Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: České amatérské divadlo a Evropa, s. 74-79. In: Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška. Sborník příspěvků na sympoziu. Miletín 2010, 120 s., obr.

ČESKÉ AMATÉRSKÉ DIVADLO A EVROPA
Pokus o srovnání současného českého amatérského divadla s divadlem v Evropě
Lenka Lázňovská

Dovolte, abych se pro účely tohoto zamyšlení přidržela uznávaného většinového vymezení pojmu amatérské divadlo jako kulturní aktivity nevykonávané jako zaměstnání osobami, které nemají střední ani vysokoškolské odborné divadelní vzdělání. V mezinárodních souvislostech má tento termín řadu synonym, zejména frekventované je neprofesionální divadlo. Mezinárodní nevládní organizace AITA/IATA sdružující národní střediska ve více než 100 zemích světa má termín amatérské divadlo dokonce ve svém názvu. Už jen z toho je patrné, že tato aktivita není českou zvláštností, byť má v českých poměrech v mnohých aspektech jedinečné rysy.
I když neexistuje v mezinárodních dokumentech žádný, jenž by se týkal výhradně amatérského divadla, je možné uvést řadu z nich, které jsou pro vnímání podstaty amatérského divadla a jeho významu pro současnou společnost klíčové. Amatérské divadlo je součást sektoru kultury jako neprůmyslového odvětví produkujícího nereprodukovatelné zboží a služby, které jsou konzumovány na místě. Patří do oblasti duševního vlastnictví lidstva (Světová deklarace duševního vlastnictví) a je součástí nemateriálního kulturního dědictví. Takto je vymezené pole, v němž se pohybujeme. Je třeba konstatovat, že v posledních deseti letech nejen v tradiční staré Evropě, ale i ve světě obecně se vztah ke kultuře podstatně proměnil. Kultura je vnímána jako nezbytná podmínka trvale udržitelného života, jako inovativní a tvořivý prvek podporující rovněž sociální a územní soudržnost, jako žádoucí občanská aktivita. To všechno jsou rysy, které jsou na amatérském divadle bezpečně rozpoznatelné. K tomu můžeme přidat roli amatérského divadla v oblasti kulturní výchovy a vzdělávání. K amatérskému divadlu můžeme přiřadit Doporučení UNESCO k postavení umělce ve společnosti a zejména Úmluvu o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů z roku 2005, k níž Česká republika přistoupila až v červenci 2010 (podpisem prezidenta po předchozím schválení v obou komorách Parlamentu ČR). Úmluva, která má vyšší právní platnost než doporučení, neboť ratifikační proces vyžaduje schválení jako zákon, má pro postavení kultury klíčový význam. Stanovuje, že kulturní činnosti a statky mají zvláštní charakter (tj. nemají pouze obchodní povahu), uznává kulturu jako strategický prvek rozvoje společnosti, uznává význam umělců a všech, kteří se na tvůrčím procesu podílejí (v tom navazuje na Doporučení k postavení umělce). Podporuje vzdělávání veřejnosti ve smyslu upevňování vědomí důležitosti kultury, hlavní úlohu přisuzuje občanské společnosti a partnerství s veřejnoprávními institucemi. Aby Úmluva v ČR mohla být skutečně implementována, bude muset dojít k některým krokům. V ČR chybí např. legislativní vymezení pojmu „veřejný zájem“ (bez toho není možné přistoupit ke zřizování veřejnoprávních institucí, které jsou v zahraničí základem kulturní infrastruktury) a resort kultury je kapitálově velmi podceněn. Z doporučovaného 1% procenta státního rozpočtu jsme v současné době na zhruba půl procentu. Omezenost veřejných zdrojů je problémem také při současné absenci mecenášství, filantropie a malé ochotě sponzorství finančního i průmyslového sektoru. Evropský program pro kulturu vyjádřený v řadě dokumentů zahrnuje podporu kulturní rozmanitosti a dialogu mezi kulturami jako katalyzátoru tvořivosti v rámci tzv. prorůstové lisabonské strategie. Najdeme zde také požadavek dosáhnout ve výdajích na kulturu jedno procento. Rada Evropy připravuje dokument k využití možností odvětví vzdělávání k podpoře tvořivosti, a to v rámci formálního i neformálního vzdělávání. Právě v oblasti neformálního vzdělávání má amatérské divadlo velký význam jako celoživotní aktivita pozitivně formující osobnost člověka.
