Texty: MÁTL, Vladimír Altán: Dostavník Přerov / Paolo Genovese: Není co skrývat, recenze, Divadelní Kojetín 2024

Italské komediální filmové drama Naprostí cizinci Paola Genovese, má zápis v Guinessově knize rekordů, jako film s největším počtem remaků. Norská verze z roku 2022 byla totiž již 22. verzí toho finančně i divácky velmi úspěšného filmového počinu, včetně té česko-slovenské, uvedené pod názvem Známí neznámí, od režisérky Zuzany Mariankové a scenáristy Petra Jarchovského.

Jak by ne, vždyť téma tajemství zamčeného v našich mobilních telefonech, jakýchsi černých (někdy až Pandořiných) skříňkách našeho soukromí by samo o sobě vydalo na román. A co teprve, když se otevřou! Bylo tedy jen otázkou času, kdy se objeví i divadelní adaptace. Ta česká spatřilo světlo světa v roce 2020 v divadle Na Jezerce. (Úprava a režie Matěj Balcar).

My jsme měli možnost seznámit s verzí vytvořenou podle filmového scénáře, kterou nám přivezl divadelní soubor Dostavník Přerov v režii Marka Šudomy. Uvádí ji pod názvem Není co skrývat.

Výchozí situace nás zavádí na Silvestrovský večírek, kde se schází parta důvěrných přátel. Šílený nápad dát na stůl mobilní telefony displejem nahoru a veřejně si předčítat smsky, či hovořit s volajícími na hlasitém odposlechu, vyvolá vlastně zcela předpokládaný sled událostí. Lži, výmluvy a odhalování doposud skrývaných pravd.

Soubor si s daným textem poradil více než zdařile. Byli jsme svědky velmi vyrovnaných a kvalitních hereckých výkonů ve všech rolích. Partnerská souhra dvojic na jevišti byla místy tak dokonalá a uvěřitelná, až to mohlo u diváka vyvolat dojem, že jsou snad partnery i v soukromém životě.

Režie již zmíněného Marka Šudomy zkušeně vede herce k důslednému pointování vtipných replik a důsledně pracuje i s chytře vystavěným a technicky promyšleným divadelním prostorem. Jediným nedostatkem, jinak spořádaných hereckých výkonů, byla občasná absence dostatečné hlasitosti. Soubor evidentně před představením podcenil hlasovou zkoušku, což jej v konečném důsledku připravilo o pár opravdu dobrých vtipů. Jinak lze jen zopakovat, že celý ansámbl funguje jako švýcarský hodinový strojek, přičemž si každá z postav zachovává potřebné valéry jednání. A to i v místech, kde je nezbytné, aby pozornost diváka směřovala jinam.

Zhruba v první třetině představení došlo k nepatrnému zpomalení jinak dobře nastaveného tempa, nejsilněji v momentě, kdy se vysvětlují a objasňují vztahové záležitosti mezi jednotlivými postavami. Naštěstí se velmi brzy podařilo tempo opět nahodit a tým jej potom spolehlivě udrží až do konce inscenace.

Další drobné výhrady směřovaly spíše k jednotlivostem, které se dotýkaly technických chyb. To platí především pro nevyrovnanost hlasitosti předtočených hovorů na druhém konci telefonního přístroje ve srovnání s hlasovým projevem herců na scéně. Zrovna tak většina nahrávek působila velmi nepřirozeně až strojeně. Navíc vznikaly prodlevy a pro herce tak bylo velmi obtížné (až nemožné) správně načasovat odpověď. Pokud by se podařilo tyto technické nedostatky odstranit, celkové vyznění inscenace by to jen podtrhlo.

I přes tyto nepatrné nedostatky, jsme byli svědky představení (ve všech složkách) kvalitní inscenace. Potenciál textu, který sám o sobě rozhodně není malý, byl tvůrci beze zbytku naplněn. A za to bych rád sympatickým divadelníkům z Přerova, spolu se spokojeným a početným publikem, poděkoval.

Vladimír Altán Mátl

Zveřejněno ve zpravodaji Divadelní Koječák.