Texty: HORKÝ, Luděk: Hlavně vyprovokovat přemýšlení o divadle! Amatérská scéna 2011, č. 3, s. 24 - 28.

Nedávno skončil dvacátý ročník národní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla. Divadelní Děčín 2011 je za námi. Organizátoři nelenili a nadělili této jedné z největších přehlídek svého druhu u nás k jejímu jubileu celou řadu metodických změn.

Do třetice všeho dobrého
Letos poprvé nesměly poroty regionálních postupových přehlídek udělovat nominace, které by zajistily té které inscenaci přímou účast na přehlídce národní. Mohly pouze doporučit neomezený počet inscenací bez udání pořadí. Z množiny doporučených inscenací pak vybírala program Divadelního Děčína jeho programová rada. To je změna bezesporu zásadní, ne však jediná. Lektorský sbor (porota) Divadelního Děčína se dočkal jednak výrazné personální proměny, jednak nového zadání pro svou práci. Cílem rozborových seminářů nově nebyla systematická odborná analýza viděné divadelní inscenace, nýbrž odborně vedená diskuze o viděné inscenaci. Porota neměla svého předsedu, který by její práci metodicky řídil. Každá soutěžní inscenace byla přidělena jednomu z členů lektorského sboru, a ten měl několik úkolů: nejprve řídit debatu lektorského sboru za zavřenými dveřmi v tzv. porotovně, poté na rozborovém semináři přednést vstupní referát vystihující v zásadních rysech, o čem lektorský sbor hovořil, a nakonec moderovat širší diskuzní fórum, v rámci kterého se do dialogu o viděném představení, a hlavně do veřejného přemýšlení o dané inscenaci, mají zapojit postupně jak ostatní členové lektorského sboru, tak členové inscenačního týmu, ale také diváci, vedoucí a frekventanti seminářů, zkrátka všichni. Třešinkou na dortu pracovních povinností člena lektorského sboru pak ještě bylo napsat na přidělenou inscenaci divadelní recenzi pro zpravodaj. Do třetice všeho dobrého se Děčín proměnil tím, že se na něm poprvé konaly i vzdělávací semináře. A to rovnou tři: seminář Abecedy divadla pod vedením Milana Schejbala, seminář dramaturgie v čele s Radvanem Páclem a seminář režie Martina Vokouna.

Letošní Divadelní Děčín krok za krokem
Úroveň programu byla podle mého názoru vysoká. Neviděli jsme ani jedno představení, které by nesplňovalo kvalitativní kritéria národní přehlídky. Naopak, program byl velice pestrý co do žánru a stylu jednotlivých inscenací. Zastoupeno bylo interpretační činoherní divadlo, pracující iluzivními prostředky (Kráska z Leenane), nechyběly hravé inscenace založené na principu divadelní antiiluze (Polaroidy, Muž sedmi sester), divadlo autorské, a to ve všech svých složkách (Fe-érie o Kladně, Svázaná), přijely tři generační soubory a dva z nich se pokusily o generační výpověď… Druhově a žánrově pestrá byla i dramaturgie soutěžících inscenací. Vedle textů divadelní klasiky, ke kterým bylo často přistupováno velmi autorsky (Maryša, Obchodník s deštěm), jsme mohli vidět nové dramatizace slavných románových předloh (Muži ve člunu, Stráže! Stráže!), novinky české dramatické tvorby (Odcházení, Propadlo), jakož i inscenace plně autorské. Program Děčína se vinul napříč žánry od dramat přes komedie a jevištní anekdoty k moralitě a ke konverzační komedii, o specifické formě hudebního divadla na hranici se site-specific nemluvě /Zde – na ostrém rozhraní života (Postele)/. Zcela specifické místo pak zaujal jeden diskutabilní a diskutovaný exemplář sousedského divadla… Pominu-li čistě autorská divadla, dva další soubory uvedly daný dramatický text v české premiéře (Stráže! Stráže! a Krize aneb ještě jedna pohádka o lásce) a jeden soubor v premiéře světové (Propadlo). Na rozborových seminářích proto bylo o čem diskutovat, čeho se chytit, o co se opřít. Jsem přesvědčen, že přehlídka poskytla svým programem dobrou matérii rovněž pro práci seminářů dramaturgie, režie i abecedy divadla.

