DS Eduarda Vojana z Brněnce měl, pokud jde o žánr textu, daleko lehčí pozici. 1+1=3 (Jeden a jedna rovná se tři) Raye Cooneye je v zásadě fraška (vznešeněji se dá pojmenovat jako crazzy komedie) a jejími osvědčenými postupy stupňuje absurditu situace taxikáře, na něhož prasklo, že žije ve dvou manželstvích. Nezničitelná fraška vystrkuje v tomto textu stále růžky a vyvolává jednoduše elementární smích tím, že staví všechny postavy do okolností, v nichž jednají naprosto nepatřičně a jeví se jako bloudi, ne-li blázni či jako hlupáci. Tomuto cíli autor podřizuje všechno, nevyhýbá se lechtivé sexuální pikantnosti a především zvratům děje i situacím, jejichž konstruovanost je velmi, velmi povrchní a zřetelně prozrazuje, že mu skutečně jde jen o jediné: zavdat příčinu ke smíchu. Inscenace to potvrdí začátkem druhé poloviny, kdy rozehraje s náramným gustem zeširoka „téma“ homosexuality jako vděčný zdroj smíchu a na vlastní rozvíjení příběhu skoro zapomene. Docela chápu, že někteří diváci tento zdroj komediálnosti nahlíželi jako cosi dnes už anachronického. Fraška ovšem vždycky stavěla na tělesnosti postavy i herce. Však si také Václav Klemša vychutná svého „drahouška“ Bobby Franklina v druhé polovině v této poloze s náramnou chutí. Jinak si ovšem Brněnec poradil s textem v rovině, již vyžaduje. Jednoduše a přitom velmi divadelně zvládli nutnost realizovat na jevišti dva byty bigamistického taxikáře. Dušan Blaška postavil jako scénograf jediný pokoj, jejž důmyslně a srozumitelně pojmenoval hned na počátku simultánní telefonický hovor obou manželek jako prostor, jenž zastupuje dva různé pokoje. Tak režisérka Jana Čiháková získala scénickou možnost přehledně, uspořádaně a dynamicky zveřejňovat všechny situace jako stále se zvětšující kolotoč nesmyslnosti. Hercům se v tomto kolotoči daří, dávají žánru co jeho jest spojujíce faktickou funkci s onou tělesnou dimenzí. Realizují přitažlivé komediální postupy, zachovávajíce alespoň v určité míře destrukční moc, podrývající všechny uznávané konvence a hodnoty, jež je frašce vlastní, skrze niž se divák vyrovnává s racionálností a suchopárnou strohostí některých stránek každodennosti.