MICHÁLEK, Petr. Děčínská brána 2025. Online. Amatérská scéna 13. 4. 2025
Na úvod pár čísel:
31. ročník Děčínské brány (memoriál Josefa Doležala)
Termín: 28.-30.3.2025
7 představení během 3 dnů
Na úvod křest brožury 30 let Děčínské brány – 300 výtisků
1 odkazz na web: https://capekdecin.cz/decinska-brana/
4 členové poroty: Renata Grolmusová, Petr Jan Svoboda, Johana Jurášová a Petr Michálek
Odpoledne s lakrimáčkem
DK Jirásek Česká Lípa
Musím se přiznat – nevěděl jsem, co je to lakrimáček. Ale rozhodně mi bylo jasné, kdo je to Václav Klapka, který hru napsal, režíroval a společně s Vlaďkou Zborníkovou v ní i hraje. Jde o třetí hru, kterou spolu ti dva v tandemu hrají, což je vidět. Dovedou si přihrát i “naslepo”. Co víc – občas jsem měl pocit, že některé situace jsou i z jejich života. No nejsou.
Situace je lákavá: Během čekání na začátek letního venkovního představení se v šatně potkají loutkoherečka a imitátor. Kvůli dešti se plánovaná show znovu a znovu odkládá. On a Ona, ale mohli by se klidně jmenovat i Vladimír a Estragon z Čekání na Godota, mají čas začít s dialogem o dětech, kumštu, životních výhrách i prohrách.
Je to hořká komedie o lidech na “poslední štaci”, ve které dojde i na Shakespeara, Erbena a loutková vystoupení pro děti v mateřských školkách. Romeo a Julie po čtyřiceti letech. Festival nesplněných přání, nenaplněných očekávání. Výzva.
Chvíli jsem šel po náznacích detektivky, bavilo mě sledovat, co z řečeného je, či není pravda. Bylo by výhodné něco si tajit a zjišťovat, co je ve skutečnosti za řečeným. Ale hledal jsem něco, co tam není.
Oblouk postav také není nosný. Zmíněná situace je tak rámec, nikoli základní stavební kámen – jakkoli platí, že hlavním tématem je čas a divák podprahově čeká, až na ně po všech těch zpovědích tak nějak zapomenou, jako na Firse.
Jinak lakrimáček je reference na lakrumáčka – smetanový krém, pribináček. Tedy svačinku. Tedy odměnu. V této inscenaci becherovku. Na zdraví!
Popel a pálenka
DS Karel Čapek Děčín
Komedie Bengta Ahlforse, finsko švédského dramatika, je těžký oříšek – a moc nepomůže, když řekneme, že jde o černou komedii. Na jedné ploše vidíme konverzačku, vnímáme silný sociální motiv s prvky laskavé společenské kritiky, brzy jsme v klasické dveřovce, druhé dějství je přitom jeden olbřímí monolog.
Režisérka Karla Vázlerová vede situace poučeně, zvláště zřetelná je její snaha hlídat průběžné jednání všech postav na scéně a úspěšně, zvláště v první části, zvládá i fyzické jednání postav, které je metaforické a danou postavu charakterizuje – otáčecí gag na gauči, scéna s kožešinou na zemi, atd.
Může se opřít o zkušenou herečku Lídu Panenkovou, která Veru Malgmgtrenovou hraje s lehkostí a ironické šlehy si vychutnává s grácií. Podobně je na tom Petra Nedvědová v roli pomocnice v domácnosti, pro závěrečnou pointu zásadní postava, jakkoli je obsazena zcela mimo svou věkovou kategorii. Porota ocenila i nadřazenou Ester Mickelsonovou v podání Jany Benešové.
Režisérku ale ve výsledku zrazují dvě základní věci:
1. každý hraje trochu jinou komedii – a škála je opravdu široká, od civilu po ryzí přehrávání
2. urna s popelem je umístěna do zadního plánu, navíc vedle květiny – což není výhodné vzhledem k tématu, situacím, ale i dialogům s nebožtíkem
Celkově jde o poučený, ale bohužel ne ve všech ohledech úspěšný pokus jak se poprat s nejednoznačnou látkou.