DS Domu kultury Krupka přivezl Havlovo Odcházení. Inscenace má k autorovi přirozený respekt, snaží se mu především neublížit. Chybí jí důsledný výklad, což vede k nedostatečně zmotivovanému jednání postav. Havel je dramatik posedlý mechanismy a strukturou, a to jak v rovině témat, tak v samotné podobě dramatického textu a jeho výstavbě. V tomto ohledu zůstala inscenace na půl cesty. Odcházení na česká jeviště patří a bylo jistě nezbytné potkat se dříve či později s inscenací amatérskou, za což náleží dík.

Slovanský tyátr Olomouc inscenoval klasický text bratří Mrštíků pod názvem Maryša L. P. 2011. Generační soubor středoškoláků zahrál Maryšu v jediné hodině čistého času, což svědčí o razantní textové úpravě. Nutno podotknout, že škrty nijak nezlikvidovaly stěžejní dramatické situace. Inscenační úprava je velmi vhodná pro zvolenou režijní koncepci. Režisér Zdeněk Vévoda vytvořil stylově čistou kompaktní inscenaci, funkčně zapojil do hry všechny inscenační složky a projevil značný smysl pro jevištní metaforu a divadelní zkratku. Herecký soubor staví nejen na budování jasných charakterů, ale zabývá se také důsledným rozehráváním mimoslovního jednání. Za povšimnutí stojí nápadité využití rekvizit jako zástupných předmětů. Úskalí inscenace vidím v nejednoznačném vyložení hrdinčina závěrečného postoje, s nímž přímo souvisí vyznění celé inscenace. Přesto je olomoucká Maryša působivým a v dobrém slova smyslu zaujatým generačním uchopením jednoho z nejklasičtějších textů české dramatiky. Inscenace byla nominována do programu JH v kategorii činoherního divadla.

Společnost bloumající veřejnosti Turnov zahrála v Děčíně Černou noc. Neobvyklý text (variace na původní nedokončené drama Lva Blatného) je dramatickou hříčkou, jakousi jevištní anekdotou, a jako takový jej tvůrci nápaditými scénickými prostředky inscenují. Pozoruhodná je zejména scénografie založená na pokřivenosti linií a groteskní nadsázce. Problém inscenace spočívá v tom, že ani dramatické postavy neskrývají od počátku nic ze své pokřivenosti a v průběhu hry už nic zásadnějšího nedemaskují. Inscenátoři s postupem času dostatečně nepřekvapují tím, JAK by mohli formu expresivní grotesky realizovat a rozvíjet.

Divadlo DUHA z Polné uvedlo Obchodníka s deštěm. Na dramatu z pera amerického autora N. Richarda Nashe zapracoval od roku 1954, kdy bylo poprvé uvedeno, nemilosrdně zub času. Režisér Petr Vaněk sice přehledně a poučeně převyprávěl svou inscenací dramatický příběh, ovšem svou koncepcí neobjasnil důvod, proč dnes hru vlastně uvedl. Dramatický text byl pro potřeby inscenace radikálně zkrácen. Domnívám se, že inscenátoři položili na oltář textových úprav více slov, než kolik by mohlo unést zachování původní textové kvality Nashova díla. Významným zásahem do původního textu hry bylo připsání prologu, v němž zestárlá Líza Curryová vzpomíná na dávný příběh jedné letní noci… Tento připsaný prolog není v inscenaci nijak vypointován. Vzbuzuje proto dojem, že jím byla inscenace opatřena čistě účelově, aby obhájil věkově neadekvátní obsazení role Lízy. Drama je díky této úpravě vnímáno nutně sentimentálněji, než je pro ně vhodné.

Amatérský divadelní spolek RIYO Praha zinscenoval hru Marka Ravenhilla Polaroidy. Klíčem k inscenování byla antiiluze divadla. Všichni herci jsou na scéně oděni do jakýchsi bílých overalů. Postupně vstupují do příběhu a zase z něj vystupují. Záměrná uniformita a nekonkrétnost jednotlivých aktérů příběhu se neproměňuje a zůstává v obecnější rovině, což dramatický příběh v očích diváka oslabuje. Z nabízené palety témat funguje nejlépe téma osamělosti. Ať už jde o osamělost ve vztahu k nejbližším nebo o samotu jedince v rámci společnosti. Vztahy jednotlivých postav jsou čitelné, nikoli však hyperbolizované, jak to nabízí předloha. Inscenátoři uchopili text natolik cudně, že se naskýtá otázka, zda by je více neuspokojila jiná hra. Nicméně setkání s Polaroidy v podání souboru RIYO bylo jednoznačně obohacením, které nám umožnilo zamyslet se nejen nad zvoleným druhem dramatiky, ale i nad tématy, která tyto texty přinášejí.

