Vizovické Divadlo nahodilých ochotníků si zcela nenahodile vybralo Cimrmanovu Vraždu v salonním coupé. Bylo to již jejich šesté inscenování textu tohoto našeho zneuznaného velikána, který své místo na slunci našel zejména díky dvojici pánů Svěráka a Smoljaka. Tato dvě jména jakoby „pojmenovala“ základní problém celé vizovické inscenace. Problém převoditelnosti chronicky známého textu a chronicky známé poetiky, svázané v tomto případě právě s pražským Divadlem Járy Cimrmana na jiný soubor a jiné herce. Inscenace byla hrána včetně celé přednášky a již v této části nastalo ono nedosažení ke tvaru, který je nám tak známý. Z jeviště zněl pouze čtený text a díky nepropracovanosti herecké práce, která se nám u samotných cimrmanů může mylně jevit jako prototyp neherectví, tak diváci bohužel nebyli přítomni onomu Cimrmanovskému permanentnímu objevování neobjevitelného. Druhá část inscenace, tedy samotná Vražda v salonním coupé, byla o poznání divadelnější. Ale pouze o to, co umožnil již v prvním plánu dramatičtější text, než text úvodní přednášky. Celý soubor byl velice dobře herecky vybaven a z celého jejich počínání vyzařovala obrovská láska k Mistrovi. Velkým kladem bylo, že si Vizovické DNO uvědomuje všechna úskalí takovéhoto svého divadelního počínání a že již v tuto chvíli vážně uvažují o tom, že dovednosti, které si při práci na textech Járy Cimrmana osvojili, hodlají zužitkovat i u jiných, byť třeba méně slavných autorů.