Texty: KOHUTOVÁ, Petra: POPAD 2019 aneb „Mami, ty jsi kokot!“ (ocenění). AS 14.3.2019.

POPAD 2019 aneb „Mami, ty jsi kokot!“

„Zavřete oči a představte si dva domečky plné hodných lidí. Jedním z nich je Ministerstvo kultury ČR, druhým Magistrát hlavního města Prahy. Díky jejich podpoře se může konat tato přehlídka.“

Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Studentské


Slova moderátora Josefa Šedivého jako každý rok odstartovala Pražskou oblastní přehlídku amatérského divadla, kterou letos v KS U Koruny v Radotíně pořádala Amatérská divadelní asociace ve dnech 28. 2. až 3. 3. 2019. Krajské postupové přehlídky činoherního divadla pro dospělé s postupem na Divadelní Piknik Volyně se zúčastnilo osm souborů, úroveň byla lehce nad průměrem minulých let, jedna z inscenací mohla být do Volyně nominována, jedna doporučena. Průběžným tématem diskusí s lektorským sborem byla nutnost péče o detaily a dotahování nabídnutého, průběžným motivem všech představení pak (ne)schopnost rozhodnout se.

Čtvrteční zahájení obstarala Kachna na pomerančích v podání DS Sadská. Inscenace v režii Sylvy Triantafillou narazila na limity textu; u komedie z pera M.-G. Sauvajona a W. D. Homea o manželství zdánlivě před rozvodem je od začátku jasné, jak dopadne, a zajímavá může být jen cesta, jež nás k rozuzlení dovede. Soubor se však soustředil více na konverzační zvládnutí textu než na herecké jednání; v některých případech účinkujícím podrážela nohy snaha vnějškově zpodobnit opilost či hysterii a odváděla je od konkrétních hereckých úkolů. Čestným uznáním byla oceněna Iva Skříčková, jež se při tvorbě postavy Liz dostala nejdále.

Režisér DS Riyo David Surmaj, který obdržel čestné uznání za dramaturgickou volbu a za režii anekdotické Ujeté ruky ve Spokane, se vyznal z obdivu vůči textům Martina McDonagha, cool autora se zálibou v pulp fiction na divadle i ve filmu, s často brutální fantazií, smyslem pro černý humor a schopností napsat přirozeně působící postavy hovořící stylizovaným jazykem. Po odpudivém hotelovém pokoji, charakterizovaném omšelými tapetami s dekadentními růžičkami, se pohybuje zabiják Carmichael, který kdysi přišel o ruku a dodnes ji hledá, v podání Ondřeje Dobisíka (cena za herecký výkon); recepci si na jeviště přinese recepční Mervyn trpící slavomamem v podání Milana Ovčinikova (čestné uznání za herecký výkon); a dvojice lúzrů představovaných Deborou Vaňkovou a Tomášem Ehrenbergerem bojuje o život ve skříni i připoutána k vtipně řešenému topení. Velmi se povedly kostýmy (čestné uznání pro jejich autorku Lucii Štolcovou). Nicméně vcelku slibně rozjetá inscenace ztroskotává na nerozhodnutém přístupu k látce; naráží na sebe v žánru realismus s groteskou, u hereckých postav pak psychologizování se stylizací, momenty napínavé a vtipné (třeba telefonický rozhovor Carmichaela s matkou, v jehož rámci zazní v nadpisu citované „Mami, ty jsi kokot!“) střídají ty planější. A je škoda, že soubor s uvedením na přehlídce ještě chvíli nepočkal – třeba do doby, než budou doladěny detaily ve scénografii (telefony?), nebo než se někteří doučí text.

Comica economica je soubor působící od roku 2010 v několika tvůrčích skupinách. Ta, jež přivezla dramatizované povídky Karla Čapka Příběh s dítětem (ano, v tomto případě po jevišti pobíhalo matek hned několik) a Smrt barona Gandary, byla složena z herců a hereček již zkušenějších i z těch, kteří prošli konkursem v lednu tohoto roku – a bylo to znát; čapkovská inscenace byla nastudována za devět zkoušek v průběhu necelých dvou měsíců – i to bylo znát; a konečně jak inscenace, tak komunikace okolo (např. místo Případu s dítětem měl být uveden Experiment profesora Rouse, poněkud nepochopitelně požadováno tu piano, tu mlhostroj…) ukazovala na to, že jinak sympatická partička řeší spíše jednotlivosti než výsledný tvar. Šlo o divadlo sousedské, s letargickým tempem a naivní režií.