Také v České republice došlo zejména po r. 2000 k pozitivním změnám ve vnímání kultury jako potenciálního zdroje ekonomického a sociálního rozvoje společnosti, což se projevilo v řadě dokumentů na vládní úrovni. Jde zejména o Strategii udržitelného rozvoje, Strategii hospodářského růstu ČR 2005–2013 a Strategii regionálního rozvoje ČR. Najdeme zde teze deklarující kulturu jako podmínku trvale udržitelného života, tezi o kulturní infrastruktuře jako jednoho z předpokladů pro rozvoj měst a regionů, růstu kulturního turismu a prevenci negativních sociálních jevů. V regionálním rozvoji tvoří kultura dokonce samostatnou prioritní osu. Ve Státní kulturní politice na období 2009–2014 najdeme kulturní aktivity včetně amatérského divadla jak v cílech (např. cíl 2 – občanská dimenze – rozvoj osobnosti), tak v nástrojích (např. vytváření transparentního a nediskriminačního prostředí pro kulturní aktivity a jejich veřejnou podporu). K amatérskému divadlu se přímo vztahuje další vládní dokument Koncepce účinnější podpory umění na léta 2007–2013. Koncepce chce přispět k posílení role umění ve společnosti, vytvoření koncepce umění a vzdělávání, podpořit soudobé umění a minoritní žánry, posílení prezentace českého umění v zahraničí. Byla vytvořena Rada pro umění jako poradní orgán ministra kultury. Neprofesionální umělecké aktivity v ní zastupuje předseda Odborné rady pro činoherní a hudební amatérské divadlo NIPOS, režisér a šéf činohry Příbramského divadla Milan Schejbal. Pokud jde o dotační politiku MK, existuje při Odboru regionální a národnostní kultury samostatná řada pro amatérské divadlo a slovesné aktivity. Konkurzní komisi tvoří nominovaní zástupci největších celostátních občanských sdružení (SČDO, VSVD, ADA, UNIMA), NIPOS a Pavel Němec jako nezávislý. V letošním roce doporučila k rozdělení částku vyšší než dva miliony Kč včetně podpory krajských postupových přehlídek. Kromě toho MK podporuje realizaci 10 klíčových celostátních přehlídek od Jiráskova Hronova až po kolínské Otevřeno (to je podporováno v grantové řadě pro kulturní aktivity handicapovaných občanů). Soubory mají možnost ucházet se o prostředky z dotačního programu na podporu vybraných zahraničních výjezdů, výjezdy jednotlivců podporuje v omezeném rozsahu NIPOS. Amatérského divadla se rovněž týkají další dotační programy ORNK (Podpora regionálních kulturních tradic – letos bylo např. podpořeno vydání jubilejního tisku k Jiráskovu Hronovu, Program tvůrčích a studijních pobytů). MK také každoročně vyhlašuje Cenu MK za přínos k rozvoji amatérského divadla. Jejími nositeli se postupně stali K. Šefrna, Vl. Ondráček, J. Brůček, V. Šrámková, J. Merta, R. Felzman, L. Richter a M. Schejbal. Veřejná správa se v ČR, jak je známo, skládá kromě ministerstev z obecních a krajských úřadů. Na obou úrovních se amatérští divadelníci většinou setkávají s pochopením, byť samozřejmě do výše alokace prostředků. Jsou podporovány zejména přehlídky všeho druhu, příprava inscenací, zahraniční výjezdy. To neznamená, že nejsou v oblasti veřejné podpory žádné problémy. Dva z nich jsou dokonce velmi zásadní: kromě omezených rozpočtových možností jde zejména o koordinaci mezi dvěma stupni veřejné správy, tj. MK a kraji, např. v otázce podpory krajských postupových přehlídek.