Slavičínské divadlo SemTamFór přijelo do Děčína s inscenací Muž sedmi sester. Text, ze kterého inscenace vychází, má podtitul erotická groteska. Nemám potřebu s ním polemizovat, nicméně viděnou inscenaci bych označil přesněji jako divadelní moralitu ze současnosti. Inscenátoři se zcela správně odchýlili od realismu v hereckých vyjadřovacích prostředcích. Celá první polovina hry je dobře uchopenou komedií, založenou na vtipných režijních nápadech. Ve druhé polovině hry temporytmus upadá ruku v ruce s nápaditostí. Z diskuzního fóra vyplynulo, že to byl záměr. Myslím, že nevyšel. Každopádně musím říct, že inscenace Muže sedmi sester svou dobrou divadelní úrovní předčila ne až tak vysokou kvalitu zvoleného dramatického textu.

Fe-érii o Kladně přivezla stálice národních přehlídek V.A.D. Kladno. Jde o nadmíru zdařilou jevištní koláž mapující současnost i historii „domovského“ města souboru. Nápaditost scénického provedení některých jednotlivých výstupů velmi vhodně doplňuje schopnost herců pracovat s rytmem a vytvářet precizní hereckou souhru. Ve druhé části viděného představení, kdy se inscenace formálně a tematicky odklání od odlehčených historizujících kontrapunktických reminiscencí směrem k satirickému tónu, v němž pojmenovává současné situace kladenského života, se inscenátoři poněkud vzdálili nastolenému řádu. Inscenace tím ztratila na tempu. Nezbavila se však poctivého vyprávění marginálních osudů na pozadí osudového příběhu města a industriálního podniku. Inscenace musí nutně zaujmout už svým úhlem pohledu na zvolené téma. Nejde o žádnou destruktivní parodii. Jde o pohled laskavý a chápající. Inscenace byla doporučena k účasti na JH.

Zde – na ostrém rozhraní života (POSTELE). Tak zní plný název pozoruhodné divadelní performance Bílého divadla Ostrava. Forma inscenace osciluje někde mezi site‑specific, divadlem poezie, totálním divadlem a hudebním pásmem. Už vzhledem k tomu, že šlo o jediné představení letošního Divadelního Děčína, které „zabydlelo“ jiný hrací prostor než divadelní sál Městského divadla. A protože šlo jednoznačně o „zdivadelnění“ nedivadelního prostoru, lze se přiklánět v první řadě k pojmu site-specific. Ostatně jde o inscenaci, jejíž představení se konají, pokud vím, nezřídka na specifických místech pod širým nebem. Bílé divadlo „nezdivadelňuje“ jen nedivadelní prostor, nýbrž poezii a hudbu. Jde o originální divadelní obraz naplněný lidovou hudbou a písněmi ve skvělém až naturalistickém podání Jany Sglundové, fragmenty veršů Františka Hrubína, citacemi z Romance pro křídlovku, ale také z Čechova či Franze Kafky. Inscenace byla nominována do programu JH v kategorii hudebního divadla.

Vyškovské Divadlo bez střechy uvedlo zajímavou komedii M. Ignata Krize aneb Ještě jedna pohádka o lásce. Mimochodem tuto hru rumunského dramatika střední generace uvádějí Vyškovští v české premiéře. Jde o konverzační komedii, která zpracovává s lehkostí vlastní svému žánru téma vztahu muže a ženy v manželském soužití prostřednictvím dvou různě starých párů. Mozartem provázená inscenace má stejné příznaky jako Malá noční hudba. Je lehká a vybíhá z láhve jako dobře vychlazené šampaňské. Jednotlivé složky inscenace jsou velmi dovedně provázány, zdatnou hereckou interpretaci textu v to samozřejmě počítaje. Dialogy jsou svižné, chytré a obratné. Herci toho využívají s patřičnou dávkou talentu. Inscenace byla doporučena k účasti na JH.