DS Amartum, ještě před rokem Ochotníci Jižní Město, vloni přivezl opus principála souboru Vlastimila Neklapila Vinetú, Vinetúú! v autorově režii a s autorem v titulní roli; letos Vlastimil Neklapil zparodoval starou pověst českou Oldřich, Božena a ti druzí, režíroval ji a zahrál si klíčovou roli falešného slepce a kastráta Jaromíra. Kromě něho jeviště zalidnilo třináct dalších účinkujících, kteří hráli přibližně třicet rolí, zpívalo se a říkal text a všechno to trvalo přes dvě hodiny. První polovina měla alespoň přesný půdorys a držela pohromadě (hlavně kvůli ní obdržel Vlastimil Neklapil čestné uznání za scénář), ve druhé šlo spíše o vtipkování na rozličná témata, od genderu po politiku, které vystřídaly „hluboké pravdy“ o českém národu a pokus o romantickou komedii. Podle vyjádření autora inscenace sdělila příběh tak, jak si přál, podle lektorů se tu a tam vydařil některý z dialogů (málokdy lze mluvit o situacích) a tu a tam zasvítil některý z hereckých výkonů (čestná uznání pro Katku Brouk za Oldřichovu matku – zase matka! – a Vladana Římana za Vladana).

SUMUS, loňský vítěz POPADu (tehdy bodoval s Červenou kalinou, kterážto se pak na Volyni nepochopitelně rozvezla), i letos přivezl respektuhodné dílo. Hra o lásce a smrti Romaina Rollanda je u nás uváděna ve vlnách – po obdobích, kdy je zdánlivě zapomenuta, se znovu objevuje v časech, kdy se společnost výrazněji zabývá (nebo by se zabývat měla) otázkami morálky versus moci či osobní odpovědnosti a odvahy tváří v tvář nátlaku „shora“, zkrátka tématy „o lásce, cti a kuráži“. Věra Mašková (cena za dramaturgickou úpravu a režii) kus umně seškrtala a konflikty tří hlavních postav nechala rozehrát ve scéně vytvořené ze zahradního nábytku a z lískových bedýnek a záclon (jež evokují jak zničenou knihovnu, tak „děravý“ pokoj neustále vystavený pohledům zvenčí; autorka scény Kristýna Šrolová za ni získala čestné uznání). Cituji kolegu Marka Friče: „Ve vynikající režii V. Maškové se postupně plně rozehraje koncert nadprůměrných hereckých výkonů. Trojice hlavní postav v podání H. Šmitákové, T. Vlčka a R. Solčányho precizně zvládá unikátní psychologicko-realistické herectví, bez zbytečného patosu (všichni tři získali cenu za herecký výkon). … V dnešní době se mezi ochotníky jen málo vidí tak sugestivní ztvárnění rvoucího rozhodování mezi nadějným milencem a manželem, přitom s velkým citem a přesvědčivostí. … Nepředvídatelné technické problémy v samotném závěru hry nás přesvědčily o dokonalé koncentraci herců.“ Navzdory tomu, že SUMUS provázely i další potíže – nedávno jim byla ukradena scéna, takže ta přehlídková byla jaksi „náhradní“ (přitom přesná), jeden z představitelů revolučních gard onemocněl, a tak ho přímo na POPADu zaskočil Jiří Jahoda – je Hra o lásce a smrti pečlivě vystavěná, kultivovaná a respektuhodná inscenace, která si vysloužila doporučení na Divadelní Piknik Volyně.

Vařený hlavy aneb Děvče, tobě na kozách tančí smrt Marka Horoščáka, pozapomenutý skvost české cool dramatiky, přivezlo Divadlo Procity. Jednalo se o první společnou práci zúčastněných, o první režii Elišky Štefkové (která zároveň hrála jednu z hlavních rolí) a logicky o první účast na přehlídce. Inscenace vykazovala základní chyby ve výkladu textu a postav, výstavbě situací i v aranžmá; nicméně disponovala autenticitou, která byla zajímavá, a množstvím pozoruhodných nápadů – takže získala alespoň čestné uznání za inscenační pokus Vařených hlav.

Helena Kubů zkrátila a přepsala původně celovečerní scénář Hajzlbáby aneb Tady se ptám já pro potřeby DS Proměna a dovedla ji k jevištní podobě pod názvem Šuškanda a šeptanda. Proměna funguje od roku 2003 jako kulturní a tvůrčí projekt pro seniory, většině herců je 60 . Jednoduchý příběh undergroundových hygieniček, přivydělávajících si prodejem (bylinek pro regeneraci) orgánů, a zástupkyně šéfové, jež padla z BISky na jejich úroveň a nehodlá to tak nechat, je inscenován kultivovaně a se smyslem pro míru, s přesně vystavěnými situacemi a definovanými hereckými úkoly pro všechny zúčastněné (i v textu problematická postava deratizéra Oldy je v konkrétní podobě neodolatelná). Zejména představitelky Růži a Fanči, Helena Dvornická a Víťa Kotýnková, si své role užívají a zároveň je naplňují, obě získaly právem čestná uznání za herecký výkon. Čestné uznání putovalo také k Heleně Kubů – za dramaturgickou úpravu hry a za režii – a Šuškanda a šeptanda získala čestné uznání za inscenaci.