České amatérské divadlo bylo mezinárodně aktivní zejména od doby první republiky. Nositelkou snah o spolupráci byla jeho střechová organizace ÚMDOČ. Na počátku byly výměny s krajanskými spolky ve Vídni, v Drážďanech apod. Matice pomáhala krajanům také budovat struktury matičního střihu. Např. v r. 1931 vznikla v Chicagu Ústředna čsl. ochotníků zahrnující 21 spolků z celé Ameriky. Zahraniční spolky byly většinou kolektivními členy Matice a byly posléze zvány i na Jiráskův Hronov (první zahraniční krajanské soubory hostovaly už na 2. JH). Tyto kontakty přežily druhou světovou válku a zanikly po únoru 1948. Druhou významnou linii tvořily diplomatické styky orientované zejména na Francii, Anglii, Belgii, Švýcarsko a Nizozemí. Ústily do snah vytvořit mezinárodní organizaci. Po historicky prvním mezinárodním sjezdu ochotníků v r. 1926 vznikl v Praze Mezinárodní výbor pro lidové divadlo (Comité international pour le Theatre populaire; prvním prezidentem byl starosta ÚMDOČ dr. František Herman). Organizace, jejímž jednacím jazykem byla francouzština, si kladla za cíl studovat lidové divadlo jako kulturně společenský jev, předkládat vládám členských zemí návrhy na zlepšení jeho stavu a ulehčit mezinárodní výměnu her. Po druhé světové válce učinila Matice pokus o její obnovení. Obnovující kongres chtěla svolat na 18. Jiráskův Hronov, to se ale nepodařilo, neboť iniciativy se chopily jiné země. Na kongres do Rotterdamu v r. 1947 přijeli zástupci 7 zemí, představitelé ÚMDOČ zde však byli diplomaticky velmi úspěšní. Podařilo se jim přesvědčit ostatní, že nemá cenu zakládat novou organizaci a přijali pověření uspořádat na jaře 1948 ustavující sjezd do Prahy. ÚMDOČ měla připravit stanovy. Je zřejmé, že na jaře 1948 kongres nemohl být svolán. V roce 1952 byla nakonec bez nás založena v Bruselu mezinárodní nevládní organizace amatérského divadla AITA/IATA.
Únor 1948 na mnoho let zavřel hranice. Bránou do světa se stal opět Jiráskův Hronov. První západní hosté se zde objevili v roce 1963. O rok později přijel do Hronova i představitel AITA/IATA, generální tajemník a později prezident Henri Lelarge z Francie. Pak už věci nabraly rychlý spád. V roce 1965 se DS J. Skřivana z Brna zúčastnilo III. světového festivalu amatérského divadla v Monaku, a to přesto, že Československo nebylo členskou zemí. Od té doby se prostřednictvím české pobočky ITI (Mezinárodního divadelního ústavu) podílelo na činnosti AITA/IATA, do níž vstoupilo oficiálně v r. 1969, kdy o členství požádala Slovenská republika jako součást Československé federace. Samostatné členství má ČR od r. 1993.
Pokud jde o zahraniční kontakty souborů a jejich hostování na přehlídkách v zahraničí, pak odpověď může být pro někoho velmi překvapivá. Od poloviny 60.let až do r. 1989 byly kontakty relativně hojné, vlastně četnější než jsou v současnosti. Na jedné straně komunistický režim o výjezdy do zahraničí stál (nepřál si však hostování souborů v Československu), chtěl se pochlubit a získat potvrzení své legitimity, na druhé straně západní festivaly často dostávaly dotaci na soubory ze socialistických zemí nazývanou „dotací na podporu rozvoje demokracie ve světě“. Dnes je sice svět otevřený, avšak konkurence je obrovská. Některé historické kontakty se zahraničím lze označit za přelomové. Bylo to zejména seznámení se s metodami dramatické výchovy a moderními cestami amatérského divadla jako divadla vyjadřujícího osobnostní postoje ke světu. V této souvislosti není možné nezmínit osobnost pozdějšího prezidenta AITA/IATA Huga Lovegrovea, zakladatele Dramacentra v Redbridge (GB). Odtud se odvíjí historie českého autorského divadla tak, jak ho známe z 80. let minulého století.
