Něco podobného potkalo inscenaci Amatérského Divadla Skřítek z Havířova. Jaroslav Hájek převedl do dialogů jako základ pro scénování novelu Franze Werfela Bledě modré ženské písmo a uvedl ji na jeviště pod názvem Dopisy. Postihl adekvátně, jak zvláštní nostalgickou atmosféru literární předlohy, tak její smysl – vyprávění o životě v Rakousku i Německu, kdy stále se vyostřují rozpory doby před druhou světovou válkou vstupují do intimních lidských osudů a nemilosrdně je ovlivňují. Režisér Hájek spolehá na tuto literární, slovní kvalitu; organizuje proto prostor mnoha technicky perfektně zvládnutými přestavbami – k tomu, aby postavy mohly v klidu a hlavně vsedě rozprávět. Vizuální stránku, umístění a akci herců v prostoru, tak omezuje na minimum. Soubor slovem vládne, herci hovoří kultivovaně, vědí, co říkají. Zdá se, že jde o herecky disponovaný soubor, jak stvrzují určitou a pevnou charakteristikou Hana Taliánová a Jan Rampas hrající hlavní dvojici, již historie tvrdě poznamená. To, co se na jevišti herci říkají, se poslouchá stejně dobře, jako se Hájkův text dobře čte – kvality psané literatury jsou v mluveném slově zachovány. Ale málo platné: scénický divadelní tvar činohry si žádá i vizuální stránku, která obohacuje, rozvíjí a formuje i příběh. Obě inscenace, o nichž byla řeč, zřetelně prozrazují cílevědomost v hledání literární předlohy, jež by umožnila souboru vypovědět cosi podstatného a přitom osobně cítěného o složitostech lidského bytí v rozporuplné společnosti.