Maratón v Dialogu upoutá osobitostí a kvalitou
Společnost divadelních nadšenců SPODINA uchystala svojí poslední inscenací návštěvníkům plzeňského Divadla Dialog překvapivý a emocionálně silný zážitek. Umělecký vedoucí a kmenový režisér souboru Jakub Zindulka, člen činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni, po provedení řady tragikomedií s pevnou dramatickou stavbou (například Tři sestry, Věc Makropulos) vybral k nastudování velice „otevřený“ tvar hry Clauda Confortése Maratón vycházející ze zázemí netradičního divadla, jak ho autor zažil v dílnách Petera Brooka. Kdo si titul pamatuje ze slavné inscenace Divadla Na zábradlí z konce 70. let minulého století či z provedení DJKT z roku 1997 zažije další překvapení. Režisér upravil překlad Julka Neumanna tak, aby místo třem mladým hercům dal příležitost třem členkám souboru zahrát si klauniádu, která nejen nutně balancuje mezi humorem a smutkem, ale ještě také o něčem je. Jsme svědky obrazu lidského života jako běhu na dlouhou trať, ve kterém člověk nevyhrává, protože každý život končí smrtí. Ale důležité je běžet, doběhnout do cíle, třeba i poslední, ale doběhnout tam. Okolo běhu tří účastnic olympijského ženského maratónu je nashromážděno takřka nepřeberné množství metaforických výjevů či vtipných hříček s projevy nevraživosti, osobních střetů, ale též vzájemného pochopení a spolupráce, vyjadřovaných slovně nebo jen pohybově, a také písněmi i tanci. Přes značnou rozmanitost jevištního dění koexistují inscenační složky ve vzácné jednotě včetně výtvarného řešení Jakuba Zindulky a zvukových montáží Františka Šimánka. A všechny režií počínaje a namátkou svícením Michala Herzoga konče se pohybují na profesionální úrovni.
Tři herečky možná i díky fyzické náročnosti svých rolí (v základním dějovém plánu hry větší část téměř dvouhodinového představení s jednou přestávkou skutečně běží po trati plné nástrah) se dopracovaly k pozoruhodné autenticitě výrazu. Přitom každá zastupuje odlišný lidský typ naznačený i příjmeními po prokletých básnících, jimiž se běžkyně představují na začátku druhé poloviny hry. Rimbaudová (Olga Ženíšková) nejrazantněji protestuje proti jakémukoli pokrytectví a spoléhá ve všem jenom sama na sebe, Nervalová (Marcela Žandová Švejdová) sice sní o propojení lidí ve vzájemné úctě, ale neštítí se nenápadných pletich a přetvářek a nezkušená začátečnice Ducassová (Eliška Konečná) se postupně zbavuje své naivity a dětinské horlivosti. V druhé sociální rovině příběhu sledujeme chování tří antihrdinek, kterým se zatím nikdy nepodařilo zvítězit a v té další – duchovní vrstvě hry pozorujeme až nadlidské úsilí o přesáhnutí sebe sama.
Představení od prvních chvil diváka upoutá dobře šlapajícím rytmem, předávanou energií, humorem i něhou a také poznáním, že běžet „životem“ není jednoduchá věc, že je třeba být statečným.
Vladimír Gardavský