Když srovnáme současné české amatérské divadlo se zahraničním (zájemce chci odkázat na seriál v Amatérské scéně), pak najdeme mnohé zvláštnosti, z nichž některé jsou dány historickou tradicí a také tím, co můžeme nazvat fenoménem českého amatérského divadla. Tradicí jsou kontinuálně pracující soubory (je neuvěřitelné, kolik stoletých a starších souborů u nás působí), kde pozitivně funguje mezigenerační předávání a jakýsi genius loci, takže udržování např. tradice postupových přehlídek a divadelních přehlídek vůbec je snazší než by se zdálo. A pokud jde o zmiňovaný fenomén, pak amatérské divadlo patří v mnoha místech k životnímu způsobu. Je to dáno také demograficky, neboť v ČR převažují sídla do pěti tisíc obyvatel. Tady jsou právě divadelníci (a nejen oni) základem občanského společenství a výrazně ovlivňují nejen místní kulturu, ale i způsob života. Amatérské divadlo má zde své přirozené zázemí. Příkladů je mnoho, mohla bych jmenovat řadu obcí, kde divadelníci spravují kulturní dům a zařizují program. Divadelníci jako starostové nepatřili pouze k polistopadovému období, i v současné době jich znám řadu. Příkladem jsou boleradický Jan Koráb, žlutický Jaroslav Vojta, hronovská Hana Nedvědová a další. Nemyslím si, že ohromující počty amatérských souborů, jak je shromažďuje databáze českého amatérského divadla, jsou náhodné. České divadelní soubory začaly v 19.století fungovat na národnostním principu jako národně uvědomovací prvek tehdejší společnosti a postupně dostávaly osvětový ráz. S hrdostí říkám, že tato kontinuita a kvantita jsou českou zvláštností, která je nepochybně otázkou národní kulturní identity a na niž bychom měli být hrdí. České divadlo se také odlišuje tím, že je v něm pořád hodně divadelníků ve starším či středním věku. Obvyklé v Evropě i ve světě jsou děti, mládež do ukončení vysoké školy a senioři. Po školách si budují rodiny a kariéry a nemají na divadlo čas. Je samozřejmě otázkou, jak to bude pokračovat u nás. Je ale pravda, že důvodem, proč někteří zůstávají, případně se vracejí, je skutečnost, že divadlo je společenství, pravděpodobně těžko nahraditelné něčím jiným. Určitě má jinou povahu než např. sport. Směrem dovnitř buď zcela chybí, případně je minimalizovaný prvek soutěživosti a konkurenčního boje, který naopak ve sportu dominuje snad s výjimkou nějakých rekondičních a podobných cvičení. Nejvíce se však české divadlo odlišuje svými strukturami. V zahraničí „západního střihu“ (v postkomunistických zemích se setkáme s jinými zvláštnostmi) je dominující strukturou celostátní svaz s většinovou celostátní základnou. Je na něm, co zorganizuje za festivaly, jaké vzdělávání nabídne, jaký časopis bude vydávat. Není obvyklé, aby svazů bylo několik a žádný z nich nebyl většinový. Jakkoliv NIPOS navazuje na republikovou státní organizaci, která většinou jako osvětové a později kulturně výchovné zařízení fungovala ve všech bývalých socialistických zemích (u nás Ústav pro kulturně výchovnou činnost), je třeba pro korektnost připomenout, že první podobnou státní organizací v ČR byl Masarykův lidově výchovný ústav založený v roce 1924. Od té doby na adrese Blanická 4, Praha 2 vždycky nějaká veřejná kulturní instituce sídlila.
