí, divadelníci i loutkáři, spolupracovali a na půdě svazu tak v 70. a 80. letech vznikaly podmínky pro činnost, která pro mnohé znamenala únik z reality politického dění. Vedle pěstování divadla, probíhal ve svazu čilý společenský život, a možná, že jsou společná sesion jednou z činností nejdůležitějších. Častá soustředění v rámci jednotlivých oblastních organizací, společenská setkání na svazové úrovni měla v době tzv. „normalizace“ svůj mimořádný význam. Připomínám tu 18 plesů svazu konaných v Praze, většinou na Žofíně, jejichž význam pro ochotníky lze téměř srovnat s významem tamních plesů obrozeneckých. Společné schůzky u příležitosti celostátních přehlídek v Hronově nebo ve Vysokém nad Jizerou, na oblastech i v souborech, patří také ke společenskému klimatu uvnitř svazu. Svazová činnost a činnost uvnitř ochotnických souborů vždycky znamenala únik od společensko-politického dění na pracovišti do příjemného a kamarádského prostředí společného zájmu.
V době rekonstrukce Národního divadla v Praze vyhlásil svaz akci 20 000 hodin zdarma – to byla hodnota brigádnické pomoci Národnímu divadlu.
Za dobu své existence se v čele svazu, na předsednickém místě, vystřídal po Milanu Kyškovi Josef Doležal, po něm převzal předsednické žezlo Vlasta Ondráček, který svazu předsedal až do loňska.
Svaz pořádá výstavy a výstavky ze své činnosti nebo z činností s tou ochotnickou úzce souvisejících. Připomínám výstavy divadelních fotografií, výstavu kreseb a karikatur Dušana Grombiříka, výstavu o činnosti českého divadla v Chorvatsku.
Sama pomoc tamním českým souborům, zejména v Daruvaru by vydala na obsáhlou diskusi o vlivu domácího ochotnického hnutí na to zahraniční.
Svaz pravidelně pracoval celých 35 roků své existence, i když se podmínky pro jeho práci prudce měnily. Zlom nastal se sametovou revolucí v r. 1989. Možná ale ne jednoznačně pozitivní. Protože ochotnické divadlo vyžaduje podnikavost, samostatné jednání a rozhodnost kterou vedoucí osobnosti v souborech měly, svobodnou volbou, kterou rok 1989 přinesl, se pro velkou část z nich stalo podnikání, často i intenzivní podíl na komunální i vyšší politice. To vedlo k úbytku souborů a snížení intenzity práce i ve svazu. Potíže se v tomto okamžiku již podařilo překonat, ukazuje se totiž, že i ochotnické divadlo má co říci dnešnímu člověku. Právě jeho aktivní funkce v kulturním životě mnoha míst, schopnost živého kontaktu s divákem je devizou divadla a na druhé straně tlak tvrdé komerce a kultury vnucené z jiného prostředí a ne vždy kvalitní, je trvale nepřijatelný. Tyto skutečnosti podle mého mínění způsobují, že ochotnické divadlo vydrželo, že žije a hledá si vlastní cesty. Hronov to dokazuje, české ochotnické divadlo svojí kvalitou i kvantitou pořád přesahuje úroveň stejného fenoménu mnoha evropských států.
To by ovšem bylo málo. Bez poměřování a srovnávání sil jednotlivých souborů by nebylo poznání jakými cestami se divadlo ubírá. Svaz vedle spolupráce na státem založených a organizovaných přehlídkách vyhlašuje a organizuje přehlídky, o nichž si možná někdo může myslet, že stojí na okraji divadelního dění, které si však vysloužily uznání, s nimiž se počítá a které byly přijaty do rodiny zcela oficiálních přehlídek a soutěží. Všechny, o nichž chci dále mluvit, jsou soutěžemi, které probíhají prakticky po celé republice, většinou vícekolově a vrcholí národní přehlídkou toho kterého divadelního tvaru.
Nejvýznamnější z nich je soutěž venkovských divadelních souborů vrcholící každoročním Krakonošovým divadelním podzimem ve Vysokém nad Jizerou. Letos připravovaný ročník bude 34. Svaz byl ve svých začátcích jedním z iniciátorů soutěže, když si byl vědom, že podmínky pro ochotnické divadlo jsou jiné na venkově a jiné ve velkých městech. Dnes je soutěž organizována pro soubory, které pracují v obcích s počtem obyvatel nejvýše 5 000. Možná i díky této soutěži se úroveň špičkových venkovských souborů dávno vyrovnala těm městským. SČDO je vyhlašovatelem této soutěže a jejím hlavním garantem.