Starý bílý muž
Činohra Skaláček Tisá
Vidět na amatérském jevišti titul uvedený necelý rok po světové premiéře (v Berlíně se při nekorektních narážkách pískalo!) bylo samo o sobě přínosné. Hru mimochodem brzy uvede zlínské divadlo, po diváckém úspěchu hry Extrabuřt téže autorské dvojice – Dietmar Jacobs Moritz Netenjakob.
Ten rukopis je čitelný – tnout do živého. Bohužel za každou cenu.
Komedie o posledním rozloučení (druhé představení s urnou po sobě naznačovalo promyšlenou dramaturgii přehlídky) je totiž především pomyslným věšákem na figurky, které nežijí (pěknou výjimkou je postava faráře), jen představují teze výhodné pro demonstraci různých podob nekorektního chování.
Zajímavé to začne v okamžiku, kdy se hraje niternější téma – mohu ještě veřejně říkat to, co si skutečně myslím? Nakolik můj vlastní názor ovlivňuje strach o práci? Osobní cenzura v přímém přenosu.
Bohužel zvítězí mechaničnost předlohy. Navíc hraná na první repríze herci, kteří zapomínají text. Temporytmus se rozpadá, diváci se nesmějí jako na premiéře v Tisé, herci znervózní – kruh se roztáčí. Výsledkem je didaktické divadlo, kde postavy nevedou skutečný dialog.
Režisérka Jaroslava Leufenová přitom své svěřence vede vědomě až ke konci, kde se po všech zvratech snaží nabídnout katarzi, šikovně pracuje se stupňujícím se tlakem, kdy se herci víc a víc otáčejí na publikum, čímž nás beze slov tlačí k tomu, abychom se přiklonili na tu či onu stranu, celkový dojem “příliš velkého sousta” však nerozptýlí.
Agnes Belladone
Hraničář Rumburk
Režisérka Majka Koukolská má ráda velká plátna. Loni si se souborem troufla na Višňový sad, a nutno uznat, že když má v souboru Lenku Srbeckou, Raněvská vás dříve či později napadne. Letos si vybrala francouzskou hru Jean-Paula Alegreho z roku 2004.
Her o divadle je mnoho. Je to příležitost, jak tvůrci mohou říct něco o sobě samých, a zpravidla se autoři opírají i o metaforičnost celého příběhu, neboť všichni přece vědí, že “celý svět je divadlo a lidé v něm jsou herci”.
Čas plyne, ba skáče, a my vše sledujeme z jediného místa – divadelní šatny dominantní subrety, která svou káru dotáhne, mnohdy sentimentálně a předvídatelně, až ke konci. Autor se snaží vše postavit na kontrastu, využívá atraktivní perspektivy “behind the scene”, ale bohužel, jeho dílo působí staře a mnohdy unyle, a rumburským se nepovedlo z tohoto stínu vystoupit.
Riziko každý hry o divadle je to, že nebude schopna se sama na sebe podívat z nadhledu, s odstupem. Agnes Belladone je bohužel tento případ. Vážím si však poctivého přístupu paní režisérky.
Hory, nebo Lori
Divadelní soubor LI-DI Litoměřice
Nejmladší sekce litoměřického souboru LI-DI přivezla do Děčína životopisnou komedii Hory nebo Lori. Strategie “přípravky”, či “líhně” se ukazuje jako velmi přínosná, protože viděný tvar umožňuje objevit a rozvíjet talent nastupující generace.
“Kdo jsme, abychom hodnotili?” ptají se tvůrci v anotaci k inscenaci, ale jejich tvar je odvážnější – primární se jeví snaha sundat Máchu z piedestalu, demytizovat ho, někdy až dehonestovat, navíc z pozice občana Litoměřic, kde se po známém rozervanci jmenuje úplně všechno.
