Texty: CÍSAŘ, Jan: Paměť divadla 12. 70. a 80. léta 20. století - Královéhradecko

Paměť divadla XII

Jan Císař

Nemohu nevěnovat poslední části mých Pamětí divadla soustředěných na amatérské divadlo těm akcím a s nimi i místům, kde jsem se pohyboval mezi amatérskými divadelníky nejvíce. A proto nemohu začít jinde než v bývalém Východočeském kraji. Jsem rodák z Hradce Králové a dodnes v něm mám zapuštěny své kořeny. I divadelní, byť můj vztah k amatérskému divadlu v Hradci se vyvíjel všelijak. Místní amatérské spolky jsem nemiloval, dokonce jsem se jim v podstatě vyhýbal. Když jsem se po válce stal nadšeným a zaníceným divadelním divákem, bylo to spojeno s profesionálním divadlem – tehdy Východočeskou společností – a díky rodinným vztahům také dost hojně s divadelnictvím pražským. A z tohoto pohledu pro mne královéhradečtí amatéři byli nepřijatelní. I když za jedno jsem jim vděčen: viděl jsem díky jim v Klicperově divadle hostovat několik předních členů Národního divadla, které si zvali na pohostinská vystoupení, v jejich slavných rolích. Ta praxe měla něco do sebe. Amatéři nastudovali podle vzoru pražské inscenace – zlí jazykové tvrdili, že přední režisér jednoho hradeckého souboru inscenaci doslova okopíroval – nějaký text, pak pozvali pražskou hvězdu a my se zatajeným dechem okouzlených venkovanů nahlédli jeden večer do světa velkého a slavného divadla.
Jenže, jak už jsem řekl, začal jsem jezdit do Prahy a poté, co jsem viděl Radokovu Veselou vdovu, se přede mnou otevřely netušené obzory, které jsem nebyl schopen nijak vědomě reflektovat, ale věděl jsem od té chvíle, že divadlo může být zázrak. A stejně tak jsem věděl, že od hradeckých amatérských představení se žádného takového zázraku dočkat nemohu. Pak se objevila nabídka, abych vstoupil do nově zakládaného spolku Mladá scéna. Moji spolužáci – z nichž jeden byl Ivan Palec – kteří věděli o mém zájmu o divadlo, se mě zeptali, jestli bych s nimi nechtěl hrát. Chtěl jsem, i když jsem brzo – vlastně okamžitě – zjistil, že herec ze mne nebude. Ale ten zážitek z nadšené party mladých lidí, kteří dělají divadlo, ve mně trvale zůstal. Ostatně to, že se dodneska scházíme, také svědčí o tom, že šlo o něco víc než jen o letmé setkání.
Vrátil jsem se do rodného města v druhé polovině 70. let minulého století z osobních důvodů a od prvního okamžiku byl tento návrat spojen s nejtěsnějším, nejužším vztahem k amatérům; ze dvou hradeckých profesionálních divadel mne zajímal pouze Drak – dokonce bych řekl, že mne fascinoval. Ve Východočeském kraji byla v amatérském divadle zvláštní situace. Až na svitavské „Céčko“ v něm nepůsobil soubor, jenž by trvale zaujímal místo mezi špičkovými amatérskými soubory a přispíval výrazně a dlouhodobě k proměně divadelního jazyka. Zato tu ovšem byla rozvětvená, neobyčejně čilá amatérská síť, které se v největší šíři věnovala systematická, cílevědomá a promyšlená péče. Konečně, tak jsem se také ocitl zpátky ve věnném městě českých královen. Zavolal mne – dnes již zesnulý – přítel Radek Bartoník, že v Hradci se zakládá krajská lidová konzervatoř, v níž bude také třída pro vzdělávání amatérských herců a abych pro ni vypracoval osnovy. Přijela za mnou pracovnice z krajského kulturního střediska a všechno začalo. Stěhoval jsem se do Hradce a vstoupil jsem jejím prostřednictvím i do intenzivního a rozvinutého působení ve východočeském amatérském divadle, neboť se později stala krajskou metodičkou pro divadlo. A snad mně je dovoleno říci, že znamenitou. Celý ten vyvinutý amatérský divadelní život ve východních Čechách byl jí totiž silně ovlivněn a poznamenán.
Nebyla ovšem sama. Byla tu řada výborných, aktivních, iniciativních a chytrých lidí, kteří se na tom amatérském dění podíleli. Mohl bych jich jmenovat hodně, ale vzpomenu jen jednoho, s nímž jsem vytvářel plány svých dalších aktivit ve východočeském amatérském divadle. Byl to Milan Obst, s nímž mne hodně spojovalo; především hluboké neuspokojení nad tím, že česká divadelní věda – zvláště pak divadelní historie – tak dokonale pominula odkaz strukturalismu. A oba jsme také pracovali na poli amatérském jako školitelé a porotci. Milan např. začal vést na východočeské konzervatoři třídu porotců z řad amatérských divadelníků, kteří projevili o tuto činnost zájem a měli k ní jisté dispozice. Nevím, jestli ještě někde takové vzdělávání existovalo. Mnohokrát jsme s Milanem proto hovořili o problematice interpretace divadelního díla – inscenace, představení atd. atd. – a zabývali se v souvislosti s amatérským divadlem řadou témat i prakticky. Jednou jsme spolu porotovali několik amatérských představení v Úpici a vůbec jsme se před tím neradili, zkoušeli jsme uplatnit některé interperetační principy, o nichž jsme se dříve často bavili, jako východiska, která dovolují sice velmi rozdílné pohledy, ale zároveň se dopracovávají k ocenění stejných nebo podobných kladů i záporů. Bylo to jedno z nejkrásnějších porotcovských hodnocení, která jsem zažil. Bohužel, Milan nečekaně zemřel a celá tato oblast se uzavřela. Ale pro mne nikoliv. Prvním jejím výsledkem byla publikace Práce porotce v amatérském divadle, kterou vydal tehdejší ÚKVČ. A od loňska jsem se po dlouhých letech na katedře teorie a kritiky pražské DAMU k této problematice vrátil a vedu na divadelní fakultě tzv. interpretační seminář, v němž se pokouším metodicky i metodologicky v ledasčem navázat na to, co jsme před lety s Milanem Obstem na půdě východočeského amatérského divadla začali.