Další soutěží, kterou vyhlašuje a organizuje SČDO je soutěž monologů, dialogů a individuálních výstupů s loutkou, memoriál Zdeňka Kokty. Je příležitostí pro ochotnické herce i režiséry „střihnout“ si monolog nebo dialog, ke kterému se v ochotnickém divadle jinak nedostanou. Pro mnohého je výzvou, pro ty mladší příležitostí ukázat, že dovedou. Měla letos již svůj 31. ročník.
Soutěž monologů a dialogů pro děti a mládež ve věku od 8 do 18 let Kandrdásek SČDO, memoriál Bedřicha Čapka, se konal letos již po 14. Původně v Čelákovicích nyní v Brandýse nad Labem. Vítězové kategorie 16 – 18 letých se mohou zúčastnit Pohárku SČDO.
Jedou za dva roky v sudých letech, je pořádána Soutěž jednoaktových her, memoriál Ládi Lhoty. Aktovka je útvarem na divadelních scénách málo frekventovaným. Bylo by neodpustitelné, kdyby se tyto skvosty tvorby často nejvýznamnějších dramatiků neuváděly vůbec. 8 ročníků soutěže mělo podnítit a podnítilo zájem o malý jevištní útvar, jakým je aktovka. A jediným pravidelným podnětem k jejich uvedení je právě Soutěž jednoaktových her.
Poslední a nejmladší soutěží vyhlašovanou SČDO je soutěž divadla jednoho herce, memoriál Slávky Trčkové. Tři ročníky se uskutečnily v Čelákovicích, čtvrtým se přestěhovala do Plzně, pátý a šestý ročník se konal v Kaznějově. Soutěž se koná ob rok v lichých letech, vítěz je pravidelně zván na profesionální přehlídku divadla jednoho herce do Chebu.
Podařilo se uspořádat i několik tématických přehlídek, např. přehlídku tvorby Karla a Josefa Čapka, autorské divadlo, hudební divadlo apod.
Také SAL pořádá svoje soutěže a přehlídky. Nejvýznamnější jsou Čechova Olomouc, přehlídka tradičního loutkového divadla. Účastnit se mohou loutkářské soubory hrající s marionetami nebo maňásky. Nese ve svém názvu jméno významného loutkáře Františka Čecha, zakladatele olomouckého divadélka Kašpárkova říše a autora 150 loutkových her. Přehlídka je organizována jako bienále od roku 1972, do loňska proběhlo tudíž 15 ročníků.
Raškovy Louny jsou setkáním členských souborů SAL. Jsou pořádány rovněž ob rok a dosud se přehlídka uskutečnila 7 krát. Setkání se účastní zpravidla 8 souborů, které prošly postupovými koly.
SAL obnovila Loutkářské letnice konané do roku 1950 v Praze každoročně. Organizátorem byl tehdy Masarykův lidovýchovný ústav. Osm ročníků Loutkářských letnic pořádaných opět jako bienále, tentokrát mimo Prahu, svědčí o zdravém duchu loutkářského amatérského hnutí.
Soutěž individuálních výstupů s loutkou je součástí soutěže O pohárek SČDO.
Myslím, že vyjmenovaná činnost, i když jakkoli bohatá by nebyla kompletní, kdyby si svaz nevytknul za cíl také rozvoj ochotnického divadla prostřednictvím zvyšování odbornosti svých členů, kdyby nezajišťoval vzdělávání. Je to jedna z činností, které patří k nejúspěšnějším. První větší vzdělávací akcí byla Scénografická škola SČDO, která běžela v letech 1976 – 1979. Absolvovalo ji 40 posluchačů. Vysokou úroveň je možné doložit účastí absolventů na Pražském Quadrienale v r. 1979 v Městské knihovně a ve Vinohradském divadle. Práce ochotnických scénografů se ctí obstála vedle scénografických návrhů profesionálů, v jednotlivých případech se ukázala takto získaná kvalifikace dostačující i k profesionálnímu působení a ochotnické divadlo z výsledků školy těží dodnes.