Forma koláže a přítomnost dvou protichůdných vypravěček (jedna reprezentuje učitelku, tedy didaktickou osu encyklopedického hesla, druhá řečené staví do světla někdy až feministické vzpoury proti násilnému sobci) umožňuje během sedmdesáti pěti minut chronologicky převyprávět známé i neznámé momenty z Máchova života, aniž bychom měli pocit, že jsme poučováni. A to je na scéně školní tabule!
Základním principem inscenace je totiž konflikt, kontrast, oxymorón. V dějové lince střet Tyla a Máchy, který by možná měl mít ještě svou tečku, a – jak již bylo popsáno – formálně je přeskakování mezi “vysokým a nízkým”.
Nic to nemění na tom, že tento tvar stále působí jako výstup dramatické výchovy – jakkoli se úvodní “hraní si na divadlo” víc a víc přesouvá do snahy vyprávět příběh a skončit u silného obrazu, kdy Mácha klečí před svou vlastní tabulí, kterou sám smaže, a následnou snovou sekvencí, kdy se znovu potká s Lori i se zesnulým synem Ludvíčkem.
V typicky kolektivní práci s variabilními kostkami na scéně lze vyzdvihnout i ojedinělé herecké výkony, jejichž devízou je především přirozenost, a to i v ve velmi vypjatých momentech. Rozálie Vraná jako Lori, Natálie Křížová jako Leni, i Matěj Podaný jako Mácha přinášejí na jeviště kvalitu, aniž by si přitom na něco hráli.
Při hodnocení jsme diskutovali o možnostech posunu některých částí (např. skeč s bratrem Michalem), lepší výstavbu násilnického vztahu, nebo třeba také to, že ne vše je třeba divadelně doříkávat. Z reakce tvůrců bylo zřejmé, že na sobě chtějí dále pracovat. To je dobrá zpráva. Jestli takhle pod vedením režisérek Kláry Hávové a Elišky Vytrhlíkové vypadají první krůčky nejmladší generace litoměřických ochotníků, dost se těším na jejich další zářez.
Za gaučem
Divadlo Máj Praha
Jiří Jahoda napsal absurdní hru. Pro sebe a své kolegy. Nabídl ji režisérovi Miroslavu Řebíčkovi, dokonce mu dovolil, ať si s ní “dělá, co chce”.
Vznikla svižná absurdní groteska Smočkova ražení, tady ovšem se zásadní pohybovou linkou. Roman Solčány a Jiří Jahoda předvádějí opravdu artistní výkon, na amatérských jevištích nevídaný.
Ostatní kolegové jejich nasazení bohužel nestačí. Klavír, respektive tajemná klavíristka, vše dynamizuje, každé ohlédnutí je zvýrazněno tónem, v principu dokonalé gagové výstavby, nasazené tempo však bohužel časem upadá, klavír se dokonce stává pro některé až rušivý.
Přitom story o dalších a dalších umírajících se začíná vtipně zacyklovat, pomůže i meta vrstva s románovým motivem. Výtvarné řešení je pro daný žánr přesné – včetně barevnosti. Je to promyšlený, sympaticky ambiciózní tvar.
Mlíko na mozku
Rádobydivadlo Klapý
Mlíko na mozku je hra v Česku dobře známé Hadar Galron (např. Mikve), kterou v roce 2018 napsala pod názvem I love mama.
Je to revue, možná spíš mozaika, kaleidoskop zprvu nepropojených příběhů, či spíše momentek na téma mateřství. Místy to působí dokonce jako za sebe poskládané anekdoty.
Zkušená autorka ale postupně začne s rozházenými kartami hrát mariáš. Nitky se splétají, v chytře seřazených sekvencích, pomyslné fotografie pořízené klíčovou postavou pro výzkum do školy, začínají tvořit ucelené album, přičemž na poslední straně je zemřelá babička a hned vedle ní právě narozené dítě.
