Večer jsme se šli podívat na pohádku Goluxové inscenovanou podle předlohy Jamese Thurbera Třináctery hodiny v podání Dramatické školičky ze Svitav v režii Karla Šefrny. Kdo nečetl předlohu, sledoval jen plochý děj příběhu a i tak někdy zůstával na pochybách, chápe-li správně. Chyběly totiž vztahy, nebylo jasné, proč vévoda vězní Saralindu, co k ní cítí, kde se vzala láska Zorna k Saralindě a je-li opětována. Odborným výrazem – šlo o „absenci motivovaného jednání“. Oproti knížce se vytratila i mnohost atmosfér tajemna a napětí. Osobně jsem se pak ztrácela v principu používání masek, protože jsem nedokázala rozšifrovat klíč. Jedinou funkční, dobře fungující i jednoznačnou masku jsem nalezla u vícečetného Goluxe. Tady jsem ocenila i krásnou úvodní písničku. Masky jinak dost chaoticky plnily vícero významů a ani v nich nebyly důsledné. Líbila se mi scéna, líbilo se mi nasazení, se kterým mladí herci a herečky nesli svou kůži na trh. Bohužel, i při dobré vůli, snaze a jistě i nelehkém hledání záměr zřejmě nevyšel stoprocentně.
V neděli 4. července: se začalo třemi kratičkými hororovými pohádkami podle knížky Pavla Šruta Kočičí král. Představily se v nich dva miniaturní „podsoubory“ ze Svitav – Bruncvíkové a Pidiženušky pod vedením Jany Mandlové. Původně prý šlo pouze o práci na literárním textu, ale vznikly tři krátké loutkové příběhy - přesněji příběhy hrané předměty. Aktérky se je pokusily sjednotit společným prostředím kolem pokojového stolu a společným názvem Pidiženušky, ale pro různorodost dějů a chatrný rámec hororu tvaru propojeného celku přece jen nedosáhly. Nejucelenější byla prostřední pohádka o Pidiženuškách, v níž dobře fungovaly i vztahy mezi herečkami, odpovídající vždy dané situaci odehrávající se na stole. Dívky měly velmi příjemný projev a v rámci hry dokázaly vtipně reagovat na vzniklé drobné technické problémy. Porota je odměnila cenou za animaci předmětů a loutek.