Svaz uspořádal celkem tři běhy režisérské školy SČDO v letech 1981 –1983, 1987 – 1988 a 1991 – 1992. Tady mohu posloužit osobními zkušenostmi, absolvoval jsem II. režijní školu v r. 1988 inscenací hry Daniely Fischerové: Báj. To je ovšem vedlejší. Podstatná je soustavnost a vysoká odbornost s níž byla škola vedena, vzpomínám s úctou na teoretické i praktické hodiny vedené dramaturgyní tehdejšího Realistického divadla paní Vlastou Gallerovou, na hodiny režijní přípravy inscenace jejího manžela, režiséra stejného divadla Karla Kříže, hodiny historie divadla hradeckého Františka Sokola, na vstupy výtvarníka a scénografa Jaroslava Malinu nebo na vysoce profesionální výklad k dramatické tvorbě, k překladu a stavbě dramatu vynikajícího překladatele děl Williama Shakespeara Martina Hilského. Praktický rozbor obsahu Malého prince Antoine de Saint-Exupéryho a dramaturgickou a režijní přípravu Shakespearova Snu noci svatojánské. Příprava to byla vynikající a na vysoké úrovni. A ty tři školy absolvovalo na 60 režisérů. Z absolventů byl později ustaven dodnes činný Klub režisérů SČDO, který se pravidelně na celostátních přehlídkách schází, i tady v Hronově, a společně pracuje. A také někteří z absolventů v ochotnickém hnutí dodnes pracují, režírují ve svých souborech a podrželi ochotnické divadlo v dobách, kterou je snad možné označit jako krizovou, tj. dobu těsně po sametové revoluci. Vzdělávací akce, které svaz zorganizoval nejsou všechny, připomeňme ještě kursy svícení pana Václava Müllera, jednorázové tematické dílny Petra Scherhaufera Inscenování v nepravidelném prostoru a Scénář autorského divadla, režijní dílny a jiné.
Svaz také navázal na dřívější oceňování ochotníků a je jistě příhodné a záslužné, že členství v SČDO, ani v jiné divadelnické organizaci není tím nejhlavnějším, že důležité jsou výsledky práce. Tak společně s Amatérskou divadelní asociací, s Volným sdružením východočeských divadelníků, Sokolem, Orlem a SAL, uděluje nejvyšší ocenění Zlatý odznak J.K.Tyla těm nejzasloužilejším a spravuje celou agendu Zlatého odznaku. Překračuje tak rámec a okruh vlastní činnosti a stává se do značné míry, vedle ostatních, motorem ochotnického hnutí v tomto státě.
Spolupráce svazu vždy byla a je rozvíjena s profesionálními organizacemi, které zřizuje stát za účelem podpory a pomoci ochotnickému divadlu a neprofesionální kultuře vůbec. Dnes je touto organizací Informační a poradenské středisko pro neprofesionální kulturu a zvláště jeho organizační součást ARTAMA, která se zabývá amatérským uměním. Svaz vysílá své zástupce do Odborné rady ARTAMA i do organizačních výborů národních divadelních přehlídek. Dlužno ovšem podotknout, že tato spolupráce je oboustranná a myslím, že se nikdy nestalo, aby IPOS ARTAMA nevyhověl SČDO i ostatním spolkům a organizacím. A tak veškeré výsledky domácího ochotnického hnutí jsou také a především výsledky letité spolupráce.
A protože se nedostává času nemohu se podrobněji zmínit o ediční svazové činnosti, která také existuje a není zanedbatelná. Jen podotýkám: jsou vydávány pravidelně periodické tiskoviny svazu, Informátor a Rolnička, svoje informační materiály vydávají i některé oblasti. Z poslední doby jmenujme alespoň vydání publikace Autorský zákon a ochotnické divadlo, ale byly i další.
Měl jsem asi mluvit především o tom co bude. To je samozřejmě mnohem těžší než shrnout vykonané.