DOPADLO z Valašského Meziříčí přijelo do Děčína s Propadlem. Jde o první uvedení dramatické novinky, jejímž autorem je filmový scenárista Robert Geisler. Pohled do divadelního zákulisí nám nabízí celá řada divadelních her. Ani Propadlo není výjimkou, ovšem to nás zavede o něco níže než do hereckých šaten, do světa pod propadlem. Inscenace souboru DOPADLO těží v režii Milana Kuchynky především ze značných kvalit Geislerova textu. Zpracovává zdánlivě banální postřehy ze života v divadelním zákulisí a promyšleně s nimi pracuje, aby mohl postupně rozkrýt na první pohled utajené dimenze divadelního mikrosvěta a zabývat se teoretickými a filozofickými otázkami vztahu divadla a jeho diváka, podstaty herecké práce nebo samotného poslání divadelního umění. Tolik k textu. Značné pochybnosti lze mít o způsobu, jakým inscenátoři pracují s hereckým naplňováním dramatických postav. Hercům se nedostává ani přesnosti v jednání, ani schopnosti pointovat humorné situace.

DS Nová generace při DS TJ Sokol Lázně Toušeň zahrál inscenaci textu P. Fialy Dandé. Soubor ke hře přistoupil zvláštním způsobem. Na jednu stranu chce jednoznačně hrát některá témata dramatického textu a na stranu druhou se vzdává systému, jazyka i stylu, v jakém je tento text vystavěn. Příběh Daniela D. jako diváci neprožíváme, protože nemáme s kým se ztotožnit. K očistné katarzi tudíž nedojde. Je to o to větší škoda, že v inscenaci je mnoho materiálu k tomu, aby ke zmíněnému ztotožnění dojít mohlo. Jen není náležitě a záměrně uspořádán.

McDonaghovu Krásku z Leenane uvedo v Děčíně Rádobydivadlo Klapý. S ohledem na dlouhodobé směřování souboru šlo o trefnou dramaturgickou volbu. Režie L. Valeše je citlivá a neefektní, nezahleděná do sebe, nýbrž dávající značný prostor hercům a v neposlední řadě samotnému dramatickému textu. Kladem režijní koncepce je bezesporu odklon od explicitně inscenovaného násilí na jevišti a jeho zjemnění. Agrese je přesto v inscenaci přítomna, ovšem mnohem rafinovanějším způsobem. Postavy tak skrze svoje agresivní jednání účinně vyjadřují svoje skrývané city. Rovněž herecká složka patří k silným kladům inscenace. Realisticko-psychologické herectví je ve všech detailech naplněno. Inscenace byla doporučena k účasti na JH. Divadelní soubor Ty-já-tr/NAČERNO Praha zinscenoval Briggsovu dramatizaci populárního fantasy románu T. Pratchetta Stráže! Stráže! Soubor nepochybně přinesl řadu originálních scénograficky režijních nápadů. Za zmínku určitě stojí celková scénografická koncepce pracující s náznakovou scénou a dokonce i architekturou samotného divadelního prostoru. Nelze se nezmínit o originální personifikaci bahenního dráčka, která umožňuje realizaci situací a gagů přesahujících rámec předlohy. Nicméně inscenace má i svá úskalí, spočívající především v nepřesném nastavení stylizace. Následkem toho nelze vždy přesně určit, co je pečlivě budovaným záměrem a co pouhou nahodilostí.

Divadlo Jesličky z Hradce Králové přijelo s inscenací další dramatizace, tentokrát slavného humoristického románu, který napsal Jerome Klapka Jerome. A opatřilo ji poopraveným názvem Muži ve člunu (o ženách mluvě!!!). Autorem jesličkovské dramatizace je Jan Dvořák. Psa vypustil z názvu i z dramatického příběhu. Koncipoval svou adaptaci jako „českou procházku anglickým humorem“. Psa, o kterém ani nemluvme, v názvu hry nahradil ženami, o kterých bychom měli hovořit v první řadě. To je volba jistě zajímavá. Zrádná je tam, kde dramatizátor položil do úst žen texty, názory a komentáře původně určené mužským hrdinům. Každopádně téma konfrontace světa mužů se světem žen na pozadí nevinného vodáckého výletu je bezesporu nosné. Důležitý je ovšem systém dramatizace. Jan Dvořák rezignoval na přehledně strukturované převyprávění dramatického děje. Inscenace Jesliček je více než vyprávěním příběhu zprávou o čtenářském zážitku. Osobně si myslím, že na rozvolněnosti systému viděného představení se podepsal i fakt, že se přehlídkové představení konalo den po derniéře inscenace.

