Texty: FEKAR, Vladimír: Studio Divadla Haná Vyškov / Karel Čapek: Zařídil to Povondra (Válka s mloky), recenze, Divadelní Kojetín 2024

Mloci vládnou Vyškovu, Vyškov vládne mlokům

Když jsem ono festivalové nedělní ráno pustil si k čištění zubů hotelový televizor, v něm se Karel Čapek právě mazlil s pejskem nebo obcházel zaujatě svou zahrádku. Karel Čáslavský v komentáři Hledání ztraceného času až telepaticky přiblížil mne k představení, které mne za necelou hodinu mělo čekat, totiž inscenaci vyškovského souboru Zařídil to Povondra, původní dramatizaci Čapkova žurnalistického románu Válka s mloky. Je tomu bezmála 90 let, co Karel Čapek své Mloky uvedl v život.

Čapek měl ten neobvyklý dar, že jeho díla nestárnou. Jako lakmusový papírek s novinářskou intuicí nasával, kam směřuje svět, lidstvo jako celek, ale i jedinec jako takový. Měl dar pojmenovávat proměnu světa kolem něj. Jako lakmusový papírek vnímal, že proměna starého světa do nového, která právě ve dvacátých a třicátých letech nabírala na obrátkách, nás bez pudu sebezáchovy může dovést ke katastrofě.

Čapkova Válka s mloky je utopií. Postupná proměna vztahu lidí ke křehkým mořským tvorečkům, kteří zprvu s pokorou a oddaností sbírají pouze perly na dně mořském a jako pozornost je předávají lidem, a následná krutá a prudká proměna vztahu mloků k lidem, je však pro Čapka jednoznačně metaforická. Žurnalistická forma románu opírajícího se o články o mlocích, hovoří jasně o tom, že v tom vzájemném vztahu Čapek demaskuje nebezpečí kolonialismu, který se může vymknout, když na původní obyvatelstvo nadřazeně nahlížíme pouze jako na výhodnou pracovní sílu, rozpínavou globalizaci, která z posedlosti kapitálem dává příležitost soustředit moc do několika firem… Možná nepřímo hovoří také o soumraku bílého muže (tak nazval svou knihu o krizi západní civilizace Benjamin Kuras), hovoří o tom, jak se proti lidstvu může otočit jeho potřeba využívat cizí území k zisku kvůli nerostným surovinám, hovoří o silné populační explozi do té doby nevyspělých národů, kteří se pak budou domáhat potřeby expanze do zbytku světa, hovoří i o nevyzpytatelném klimatu… O zrodu nacionalistické rozpínavosti, rasové nadřazenosti. To vše se nyní děje, to vše je dnes bohužel tak nesmírně aktuální.

Ve vyškovské inscenaci nikdy neuvidíme mloky. Jsou sice popisováni, podrobeni zkoumání, ale nikdy je nevidíme. Je to důmyslné a velmi chytré řešení, protože dosazování výše zmíněných témat, skrytých v metafoře Války s mloky, nebrání žádné pohádkové či jinak neohrabané zkonkretizování podoby mloků.

Přemysl Hnilička se ve své dramatizaci snaží výrazně uchovávat řekněme žurnalistický ráz Čapkovy prózy. Přistupuje k Čapkovi s pietou, zachovává často i jazyk postav, zejména v postavě českého mořského dobrodruha Van Tocha, který jako první objeví inteligenci mloků a kterého pak sám na jevišti s hravou nonšalancí ztvárňuje. Podstatným průvodcem příběhu je souboj dvou novinářů – bulvárního a toho druhého, řekněme veřejnoprávního. Oba dva (trochu forbínově jako V W) o světové senzaci zvané mloci chtějí referovat po svém. Titulní postavou je ovšem pan Povondra, malý český človíček, vrátný ve firmě, který pustí Van Tocha k ambicióznímu podnikateli Bondymu. Povondra intenzivně sbírá všechny dostupné články o mlocích. Je totiž přesvědčen, že právě on doslova otevřel dveře k proměně starého světa v nový. Povondra na konci dočká se vnitřního pocitu viny, když se onen nový svět hroutí do zkázy.

V herectví souboru je patrná vědomá snaha o jistý druh herecké stylizace (byť nejednotné) na všech úrovních, od až prvorepublikového herectví Huga Haase, které se promítá v hereckém ztvárnění pana Povondry v podání Alexandra Nováka, již zmiňovaného žoviálně bodrého Van Tocha Přemysla Hniličky, okázale teatrální herečky (Denisa Šlesingerová), Profesorky Petry Šarhanové nebo odměřené madam Volavky ve stylizaci a la Ester Kočičková (Ivana Šmelová). Hra se stylizací se vzhledem k v množství ztvárněných postav zdá být šťastným řešením, ovšem není vždy zcela důsledná, ne každý z herců jí vládne suverénně. Podstatnější je však to, aby zvolená stylizace neodtahovala pozornost od základní situace, kterou postavy na jevišti řeší. V těch okamžicích totiž ztrácí hra na dramatičnosti a proměňuje se ve sled tu lépe, tu hůře vizualizovaných nových faktů o mlocích. Inscenace je silná v těch okamžicích, kdy fakta dramaticky posouvají děj a nové informace o mlocích nastolují další možné překážky či otázky do budoucna.

Přes veškerou aktuálnost a dobré herecké výkony inscenaci hrozí, že se promění v jakýsi strnulý monolitický tvar, v němž proměny nálad a atmosfér nejsou tak výrazné jako pestrost situací, které se v inscenaci odehrávají. Proto se úvahy točily také kolem možnosti využití hudby, jež by mohla pomoci mnohem výrazněji pracovat se změnou atmosféry.

Vyznění inscenace na rozdíl od Čapka nevyznívá optimisticky. Mloci (přesněji řečeno lidé, kteří se postavili do jejich čela jako do vedení stáda ovcí) si náhle uzurpují právo na pevninu a vytlačují tak člověka z povrchu zemského. Válka je na spadnutí, diplomatická jednání tlačí člověka do patové situace. Šťastné východisko v nedohlednu… Utopie se stává dystopií.

Režisér Tomáš Dorazil uvádí inscenaci Zařídil to Povondra jako druhý díl zamýšlené čapkovské tetralogie. Nesetkal jsem se ještě v žádném amatérském divadle s takto koncepční, dlouhodobou dramaturgií. Je to obdivuhodné. Obraz světa, jak jej vidí Čapek i Dorazil se svým týmem, se sklenutím všech čtyř inscenací stane jednou mimořádnou událostí na poli amatérského divadla. Věřme, že se tetralogie podaří v celém jejím rozsahu.

Vladimír Fekar

Zveřejněno ve zpravodaji Divadelní Koječák.