(Někdy je těch motivů ale podle mého názoru příliš. V okamžiku, kdy se po všech těch rodinných katastrofách začne řešit i anorexie jedné z postav, mám znovu na této přehlídce pocit, že si autorka nejdřív napsala všechny nasbírané motivy, které si postupně odškrtává, měl jsem zkrátka dojem, že už je toho na úkor pravděpodobnosti až moc.)
Režisér Ladislav Valeš se může opřít o tradičně vyspělý soubor, tentokrát i v případě “dětských etud”. Přesto si v některých momentech komplikuje situaci.
Efekt divadla na divadle podporuje přítomností herců na jevišti, takže jsme stále v jakési čekárně. Herci jsou většinou “vyplí”, hledí apaticky do prázdna, což velmi ovlivňuje naše vnímání. Negativně. První půlka zase končí recitací písňové textu. Nevíme, proč postavy najednou začínají mluvit ve verších. Problematické jsou i zcizující komentáře do publika, se kterými každá z postav nakládá jinak.
Pomyslné “divadlo na divadle”, hraní si na téma, zcizení, komentář písní – to vše zůstává tak trochu na půli cesty k plně funkčnímu tvaru.
Pár bodů na závěr:
Organizace bez chyby. O porotu bylo postaráno ještě lépe než loni.
Obědy v nedaleké kavárně – dobré řešení.
Důležitá poznámka – velmi slušná návštěvnost.
Debaty tradičně otevřené a konkrétní.
Zaměstnanci děčínského divadla jsou jistota.
Shrnuto: Děčín je boží!
Výsledky
Čestná uznání:
Vlaďce Zborníkové – za herectví v inscenaci Odpoledne s lakrimáčkem, DK Jirásek Č. Lípa
Václavu Klapkovi – za herectví v inscenaci Odpoledne s lakrimáčkem, DK Jirásek Č. Lípa
Petře Nedvědové – za roli Kirsti v inscenaci Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Janě Benešové – za roli Ester v inscenaci Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Karle Vázlerové – za režii inscenace Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Činohra Skaláček Tisá – za výběr aktuálního tématu v inscenaci Za všechno můžu já aneb Starý bílý muž
Lence Srbecké – za herectví v roli Agnes v inscenaci Agnes Belladone, DS Hraničář Rumburk
Kláře Hávové a Elišce Vytrhlíkové – za režii inscenace Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
DS Li-Di Litoměřice – za dramaturgii inscenace Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
Divadlo Máj Praha – za kostýmy v inscenaci Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Miroslavu Řebíčkovi – za režijní koncept inscenace Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Aleně Šulcové – za roli Ley v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Petře Maťákové – za roli Elly v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Rádobydivadlu Klapý – za skupinovou roli dětí v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Ceny:
Václavu Klapkovi – za původní text inscenace Odpoledne s lakrimáčkem, DK Jirásek Česká Lípa
Ludmile Panenkové – za herectví v roli Very v inscenaci Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Rozálii Vrané – za roli Lori v inscenaci Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
Natálii Křížové – za roli Leni v inscenaci Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
Matěji Podanému – za roli Máchy v inscenaci Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
DS Li-Di Litoměřice – za scénografické řešení inscenace Hory, nebo Lori
Jiřímu Jahodovi – za roli Patrika v inscenaci Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Romanu Solčánymu – za roli Radima v inscenaci Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Daně Cendrové – za roli babičky v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Lence Šťastné – za roli Noy v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Hlavní ceny přehlídky:
DS Li-Di Litoměřice za inscenaci Hory, nebo Lori
Rádobydivadlu Klapý za inscenaci Mlíko na mozku
Doporučení do programu Divadelní Piknik Most – Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
MICHÁLEK, Petr. Děčínská brána 2025. Online. Amatérská scéna 13. 4. 2025 [cit. 2025-04-17]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/decinska-brana-2025/
31. ročník Děčínské brány (memoriál Josefa Doležala)
Termín: 28.-30.3.2025
7 představení během 3 dnů
Na úvod křest brožury 30 let Děčínské brány – 300 výtisků
1 odkazz na web: https://capekdecin.cz/decinska-brana/
4 členové poroty: Renata Grolmusová, Petr Jan Svoboda, Johana Jurášová a Petr Michálek
Odpoledne s lakrimáčkem
DK Jirásek Česká Lípa
Musím se přiznat – nevěděl jsem, co je to lakrimáček. Ale rozhodně mi bylo jasné, kdo je to Václav Klapka, který hru napsal, režíroval a společně s Vlaďkou Zborníkovou v ní i hraje. Jde o třetí hru, kterou spolu ti dva v tandemu hrají, což je vidět. Dovedou si přihrát i “naslepo”. Co víc – občas jsem měl pocit, že některé situace jsou i z jejich života. No nejsou.