Asi nejdiskutovanější představení na letošním Divadelním Děčíně odehrál soubor HOCHY Hýsly pod titulem Pražáci na vinařských steskách. Představení (záměrně nepoužívám termín inscenace) je autentickou ukázkou sousedského divadla, tedy divadelního druhu, který mnozí považují za vyhynulý. Inu, pár jeho exemplářů zjevně žije! Díky Pražákům na vinařských steskách si můžeme své teoretické vědomosti o sousedském divadle obohatit o živou zkušenost. Hýselští OCHotnícY s mužským sborem Paniháj a vynikajícím hráčem na cimbál Jurou Petrů zkrátka divákům Divadelního Děčína připravili netradiční divadelní zážitek. Tedy, divadelní… Ono se nabízí otázka, co ještě je a co už není divadlo. A tato otázka rezonovala chodbami Městského divadla v Děčíně ještě dlouho po skončení rozborového semináře. Fungující hýselská komunita vytváří před očima diváků netradiční pásmo písní z Hýsel a Dolních Moštěnic z 19. a 20. století kombinované s mluveným slovem, jehož námětem je avizovaná návštěva „Pražáků“ v jednom z hýselských vinných sklepů. V příběhu se objevuje i drsná komika, která jednoznačně překračuje míru dobrého vkusu. Nakolik tato komika patří k přirozenému koloritu oné vesnice, aby tím mohla být ospravedlněna, to je otázka. Podle mého názoru jde spíše o nekvalitní humor na úrovni pokleslých televizních estrád. Energeticky obdivuhodná a zvládnutá je hudební složka, která vyrůstá a opět zarůstá do estrádně řazených scének se svébytnou samozřejmostí. Vidět toto představení znamená divadelní zážitek, který postrádá divadelní estetiku a nahrazuje ji autentickou upřímností a jakýmsi zbytněním reality na divadle a naopak divadla v realitě. Těžko říct, nakolik je zde divadlo cílem a nakolik prostředkem komunikace uvnitř uzavřené skupiny. Jde o představení sousedského divadla v krystalické podobě. Inscenace Pražáci na vinařských steskách rozhodně nesplňuje kritéria národní přehlídky činoherního a hudebního divadla. Minimálně proto, že nespadá svým druhem ani do činohry, ani do divadla hudebního. Stala se divadelním zážitkem, nebo chcete-li úkazem mimo kategorie. Chápu, že vzbudilo velké rozrušení, když byla lektorským sborem doporučena do programu Jiráskova Hronova. V tomto směru bych rád podotkl, že porota uděluje doporučení bez udání pořadí a má možnost udělit takových doporučení neomezené množství. Doporučení je teprve signálem pro programovou radu JH, upozorněním na zajímavou inscenaci. Záleží pak na celkové dramaturgické koncepci daného ročníku JH, zda bude zařazení té které doporučené inscenace do programu vhodné. U inscenací nominovaných je tomu samozřejmě jinak. Ty postupují na Hronov automaticky. Pokud tedy lektorský sbor Pražáky na Hronov doporučil, nikomu jinému tím doporučení neupřel. Místo nezablokoval. Jen upozornil na pozoruhodnost unikátní ukázky sousedského divadla.

