MRKLOV, okres Semily
Mrklovská opona od neznámého autora zachycuje pohled na podkrkonošské stráně a na hornoštěpanický kostel. Čeká na svou rekonstrukci ve stodole u Jeriů.
Vzpomínka na „merklouský ochotníky“
Mrklov, podkrkonošská obec zpod Žalého, vstoupila do vědomí jazykovědců jako ukázka vsuvného „e“ v krkonošském nářečí: „V Merklově perší na smerkový perkýnko.“ Skerblíkům, jejichž šeternost přehoupla až k paškertnosti, patřilo nabádání: „Příjde Smert a udělá škert.“
Horácké hospodyně vedla k šetrnosti nezbytnost. Potřebovala-li moje panímáma něco svému městskému potomstvu vzkázat, šetřila slovy, inkoustem i papírem. Na korespondenčním lístku stálo: „Přijď te všichni v mundurech zjednala jsem Francka s koněm budeme sázet.“
Netřeba dodat slovo o sadbě, vždyť každý ví, že zjara chtějí brambory do brázdy. Před Velikonocemi přišlo vzkázání: „Přijďte ve svátečním hrajou divadlo.“ Rozumějte: Na merskanej pondělek hrajou v Merklově v hospodě U Bubeníků ochotníci divadlo. Doručitel vzkazu si ze
zkoušek pamatoval verš „Do každé světničky Kváčkova kamna a ledničky“ a dodal, že když se to mezi párem rozbernkalo, zanotoval pan Honců: „Zazpíval mi sedmihlásek ve křoví – zazpíval mi smutnou písničku.“ Podle spojení kamen s ledničkami jsem zařadila chystané představení mezi oblíbené činohry, kde se nezpívá. „A co by si pan Honců nezazpíval, hlas jak cherubín, a jako pekař peče poctivý housky,“ řekla panímáma. A tak jsme se vypravili o velikonočním pondělí do Merklova ve svátečním.
Sál hospody U Bubeníků dělila opona na dvě půlky, na jevišti hráli ochotníci a v hledišti jim sekundovali diváci. „Pro nevěstu šila šaty Aninka, to je půlsestřenice,“ špitala mi panímáma polohlasem a osoba na sedadle před námi doplnila: „Aninka tuze pěkně šije a její Kynčel dělá lyže. Kraus, mister zemí koruny české, ve skijích kynčloukách vyhrál medajli.“
Tu se mi zdálo, že v Merklově tu oponu mezi jevištěm a hledištěm vlastně nepotřebují. Ale opravili mne: „O přestávce se opona zatáhne, aby se přestavěly kulisy, a my se pozdravíme vespolek a hospoda si taky příjde na svý.“
Pozdravili jsme se všichni vespolek a já, jak se v císařpánském čase říkávalo, „byla uvedena do společnosti“ – byla jsem tam tehdy představena příbuzenstvu i pospolitosti ochotníků. Svůj dluh jim splácím každou svou divadelní hrou s pocitem: jsou tmelem své vesnice, školou výslovnosti i kultury pohybu.
A ctím pokyn své panímámy: „přijďte ve svátečním“.
Marie Kubátová