Ten začátek ve východních Čechách byl pro mé působení v amatérském divadle rozhodující. Tehdejší divadelní život byl na tomto území české země rozsáhlý a bohatý. Samozřejmě, že jeho základ byl v tom, že tu existovalo množství amatérských souborů. Ale navíc – což bylo neméně podstatné – existovala i snaha nabízet všem diferencované podněty pro jejich činnost. Akcí všeho druhu a různých podob bylo hodně, amatéři se naučili účastnit se jich, setkávat se při těchto příležitostech, dovídat se o divadle od patřičných lektorů, ale také samostatně, diskutovat a informovat se. Vracím-li se zpátky do těch dob, pak si uvědomuji dvě zvláštnosti. Zpočátku v tomto východočeském amatérském dění neexistovaly pravidelné divadelní soutěžní přehlídky na jednom místě. Byli jsme porota, která objížděla Tatrou 603 – na tu do konce života nezapomenu, občas hučela jako turboreaktivní motor a očekávali jsme, že vzlétneme – soubory v místě jejich působení, tam je hodnotila a teprve potom byly některé z nich vybrány na jiné amatérské akce, na nichž šlo o to předvést, co se urodilo a hlavně, jaké podněty z těch inscenací mohou získat jiní. Mělo to jednu velkou výhodu: viděli jsme soubory v jejich prostředí a poznali jsme pro koho hrají. Naučil jsem se tehdy chápat jisté zásadní specifičnosti amatérské práce, které vytvořily mou představu o tom, co je amatérské divadlo a jak je chápat v jeho funkcích. Druhou zvláštností byla tzv. kategorizace. Vzorem nám byla tehdejší organizace divadelních amatérů na Slovensku, o jejímž případném zavedení se uvažovalo i v České republice. Rozdělili jsme soubory podle řady kritérií na soubory vyspělé a méně vyspělé. Cílem bylo věnovat jim patřičnou pomoc, kterou podle své úrovně potřebovaly. A kromě toho se čím dále tím více ukazovalo, že jsou-li všechny soubory zařazeny do jednoho typu soutěže, pak ty méně kvalitní na tom prodělávají. Takže se hledal způsob, jak postavit vedle sebe soubory přibližně stejné divadelní úrovně a umožnit jim srovnávat se s rovnocennými soupeři.
Tato kategorizace po nějaké době zanikla. Ale svého času byla jedním z důležitých projevů péče o amatérské soubory tehdejšího Východočeského kraje. A přispěla svým dílem k tomu, že v něm vznikla vrcholná divadelní přehlídka, která se jmenovala Inspirace. Jak už ukazuje její název, neměla nic společného se soutěží. Jejím cílem a podstatou bylo nalézt a předvést co nejširšímu počtu amatérských divadelníků takové scénické tvary, které je mohou podnítit k úvahám o tom, jak dělat divadlo. Nebylo tu žádné omezení ani pokud šlo o druh divadla a ani o dokonalost a kvalitou výsledku. Na Inspiraci se ocitly pokusy nehotové, ale prozrazující svým záměrem cosi originálního, zajímavého, nečekaného a především: schopné být roznětkou k přemýšlení o možných podobách současného divadelního jazyka.
Hodně záleželo na tom, jak se tyto podněty podaří odkrýt, nabídnout, formulovat, předestřít širokému fóru. Záviselo to na to skupině lektorů, kteří tím byli pověřeni. Hledalo se stále, ročník od ročníku, jak to dělat co nejlépe. Ale nikdy se nestalo, že by plénum po nás chtělo, abychom hodnotili konkrétně přednosti a nedostatky inscenace; prostě jsme prováděli jakýsi rozbor pohybující se v parametrech kritiky. Vzpomínám si na to vždycky, když se na hronovském Problémovém klubu přes všechno vysvětlování znovu a znovu zdvihnou hlasy, které vyžadují, aby na něm probíhalo hodnocení tohoto typu. Byl jsem u toho, když se formovala tato podoba Problémového klubu a nezapírám, že jsem k ní přispěl právě na základě svých zkušeností z Inspirace. Byla to diskuzní tribuna, na níž jsem se cítil nesmírně dobře a pořád si myslím, že byla velice užitečná. Samozřejmě, ona svým rozsahem a záběrem široká péče dovolovala tehdy ve východních amatérských Čechách, aby všechny soubory slyšely při vhodných příležitostech konkrétně o své práci. A tak byly připraveny k tomu, že mohly na Inspiraci shledávat jisté souvislosti a přemítat v hlubších a širších dimenzích. Doba se samozřejmě mění. Připomínám tato fakta proto, abych upozornil na to, že tento způsob pohledu na amatérské divadlo přinesl nepochybně své cenné výsledky.

Paměť divadla XII. Jan Císař. AS 2009/1, s. 33.