Možná největším problémem práce svazu je jeho funkcionářská základna. SČDO, zdá se, žije z nadšení generace, která svaz zakládala a jen o málo mladších vrstevníků. Nadšenců, kteří by byli ochotni nejen hrát, ale něco udělat i pro ty druhé, viditelně ubývá. Je to možná dobou, i když euforie z možnosti podnikat, na níž, podle mého názoru ochotnické divadlo těsně po roce 1989 doplácelo již pominula. Přesto organizátoři divadelní činnosti chybí. Bylo by třeba jako sůl ochotných mozků a rukou, které by pomohly organizovat další činnost svazu, hledaly a hlavně nacházely aktivity, které přitáhnou do ochotnického divadla pokračovatele, nalézaly to, čím bude svaz pro jednotlivé soubory atraktivní.
Samozřejmě chtěli bychom zachovat všechno pozitivní, mám na mysli, škálu soutěží a přehlídek, jejichž vyhlašovatelem je SČDO, vrátit se k tomu, co už tu bylo a osvědčilo se. Předsednictvo svazu, v tomto okamžiku zejména př. Zakopal pracuje na koncipování nové režijní školy. A protože jako největší slabina režijní práce se jeví scénická příprava představení pro děti, a to i z hlediska dramaturgického, měla by se režijní škola zaměřit tímto směrem. Neznamená to ale, že by režie dětského představení byla něčím zcela odlišným od ostatní režijní práce a že by výuka ve škole měla být něčím zvlášť specifická. Průzkum zájmu o režijní školu už byl učiněn a výsledky jsou v tomto okamžiku shromažďovány.
Hledají se i nové cesty. Byly učiněny pokusy o kolektivní zastoupení souborů vůči autorským svazům právě Svazem českých divadelních ochotníků. Jednali jsme s Dilia o možném paušálním poplatku za užití autorských práv pro všechny členské soubory. Bohužel tudy cesta nevede. Autorské podíly jsou individuální, autorský zákon vymezuje pravidla užití autorského díla a to je také z podstaty tvorby individuální a jakékoli paušální zastoupení se ukazuje jako neprůchodné. Možná zatím. Určitě k takovému kroku nedozrála situace ani společenská a bude nutné vyčkat, jak se autorské právo a jeho zastoupení bude dále vyvíjet. Je možné, že dojde i na novelizaci zákona, která by mohla být k šiřitelům autorských děl a k veřejným produkcím o poznání benevolentnější. Rozhodně i pro svaz je právní oblast užití autorského díla možným působištěm pro činnost.
Myslím, že další oblastí, kde je co zlepšovat je činnost v oblastech. Já vím, je velmi závislá na individualitě čelných funkcionářů, na jejich invenci a ta není všude stejná. Já si z místa předsedy svazu dovoluji apelovat na funkcionáře zejména těch oblastí, kde spolupráce není ideální a zdůrazňuji, že všechny soutěže, které svaz vyhlašuje a hodlá i nadále vyhlašovat jsou postupové, že jsou výběrové a že na národní přehlídku Kandrdásek SČDO, D1H, i Pohárek SČDO musí probíhat výběr stejně jako na Krakonošův divadelní podzim nebo Aktovku SČDO, že tudíž musí proběhnout všechny nižší soutěže, na nichž je nutné jevištní tvary hodnotit a nejlepší vysílat podle stanoveného klíče na národní přehlídky. Rád bych, aby bylo možné odstranit veškeré pochybnosti o regulérnosti jakéhokoli konání.
A chtěl bych vyslovit ještě jeden poznatek – jakékoli neshody a rozepře výsledek ochotnické práce jen oslabují.
Vážení přátelé, milí hosté – dovolte, abych všem těm, kdo se zasloužili o celou pětatřicetiletou činnost Svazu českých divadelních ochotníků poděkoval. Abych poděkoval těm, kteří už nás sledují jen shora a drží palce i těm, kteří postrkují práci svazu kupředu, byť jen po kousíčkách a tím umožňují uchovat a rozvíjet celé, v Čechách tak tradiční, ochotnické hnutí.


P.S.
Přikládám informaci o činnosti SČDO, velice kusou i
když souhrnnou. Byla napsána pro setkání příznivců a členů SČDO na letošním
JH. Nese všechny nedostatky takového pozdravu. Byla sestavena z
nejrůznějších zdrojů, často jiných podobných "projevů" a nějakých článků z
AS, už přesně nevím. Prostě kompilace non plus ultra. Pokud se Vám to může
hodit jako výchozí materiál k něčemu, máte to k dispozici.
PhDr. Jaroslav Vyčichlo