Situace je lákavá: Během čekání na začátek letního venkovního představení se v šatně potkají loutkoherečka a imitátor. Kvůli dešti se plánovaná show znovu a znovu odkládá. On a Ona, ale mohli by se klidně jmenovat i Vladimír a Estragon z Čekání na Godota, mají čas začít s dialogem o dětech, kumštu, životních výhrách i prohrách.
Je to hořká komedie o lidech na “poslední štaci”, ve které dojde i na Shakespeara, Erbena a loutková vystoupení pro děti v mateřských školkách. Romeo a Julie po čtyřiceti letech. Festival nesplněných přání, nenaplněných očekávání. Výzva.
Chvíli jsem šel po náznacích detektivky, bavilo mě sledovat, co z řečeného je, či není pravda. Bylo by výhodné něco si tajit a zjišťovat, co je ve skutečnosti za řečeným. Ale hledal jsem něco, co tam není.
Oblouk postav také není nosný. Zmíněná situace je tak rámec, nikoli základní stavební kámen – jakkoli platí, že hlavním tématem je čas a divák podprahově čeká, až na ně po všech těch zpovědích tak nějak zapomenou, jako na Firse.
Jinak lakrimáček je reference na lakrumáčka – smetanový krém, pribináček. Tedy svačinku. Tedy odměnu. V této inscenaci becherovku. Na zdraví!
Popel a pálenka
DS Karel Čapek Děčín
Komedie Bengta Ahlforse, finsko švédského dramatika, je těžký oříšek – a moc nepomůže, když řekneme, že jde o černou komedii. Na jedné ploše vidíme konverzačku, vnímáme silný sociální motiv s prvky laskavé společenské kritiky, brzy jsme v klasické dveřovce, druhé dějství je přitom jeden olbřímí monolog.
Režisérka Karla Vázlerová vede situace poučeně, zvláště zřetelná je její snaha hlídat průběžné jednání všech postav na scéně a úspěšně, zvláště v první části, zvládá i fyzické jednání postav, které je metaforické a danou postavu charakterizuje – otáčecí gag na gauči, scéna s kožešinou na zemi, atd.
Může se opřít o zkušenou herečku Lídu Panenkovou, která Veru Malgmgtrenovou hraje s lehkostí a ironické šlehy si vychutnává s grácií. Podobně je na tom Petra Nedvědová v roli pomocnice v domácnosti, pro závěrečnou pointu zásadní postava, jakkoli je obsazena zcela mimo svou věkovou kategorii. Porota ocenila i nadřazenou Ester Mickelsonovou v podání Jany Benešové.
Režisérku ale ve výsledku zrazují dvě základní věci:
1. každý hraje trochu jinou komedii – a škála je opravdu široká, od civilu po ryzí přehrávání
2. urna s popelem je umístěna do zadního plánu, navíc vedle květiny – což není výhodné vzhledem k tématu, situacím, ale i dialogům s nebožtíkem
Celkově jde o poučený, ale bohužel ne ve všech ohledech úspěšný pokus jak se poprat s nejednoznačnou látkou.
