„Velký vandr“ je inscenace, která měla premiéru v brněnském Divadle Husa na provázku 28. října 1976 podle života J. Eskymo Welzla v režii Petera Scherhaufera. Autorem je Miloš Pospíšil. Tato divadelní hra kombinuje prvky humoru a satiry typické pro Provázek a zpracovává témata spojená s cestováním slavného záhřebského rodáka Jana Velcla (15.8.1868) po Dálném severu. Dobrodruh, lovec, obchodník, námořník, zlatokop a vypravěč (uváděný i jako spisovatel) je znám pod pseudonymem Eskymo Welzl nebo také Arctic Bismarck. Strávil téměř 30 let na Nové Sibiři, kde měl nějaký čas působit i jako samozvaný nejvyšší soudce. Koncem 20. let pobyl krátce v Československu, od roku 1929 žil v Kanadě, kde i zemřel. Za pobytu v Československu vznikla i jeho vyprávění o cestování.
Provázkovský text, celým názvem Velký vandr aneb Podivuhodné skutkové hanáckého zámečníka na zlatém severu, nyní nastudovalo Divadlo Václav z Václavova u Zábřehu. Výběr textu považuji z hlediska regionální kulturní osvěty za výborný. A soubor ke jeho nastudování přistoupil i velmi poctivě. Režisér a scénograf Josef König společně s Vladimírou Manďákovou připravili pro celosouborovou inscenaci zajímavou scénu, kdy z praktikáblů vytvořili podél dvou stěn sálu něco jako chodník do písmene L, a umožnili tak hercům hrát na různých místech, respektive aby scénograficky podpořili cestovatelské putování Welzla po světě, a současně si tak vytvořili prostor k rychlé změně pro sled scének a výstupů, které provázkovský scénář evidentně potřebuje. Podobně je zajímavé i kostýmování herců, kdy základem většiny pánských kostýmů jsou pruhovaná modro-bíla námořnická trika nebo jednodílné pánské plavky, které tak volně evokují námořní cestování, s významovým akcentem na pánské suspenzory, upozorňující na patriarchální vnímání světa doby Wenzlovy i jeho samotného.
Jak už bylo řečeno, základní dojem z představení je pozitivní, především pro poctivost, s jakou soubor vytváří inscenaci. Používá živou hudbu předepsanou scénářem, sled obrazů, výstupů, předělů a scének nijak nevybočuje od scénář. A tak se vkrádá myšlenka, jestli tento pietní přístup, není na překážku větší režijně-herecké kreativitě a invenci. A tím i většímu radostnému zážitku diváků. Přeci jen jde o pouhý interpretovaný scénář, který tehdy v Provázku herci dokázali v jarmareční až cirkusové formě určitě obohatit. A tato vlastní, kreativní nadstavba, inscenaci chybí. Na druhou stranu, co není ještě může být. V každém případě se soubor z Václavova dostal ve své produkci za posledních pár let asi nejdál.
Navíc má soubor hlavního představitele Eskymo Welzla, a to je dobře. Martin Juránek tvoří ústřední postavu jednak z podstaty své fyziognomie, jednak z dovedností hereckého řemesla. Je autentický, svérázný, pábitelský a až buransky sebevědomý . A má pro své chování a jednání argument, že se nechce dát zotročit, že chce zůstat svobodný i za cenu opětného opuštění jeho rodné země. A to je zřejmě i hlavní myšlenka celé hry. Tenhle argument musel hodně rezonovat v době vzniku inscenace v onom roce 1976. Dnes je to jinak. Dnes inscenace nevyznívá tak apelativně, spíše se jedná o jakési připomenutí slavného rodáka, který se zřejmě stal inspirací i pro v dnešní době daleko známějšího Jaru Cimrmana, po kterém ovšem nebyla ještě pojmenována planetka 15425 objevená 24. září 1998 astronomem Petrem Pravcem.
Z mého pohledu Václavovi z Václavova, moc děkuji za inscenaci.
KODEŠ, Jaroslav. Divadlo Václavov - Velký Vandr. Recenze pro Divadelní Koječák 2025, č. 4