Texty: RICHTER, Luděk: Proměny. AS 2011 (pro Zpravodaj 81. Jiráskova Hronova).

Proměny

Takřka celý život jezdím na pár přehlídek, které považuji za součást svého života. Od dětství na Loutkářskou Chrudim. Hodně se změnila v posledních třiceti letech.

Kdeže jsou doby jednoho, nejvýš dvou představení denně, plováren, vináren, pánů s kravatami a dam v róbách? Od začátku osmdesátých let tu začaly semináře a zhoustl počet představení, LCH vyšla vstříc prostorovým i časovým potřebám inscenací a na přehlídku vtrhlo mládí. Dneska je to uznávaná fiesta divadla s nedefinovatelnou, ale nepopiratelnou přitažlivostí, která okouzlí každého, kdo na ní zavítá.

Dětskou scénou znám nějakých pětatřicet let – ještě když se jmenovala Kaplické divadelní léto. Tam jsem zažil něco, s čím se často nesetkávám. Lidi tam nad dětským divadlem diskutovali jako nad něčím, co má mít kritéria jako každé jiné divadlo a ani je nenapadlo, zda to je divadlo. A jak diskutovali: nepředříkávali své uzavřené monology, ale postupně a společně rozvíjeli myšlení o daném problému rozvíjením myšlenky předchozího diskutéra. A Kaplice byla divadelníků plná. Teď je na DS seminaristů sotva polovina, často úplných začátečníků, kteří se diví, proč se má vůbec diskutovat, a těžiště se přeneslo spíš k pedagogice.

Šrámkův Písek osmdesátých let, tehdy přehlídka netradičního autorského divadla, byla akce nabitá skvělými inscenacemi, desítkami mladých vlčáků, kteří toužili dokázat svou pravdu, nabitá myšlenkami a diskusemi. Od devadesátých let tak trochu atrofovala, jakoby nevěděla co se sebou: nově se hledala její náplň a skončilo to u poněkud vágního zaměření na „experimentální“ divadlo, o němž se horko těžko dá říci, co to je a k čemu je to dobré. V posledních letech opět nabyla jisté atraktivity, ale přehlídka je v městě ztracená a energie, kterou by vyzařovala, jí chybí.

Mladá scéna, vzniklá z Náchodské Prima sezóny, se za tři roky své existence zatím moc proměnit nemohla. Ve své nové, ústeckoorlické podobě se teprve zavádí a nevypadá to špatně. Jsou tu chytří a poznání chtiví mladí lidé, kteří leckdy dávají i porotě na frak, a to je naděje.

A Jiráskův Hronov? Před třiceti lety to byla přehlídka tzv. „činoherního“ divadla, než někdo koncem osmdesátých let přišel s nápadem udělat z ní mezioborovou „žatvu“. Do Hronova dál jezdili milovníci oné „činohry“ a všeliké loutkářské, dětské či divadlopoesijní přivandrovalce trpěli s jistou shovívavostí jen tehdy, když v tom byl pořádný kus „činohry“. Ani dnes není žádný ze zdejších prostorů vhodný pro dětské či loutkové divadlo (co například vidí divák z poslední řady v sokolovně z pěticentime­trových louteček – barevný flíček?) – byť tady tu a tam některé specifické kousky dopadnou nad očekávání dobře. Lekto-porotcovský sbor je nadále složen z lidí, kteří jsou doma především v tzv. „činohře“, a tak tu pořád chybí odborníci, kteří by dokázali vysvětlit specifika jiných než „činoherních“ inscenací a upozornit na to, co nabízejí jiným oborům. Něco se ale přece jen mění. Hronov je dnes plný mladých lidí a lidí středního věku, kteří jsou otevření a dychtiví vůči podnětům z jakýchkoli divadelních oborů. Jistě je to zásluha pestrého spektra seminářů, ale svůj díl na tom má i postmoderna, která na nějaké hranice druhů, žánrů či stylů nehledí a bere, kde se dá.

Objíždím sice čtyři či pět přehlídek různých oborů, ale vidět nejzajímavější, nejinspirativnější ukázky různých přístupů, prostředků a technik v konfrontaci vedle sebe během devíti dnů přináší přeci jen zřetelnější uvědomění jejich nabídek. To za předpokladu, že JH nebude usilovat o metu vrcholné nadpřehlídky a nebudou sem vybírány inscenace na základě jejich vypulérované „dokonalosti“, nýbrž na základě toho, co zajímavého, nového, inspirativního ze svého oboru mohou nabídnout ostatním, byť by to byla jen dílčí, ale v něčem zásadní jednotlivost. Pomáhá to neustále si obnovovat vědomí, že divadlo je sdělení o vztazích a jejich proměně jednáním, předváděným pohybem, slovem, zvukem a výtvarným obrazem; ve vyhraněné podobě tedy divadlem pohybovým či tanečním, „činoherním“, hudebním nebo loutkovým…

Luděk Richter
pro Zpravodaj 81. Jiráskova Hronova