Starý bílý muž
Činohra Skaláček Tisá
Vidět na amatérském jevišti titul uvedený necelý rok po světové premiéře (v Berlíně se při nekorektních narážkách pískalo!) bylo samo o sobě přínosné. Hru mimochodem brzy uvede zlínské divadlo, po diváckém úspěchu hry Extrabuřt téže autorské dvojice – Dietmar Jacobs Moritz Netenjakob.
Ten rukopis je čitelný – tnout do živého. Bohužel za každou cenu.
Komedie o posledním rozloučení (druhé představení s urnou po sobě naznačovalo promyšlenou dramaturgii přehlídky) je totiž především pomyslným věšákem na figurky, které nežijí (pěknou výjimkou je postava faráře), jen představují teze výhodné pro demonstraci různých podob nekorektního chování.
Zajímavé to začne v okamžiku, kdy se hraje niternější téma – mohu ještě veřejně říkat to, co si skutečně myslím? Nakolik můj vlastní názor ovlivňuje strach o práci? Osobní cenzura v přímém přenosu.
Bohužel zvítězí mechaničnost předlohy. Navíc hraná na první repríze herci, kteří zapomínají text. Temporytmus se rozpadá, diváci se nesmějí jako na premiéře v Tisé, herci znervózní – kruh se roztáčí. Výsledkem je didaktické divadlo, kde postavy nevedou skutečný dialog.
Režisérka Jaroslava Leufenová přitom své svěřence vede vědomě až ke konci, kde se po všech zvratech snaží nabídnout katarzi, šikovně pracuje se stupňujícím se tlakem, kdy se herci víc a víc otáčejí na publikum, čímž nás beze slov tlačí k tomu, abychom se přiklonili na tu či onu stranu, celkový dojem “příliš velkého sousta” však nerozptýlí.
Agnes Belladone
Hraničář Rumburk
Režisérka Majka Koukolská má ráda velká plátna. Loni si se souborem troufla na Višňový sad, a nutno uznat, že když má v souboru Lenku Srbeckou, Raněvská vás dříve či později napadne. Letos si vybrala francouzskou hru Jean-Paula Alegreho z roku 2004.
Her o divadle je mnoho. Je to příležitost, jak tvůrci mohou říct něco o sobě samých, a zpravidla se autoři opírají i o metaforičnost celého příběhu, neboť všichni přece vědí, že “celý svět je divadlo a lidé v něm jsou herci”.
Čas plyne, ba skáče, a my vše sledujeme z jediného místa – divadelní šatny dominantní subrety, která svou káru dotáhne, mnohdy sentimentálně a předvídatelně, až ke konci. Autor se snaží vše postavit na kontrastu, využívá atraktivní perspektivy “behind the scene”, ale bohužel, jeho dílo působí staře a mnohdy unyle, a rumburským se nepovedlo z tohoto stínu vystoupit.
Riziko každý hry o divadle je to, že nebude schopna se sama na sebe podívat z nadhledu, s odstupem. Agnes Belladone je bohužel tento případ. Vážím si však poctivého přístupu paní režisérky.
Hory, nebo Lori
Divadelní soubor LI-DI Litoměřice
Nejmladší sekce litoměřického souboru LI-DI přivezla do Děčína životopisnou komedii Hory nebo Lori. Strategie “přípravky”, či “líhně” se ukazuje jako velmi přínosná, protože viděný tvar umožňuje objevit a rozvíjet talent nastupující generace.
“Kdo jsme, abychom hodnotili?” ptají se tvůrci v anotaci k inscenaci, ale jejich tvar je odvážnější – primární se jeví snaha sundat Máchu z piedestalu, demytizovat ho, někdy až dehonestovat, navíc z pozice občana Litoměřic, kde se po známém rozervanci jmenuje úplně všechno.