Největší překvapení se konalo na úplný závěr přehlídky – a bylo to překvapení vítané, neboť takzvaná „Ne-Maryša“ zásadním způsobem zčeřila sice kultivované, ale poklidné a nevzrušivé přehlídkové vody. Divadlo Maškara se POPADu v minulosti účastnilo několikrát, obvykle s komediemi (Fraynovo Bez roucha aneb Ještě jednou zezadu 2015, Cooneyho Všechno nejlepší, Henry! aneb Prachy nesmrdí 2014…), vždy velmi slušně udělanými, leč v tom či onom ohledu nedotaženými. Jejich letošní inscenace se vymykala žánrem i úrovní; je uváděna pod názvem Tohle není Maryša a se souborem ji nastudoval režisér Josef Škarka, civilním povoláním operní pěvec, majitel podmanivého basu a evidentně i citu pro drama (cena za režii). Podle jeho vyjádření na počátku stál deník jeho praprababičky  a zadání souboru udělat Maryšu bratří Mrštíků s šesti herci. Z postav ponechal Maryšu, Lízala, Lízalku, Francka a Vávru. Hru přečetl jako antickou tragédii a pod touto optikou ji seškrtal a upravil; při čtení scénáře má člověk pocit, že na hranici únosnosti, ale výsledek tento pocit nepotvrdí, naopak – v poslední části výstupy Francka přemlouvajícího Maryšu a „kávová“ scéna by snesly další krácení, zdůrazněním obrazu na úkor slova. Za zachování struktury předlohy byla ponechána základní informace o ději a přidán rámec jakési „losovačky“: postava zvaná Poutník (procházející celým následným děním a do jisté míry je organizující, s vlastnostmi Osudu či Režiséra, jak libo) shromažďuje do klobouku přání diváků i diváky zrcadlících herců, aby pak odstartovala za prvé neobyčejně soustředěné sdělování příběhu té, která chce „jen lásku“, za druhé jevištní esej (nejen) o (ne)možnosti se rozhodnout, za třetí herecký koncert, za čtvrté kompaktní tvar složený z činoherních a němých, stylizovaně pohybových scén (režisér spolupracoval s choreografkou Jitkou Adamíkovou), za páté smršť působivých, množství asociací vzbuzujících obrazů, a tak by se dalo pokračovat. Inscenace má to, čemu se v literatuře říká „dokonalý fikční svět“, zároveň přesně vystavěný znakový systém; pracuje se s očekáváním (všichni přece víme, jak to s tou Maryšou bylo – ale víme to opravdu?), pracuje se s proměnami žánru (počáteční drama se mění v dokonale obrazově zachycený horor takřka filmový), velmi příjemná je hravost a i tu a tam při vší soustředěné vážnosti problesknuvší humor. Scénu navrhl Pavel Borák; hlavními prvky je několik židlí a stůl s deskou pojednanou jako zrcadlo. Každá z postav má svou rekvizitu (Lízalka rtěnku, Lízal láhev s panáky…), každá z postav má své origami, jež charakterizuje její niternou touhu či to, co je pro něho nejdůležitější, pracuje se s ním mimo jiné ve stínohře (např. k Lízalovi patří koně). Každý výstup má výraznou atmosféru, podpořenou prací se světlem a pozoruhodným zvukovým pozadím. Tím nejdůležitějším zůstává složka herecká; celková souhra byla vynikající, oceněná Martina Šabatová coby Maryša dechberoucí, stejně tak (ocenění) Petr Šístek a Jana Kondisová jako rodiče (silná je scéna, kdy se Lízalka postaví na roveň boha – tady cesta matek POPADem vyvrcholila); představitele Vávry a Francka (Lukáš Haupt a Martin Dvořák) „zachránil“ od ceny jen relativně menší prostor postav. Tohle není Maryša, uváděná s podtitulem „lehce hororová inscenace na motivy tragédie bratří Mrštíků“, se stala nejdiskutovanější inscenací POPADu a předmětem obdivu jedněch i ostrého zamítnutí druhých. Na přehlídce také posbírala největší množství cen; kromě těch zmíněných individuálních také cenu za nejlepší inscenaci, cenu diváka a nominaci na Divadelní Piknik Volyně 2019. Lektorský sbor pracoval ve složení Jaroslav Kodeš (předseda), Marek Frič, Petra Richter Kohutová a Jana Stejskalová. A samostatnou, i když oficiálně neoceněnou hereckou kreací byla ta Josefa Šedivého – jenž do uvádění jednotlivých inscenací propašoval i pokusy získat dalšího sponzora, tentokrát Dopravní podnik hlavního města Prahy.

Pozn. red.: V příloze fotografie J. Netrestové z představení

M. G. Sauvajon, W. D. Home: Kachna na pomerančích (DS Klicpera Sadská)

M. McDonagh: Ujetá ruka ve Spokane (DS Riyo)

K. Čapek: Případ s dítětem a Smrt Barona Gandary (Comica Economica)

V. Neklapil: Oldřich, Božena a ti druzí (DS Amartum)

R. Rolland: Hra o lásce a smrti (DS Sumus)

M. Horoščák: Vařený hlavy aneb „Děvče, tobě na kozách tančí smrt“ (Divadlo Procity)

A. Guha, V. Burda, H. Kubů: Šuškanda a šeptanda (DS Proměna)

bří Mrštíkové a J. Škarka: Tohle není Maryša (Divadlo MAŠKARA)- na titulní fotografii

Autor: Petra Kohutová