Texty: MÁTL, Vladimír Altán: Smotaná hadice Křenovice / Elaine Murphy: Tři holky jako květ, recenze, Divadelní Kojetín 2024

Tři holky jako květ
DS Smotaná hadice Křenovice

Několikanásobně oceněný debut irské dramatičky Elaine Murphyové bude český i moravský divák znát nejspíš z nastudování s Eliškou Balzerovou, Ivou Pazderkovou a Marií Doležalovou, která se v divadle Na Fidlovačce uváděla s velkým ohlasem až do roku 2017, kdy byla kvůli odchodu paní Balzerové stažena z repertoáru. Přesně po deseti letech od premiéry, se inscenace objevila znovu, tentokrát na prknech studia Dva s tím, že v roli Amber (Alice) Marii Doležalovou nahradila Marika Šoposká. Inscenace je stále na repertoáru.

Kdo měl možnost inscenaci vidět, ví, či přinejmenším tuší, že stojí na dvou základních stavebních kamenech. Herecké schopnosti všech tří představitelek a textu hry, ve kterém se autorce podařilo udržet si odstup od předpokládané a nabízené sentimentality až přeslazenosti, a dostat do něj potřebnou dávku nezbytné sebeironie.

Podaří-li se tedy tvůrcům naladit na autorčinu vlnu, a má-li soubor dostatečně herecky vybavené představitelky pro jednotlivé role, pak můžeme téměř jistě očekávat divadelní laskominu.

Musím konstatovat, že dámy ze Smotané hadice naplnily tyto předpoklady měrou vrchovatou.
O textu se netřeba rozsáhleji zmiňovat, neboť do něj zásadně nezasahovaly, úpravy byly pouze dílčí, snad jen v některých slovech a přejmenování postav.

U čeho je ale nutné se zastavit, to jsou herecké výkony. Zdá se, jakoby představitelky přijaly ztvárňované postavy za vlastní a tím dokázaly bezezbytku předvést všechny vnitřní pocity, které jednotlivé postavy nutně potřebují, a to především pro jejich uvěřitelnost.

Princip stand-up comedy, který se neodbytně vtírá, se tím daří částečně smazat a divák si tak nevychutnává jen sdělovaný text, místy vtipný, jindy dojemný, ale může se nabažit i přesvědčivým hereckým provedením.

Alice Ohlídalová si roli dcery, v lehce post-pubertálním věku, viditelně užívá. Potřebnou ztřeštěnost neilustruje pouze slovním projevem, ale i průběžným jednáním, gesty, pohybem i mimikou. Její postava projde znatelným vývojem od ztřeštěné dívky až po mladou matku, která pochopí, jak to v životě chodí a najde tak i potřebnou dávku vyzrálosti.

Stejný, ale možná výraznější přerod zaznamenáváme pak u postavy Laury v podání Martiny Večerkové. Z takřka psychicky deprimované ženy, chorobně závislé na čistotě, poznamenané těžkou životní zkušeností se mění v sebejistou ženu středního věku, které se vrací chuť do života a i chuť se znovu zamilovat. Je zajímavé sledovat práci jejích rukou, kdy až obsesivním způsobem jakoby strhává neviditelný snubní prsten z ruky. S tímto principem však pracuje přesně, citlivě a tak působí naprosto přirozeně.

„Nejstarší“ z rodu, babička Emily, se představuje od začátku jako silná žena, nesmírně milující svého muže, ale přesto toužící po více intimnosti v jejich vztahu. Zároveň si zachovává pragmatický, ale láskyplný vtah ke své dceři a vnučce. V závěrečné části příběhu, kdy svého miláčka ztrácí, propadá zcela logicky smutku, aby znovu našla vnitřní sílu. Má stále pro co žít. Emílie Vránová předvádí ukázněný a dobře promyšlený herecký výkon, bez přílišného patosu (ačkoliv by se možná trochu ubrat dalo) a zbytečných velkých gest. I ona je ve své roli naprosto uvěřitelná a s postavou ztotožněná.

Za zmínku také jistě stojí citlivá, takřka neviditelná režijně-herecká práce Hany Svačinové, kterou podpořila nápaditými scénografickými prostředky. Velmi funkční a nápadité se ukázalo použití polštářků a dřevěného věšáku, které dobře posloužily, mimo jiné, jako symboly postav, které se v ději objevují. Stínohra, kterou režie použila pro předěly mezi jednotlivými vstupy není jistě nic objevného, ale celku víceméně dobře slouží. A to i přesto, že bychom se bez ní možná klidně i obešli.

Jestli bychom měli hledat nějaká problematická místa inscenace, pak bychom je mohli najít v jevištní mluvě. A to, co do intonace, výslovnosti, hlasitosti a především v nedůslednému použití tečky nejenom v jednotlivých větách, ale především při zakončovaní jednotlivých vstupů.

V závěru, kdy se všechny tři ženy poprvé sejdou na scéně, bylo bohužel patrné, že se dostavila jistá únava z náročného výkonu, a tím zcela nevyznělo její poselství o smíření, naději, ale také potřebě něhy, která je pro lidské soužití nezbytným a velmi žádaným artiklem.

I přes tyto drobné výhrady musím konstatovat, že jsem byl svědkem opravdového hereckého koncertu a očekávaná divadelní laskomina mi byla nabídnuta i s onou pomyslnou třešničkou.

Soubor Smotaná hadice neskutečně zraje, a lze předpokládat, že se od nich do budoucna dočkáme ještě dalších zajímavých inscenací. Přeji jim stejně šťastnou ruku ve výběru, jakou měli tentokrát!

Vladimír Altán Mátl

Zveřejněno ve zpravodaji Divadelní Koječák.