Poslední představení Divadelního Děčína 2011 patřilo souboru Krvik Totr Praha a jeho inscenaci Svázaná (studie aplikovaného feminismu). Krvik Totr se programově řadu let zabývá autorským divadlem s důrazem na hereckou složku. Svázaná je jednoduchou anekdotou, která se v rámci inscenace netematizuje, nýbrž stává se prostředkem k vytvoření zcela svébytného autorského vnitřního světa. Kultivovaný a jasně omezený scénický tvar má přesný řád a určují ho zejména dvě složky – herecká a textová. Textová část je také významným nositelem komiky, protože je zde přítomná určitá hravost. Problematickou, ale na druhé straně nejcennější složkou inscenace je složka herecká. Pokud připustíme, že způsob a styl herectví je smyslem a cílem celé inscenace, je potíž v tom, že se postupně až příliš mechanizuje a stává se tak monotónním. Místy se jednání postav v situaci proměňuje v chladně racionální herecké cvičení. Každopádně dlužno dodat, že si představení, byť hrané na samém konci festivalu znavenému publiku, získalo spontánní pozitivní ohlas diváků.

Zrušení nominací
Program Divadelního Děčína se skládal ze samých inscenací, které do něj byly doporučeny z přehlídek základních (regionálních). Nominace ze základních přehlídek směrem k Děčínu letos nebyly možné. Tato změna vzbudila bouřlivou diskuzi. Byl to ročník zkušební. Nakolik bylo zrušení nominací správné, o tom se bude jistě jednat v souvislosti s přípravou ročníku příštího. Bezpochyby se najde mnoho pro a mnoho proti. Jedno je nezpochybnitelné. Program Divadelního Děčína 2011 byl kvalitní. A to i přesto, že v něm chyběly dvě inscenace, doporučené ze základních přehlídek programové radě k výběru a posléze touto radou vybrané. Byly to inscenace, které režírovali Jaromír Hruška a Petr Hašek. Vzhledem k tomu, že oba zmínění byli osloveni do poroty národní přehlídky, jejich inscenace byly podle regulí z programu vyřazeny. Tím se uvolnila dvě místa k dobru pro náhradníky. Nicméně na květnovém jednání odborné rady pro amatérské činoherní a hudební divadlo došlo ke zpřesnění pravidel pro další ročník. Příští rok se nebude moci stát porotcem nikdo, kdo třeba jen „vstoupil do systému“ soutěže, tedy jehož inscenace soutěžila v přehlídce základní. Považoval jsem za vhodné čtenáře o tomto rozhodnutí v rámci svého článku informovat. Nyní zpět k tématu nominací!

Systém nominací dává těm, kdo soutěžní přehlídku základního stupně vyhráli, jistotu hracího místa na přehlídce národní. Doporučení dává toliko naději na reálný postup. Rozumím tomu, že vrabec v hrsti se zdá být lepší než holub na střeše. Jde ale o to, že na jedné základní soutěžní přehlídce se může urodit o mnoho více zajímavých inscenací než na jiné. A může se stát, že nominovaná inscenace z méně plodné přehlídky zašpuntuje hrací místo kvalitnější, ale jen doporučené inscenaci z jiné přehlídky s plodnější úrodou. To jistě není pro program národní přehlídky výhodné. Co s tím? To ukáže čas. Každopádně si myslím, že jsou nominace coby záruka spravedlivé soutěže mýtus. A že hysterie, která vznikla kolem jejich zkušebního zrušení pro letošní ročník, není úměrná realitě. Jde tady – nic si nenalhávejme – o divadelní soutěž. Každý, kdo jede do Děčína, jel by rád i na Hronov. A kdekoli se soutěží, tam hrají svou roli emoce a rivalita soupeřů. Proto musí mít každá soutěž pevná pravidla. Letos byl učiněn pokus pravidla změnit (zrušit nominace). A emoce zúčastněnými vydatně zacloumaly, byť byla změna provedena dopředu a transparentně. Měli bychom si uvědomit, že soutěžit v divadle není totéž jako soutěžit ve sportu. Soutěž v rámci divadelní přehlídky by neměla být cílem, ale spíš prostředkem. Prostředkem tomu vyprovokovat přemýšlení o divadle. Prostředkem k tomu se potkat, vidět se navzájem, konfrontovat své divadelní postupy, metody a nápady s tvorbou kolegů. Naprosto nechápu, co se v sociální sféře v oblasti amatérského divadla za posledních dvacet let změnilo, že hlediště národní přehlídky zeje prázdnotou?! Většina souborů přespala na přehlídce jen jediný den a nevyužila ani možnost druhého noclehu zdarma. Je to škoda. Popírá to smysl národní přehlídky. Snad se to za rok změní… Rád bych tomu věřil. Pojďme se potkat!

Luděk Horký
dramaturg České televize