Forma koláže a přítomnost dvou protichůdných vypravěček (jedna reprezentuje učitelku, tedy didaktickou osu encyklopedického hesla, druhá řečené staví do světla někdy až feministické vzpoury proti násilnému sobci) umožňuje během sedmdesáti pěti minut chronologicky převyprávět známé i neznámé momenty z Máchova života, aniž bychom měli pocit, že jsme poučováni. A to je na scéně školní tabule!
Základním principem inscenace je totiž konflikt, kontrast, oxymorón. V dějové lince střet Tyla a Máchy, který by možná měl mít ještě svou tečku, a – jak již bylo popsáno – formálně je přeskakování mezi “vysokým a nízkým”.
Nic to nemění na tom, že tento tvar stále působí jako výstup dramatické výchovy – jakkoli se úvodní “hraní si na divadlo” víc a víc přesouvá do snahy vyprávět příběh a skončit u silného obrazu, kdy Mácha klečí před svou vlastní tabulí, kterou sám smaže, a následnou snovou sekvencí, kdy se znovu potká s Lori i se zesnulým synem Ludvíčkem.
V typicky kolektivní práci s variabilními kostkami na scéně lze vyzdvihnout i ojedinělé herecké výkony, jejichž devízou je především přirozenost, a to i v ve velmi vypjatých momentech. Rozálie Vraná jako Lori, Natálie Křížová jako Leni, i Matěj Podaný jako Mácha přinášejí na jeviště kvalitu, aniž by si přitom na něco hráli.
Při hodnocení jsme diskutovali o možnostech posunu některých částí (např. skeč s bratrem Michalem), lepší výstavbu násilnického vztahu, nebo třeba také to, že ne vše je třeba divadelně doříkávat. Z reakce tvůrců bylo zřejmé, že na sobě chtějí dále pracovat. To je dobrá zpráva. Jestli takhle pod vedením režisérek Kláry Hávové a Elišky Vytrhlíkové vypadají první krůčky nejmladší generace litoměřických ochotníků, dost se těším na jejich další zářez.
Za gaučem
Divadlo Máj Praha
Jiří Jahoda napsal absurdní hru. Pro sebe a své kolegy. Nabídl ji režisérovi Miroslavu Řebíčkovi, dokonce mu dovolil, ať si s ní “dělá, co chce”.
Vznikla svižná absurdní groteska Smočkova ražení, tady ovšem se zásadní pohybovou linkou. Roman Solčány a Jiří Jahoda předvádějí opravdu artistní výkon, na amatérských jevištích nevídaný.
Ostatní kolegové jejich nasazení bohužel nestačí. Klavír, respektive tajemná klavíristka, vše dynamizuje, každé ohlédnutí je zvýrazněno tónem, v principu dokonalé gagové výstavby, nasazené tempo však bohužel časem upadá, klavír se dokonce stává pro některé až rušivý.
Přitom story o dalších a dalších umírajících se začíná vtipně zacyklovat, pomůže i meta vrstva s románovým motivem. Výtvarné řešení je pro daný žánr přesné – včetně barevnosti. Je to promyšlený, sympaticky ambiciózní tvar.
Mlíko na mozku
Rádobydivadlo Klapý
Mlíko na mozku je hra v Česku dobře známé Hadar Galron (např. Mikve), kterou v roce 2018 napsala pod názvem I love mama.
Je to revue, možná spíš mozaika, kaleidoskop zprvu nepropojených příběhů, či spíše momentek na téma mateřství. Místy to působí dokonce jako za sebe poskládané anekdoty.
Zkušená autorka ale postupně začne s rozházenými kartami hrát mariáš. Nitky se splétají, v chytře seřazených sekvencích, pomyslné fotografie pořízené klíčovou postavou pro výzkum do školy, začínají tvořit ucelené album, přičemž na poslední straně je zemřelá babička a hned vedle ní právě narozené dítě.