Největší zvláštností (podobná existuje pouze na Slovensku) je však systém přehlídek. Festivaly a přehlídky oborové, multižánrové, otevřené, mezinárodní s mezinárodní účastí, žatvové a další existují všude. Nemyslím si ani, že právě u nás jich je nejvíc. Velmi neobvyklé ale je, aby tvořily nějakou soustavu vzájemně propojených akcí. Tu u nás tvoří postupové přehlídky ústící do oborových celostátních přehlídek a posléze do Jiráskova Hronova. Tato struktura vznikala postupně od třicátých let minulého století a rozhodně tedy není nějakým postkomunistickým pohrobkem. Je založena na dobrovolném souhlasu amatérských divadelníků s tím, že na celostátní přehlídky včetně Jiráskova Hronova se nemohou přihlásit, je možné na ně pouze postoupit, tj. projít výběrovým sítem s lektorskými sbory. Soustava je odborně gestorována státní příspěvkovou organizací. Vedle toho existují, vznikají a zanikají další divadelní přehlídky s různým rozsahem a dosahem. Mimochodem, ačkoliv je tomu v zahraničí právě naopak, existuje v ČR pouze jeden jediný mezinárodní festival, tedy festival s převahou zahraničních souborů (MB Apostrof Praha). S postupovými přehlídkami nijak nesouvisejí, existují prostě nezávisle na nich. Je jich relativně hodně, takže by mohly plně potřeby veřejné širší prezentace amatérského divadla uspokojit. Přesto zájem o postupový systém neopadá. Dokonce se objevil návrh vybudovat další postupovou strukturu kolem festivalu druhé šance (v posledních letech FEMAD Poděbrady). Když tento systém vysvětlíte cizinci, který není ani Čech ani Slovák, většinou je udiven a komentáře jsou vždy podobné – vždyť tím omezujete svobodný pohyb amatérského divadla v ČR! K tomu musím říci, že systém postupových přehlídek byl po r. 1990 znovu verifikován a potvrzen samotnými divadelníky. V tuto chvíli jde o deklarovanou kulturní potřebu, která nevznikla na základě rozhodnutí nějaké byrokratické struktury. Bude fungovat jen tak dlouho, jak budou divadelníci sami chtít.
Poslední otázkou, kterou si chci položit, je, zda současné české amatérské divadlo je konkurenceschopné. Mám na mysli pochopitelně mezinárodní konkurenci. Ano i ne. Běžná domácí amatérská divadelní produkce je dělána nikoliv jako vývozní artikl a na možnost zahraniční prezentace tvůrci určitě v prvé chvíli nemyslí. Inscenace vznikají jednak pro domácí publikum, jednak jako svobodné vyjádření názorů na svět prostřednictvím divadla. Obojí s nečeským divákem příliš nepočítá. Vývozní inscenace se dělá prostě jinak. Musím uvažovat pragmaticky – srozumitelnost (stavím na obrazném vyjádření, nikoliv na slovním vyjádření), vhodné parametry jako počet osob do 15 včetně techniky, délka inscenace do 90 minut, stavění a bourání maximálně jedna hodina. Znám řadu zahraničních souborů, které svou produkci záměrně komponují tak, aby vyhověli a měli větší šanci při výběru. Takže i české špičkové inscenace (např. Doma Karolinky, inscenace Rádobydivadla Klapý, Studia divadla Dagmar a SPgŠ Karlovy Vary a dalších) mají při nabídce na zahraniční festival často problém. Doma neuspělo při výběru na mezinárodní festival v Maastrichtu např. jen proto, že si výběrová komise pustila kousek DVD nahrávky a ze začátku usoudila (slyšela smích v hledišti), že jde o komedii postavenou na slovním humoru. Víc šancí má pohybové divadlo či pantomima. Kolik takových špičkových inscenací se však v posledních letech narodilo? A kolik vůbec špičkových inscenací se objevilo? Je zajímavé, že menší slovenské amatérské divadlo je v posledních letech při výběru na prestižní festivaly úspěšnější než české. Těžko se můžeme divit, že české soubory od r. 1997 na Světovém festivalu amatérského divadla v Monaku chybějí. Situaci nijak neusnadňuje ani omezená možnost finančních zdrojů. A že jsme bohatí jen ve srovnání se soubory z opravdu chudých regionů, není žádným tajemstvím. Patrně víc je třeba věnovat reklamě a marketingu. Proto si myslím, že generalita AITA/IATA (současný světový prezident Paddy O’Dwyer z Irska a viceprezidentka, jež ho příští rok nahradí, Merja Laaksovirta z Finska), která je letos hostem 80. JH, bude mít příležitost poznat šíři českého amatérského divadla i řadu dobrých inscenací, což by mohlo v příštích letech usnadnit cestu na prestižní evropské a světové festivaly. Nejbližší z nich bude příští rok v Norsku. Takže pojďme do toho, přátelé.


Mgr. Lenka Lázňovská
Divadelní publicistka, lektorka a porotkyně amatérského divadla pracuje v současné době jako ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu. Působí rovněž v mezinárodních strukturách amatérského divadla, je mj. členkou předsednictva Středoevropské sekce AITA/IATA, mezinárodní nevládní organizace amatérského divadla. Dvě volební období byla její volenou prezidentkou.