(Někdy je těch motivů ale podle mého názoru příliš. V okamžiku, kdy se po všech těch rodinných katastrofách začne řešit i anorexie jedné z postav, mám znovu na této přehlídce pocit, že si autorka nejdřív napsala všechny nasbírané motivy, které si postupně odškrtává, měl jsem zkrátka dojem, že už je toho na úkor pravděpodobnosti až moc.)
Režisér Ladislav Valeš se může opřít o tradičně vyspělý soubor, tentokrát i v případě “dětských etud”. Přesto si v některých momentech komplikuje situaci.
Efekt divadla na divadle podporuje přítomností herců na jevišti, takže jsme stále v jakési čekárně. Herci jsou většinou “vyplí”, hledí apaticky do prázdna, což velmi ovlivňuje naše vnímání. Negativně. První půlka zase končí recitací písňové textu. Nevíme, proč postavy najednou začínají mluvit ve verších. Problematické jsou i zcizující komentáře do publika, se kterými každá z postav nakládá jinak.
Pomyslné “divadlo na divadle”, hraní si na téma, zcizení, komentář písní – to vše zůstává tak trochu na půli cesty k plně funkčnímu tvaru.
Pár bodů na závěr:
Organizace bez chyby. O porotu bylo postaráno ještě lépe než loni.
Obědy v nedaleké kavárně – dobré řešení.
Důležitá poznámka – velmi slušná návštěvnost.
Debaty tradičně otevřené a konkrétní.
Zaměstnanci děčínského divadla jsou jistota.
Shrnuto: Děčín je boží!
Výsledky
Čestná uznání:
Vlaďce Zborníkové – za herectví v inscenaci Odpoledne s lakrimáčkem, DK Jirásek Č. Lípa
Václavu Klapkovi – za herectví v inscenaci Odpoledne s lakrimáčkem, DK Jirásek Č. Lípa
Petře Nedvědové – za roli Kirsti v inscenaci Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Janě Benešové – za roli Ester v inscenaci Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Karle Vázlerové – za režii inscenace Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Činohra Skaláček Tisá – za výběr aktuálního tématu v inscenaci Za všechno můžu já aneb Starý bílý muž
Lence Srbecké – za herectví v roli Agnes v inscenaci Agnes Belladone, DS Hraničář Rumburk
Kláře Hávové a Elišce Vytrhlíkové – za režii inscenace Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
DS Li-Di Litoměřice – za dramaturgii inscenace Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
Divadlo Máj Praha – za kostýmy v inscenaci Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Miroslavu Řebíčkovi – za režijní koncept inscenace Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Aleně Šulcové – za roli Ley v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Petře Maťákové – za roli Elly v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Rádobydivadlu Klapý – za skupinovou roli dětí v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Ceny:
Václavu Klapkovi – za původní text inscenace Odpoledne s lakrimáčkem, DK Jirásek Česká Lípa
Ludmile Panenkové – za herectví v roli Very v inscenaci Popel a pálenka, DS K. Čapek Děčín
Rozálii Vrané – za roli Lori v inscenaci Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
Natálii Křížové – za roli Leni v inscenaci Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
Matěji Podanému – za roli Máchy v inscenaci Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
DS Li-Di Litoměřice – za scénografické řešení inscenace Hory, nebo Lori
Jiřímu Jahodovi – za roli Patrika v inscenaci Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Romanu Solčánymu – za roli Radima v inscenaci Za gaučem, Divadlo Máj Praha
Daně Cendrové – za roli babičky v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Lence Šťastné – za roli Noy v inscenaci Mlíko na mozku, Rádobydivadlo Klapý
Hlavní ceny přehlídky:
DS Li-Di Litoměřice za inscenaci Hory, nebo Lori
Rádobydivadlu Klapý za inscenaci Mlíko na mozku
Doporučení do programu Divadelní Piknik Most – Hory, nebo Lori, DS Li-Di Litoměřice
MICHÁLEK, Petr. Děčínská brána 2025. Online. Amatérská scéna 13. 4. 2025 [cit. 2025-04-17]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/decinska-brana-2025/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.