PILAŘ, Jakub. S vůní indického koření: Reportáž o zápisu na seznam UNESCO – 1. díl. Online. Divadelník.cz 2. 2. 2026
Účast Jakuba Pilaře, předsedy Amatérské divadelní asociace a nadšeného divadelníka, v české delegaci na zasedání UNESCO v Indii má krom přímé reprezentace naší komunity další skvělou výhodu. Jakub si pečlivě vedl deník a ten nyní vychází jako dvoudílná reportáž. Kubo, za celou redakci děkujeme a vám, čtenářům přejeme ničím nerušenou četbu reportáže s vůní indického koření. Termín vydání 2. dílu najdete na samotném konci tohoto článku. Redakce
S vůní indického koření
Je středa 17. září 2025 odpoledne a na telefonu přijímám hovor od teatrologa Michala Zahálky. Volá vlastně v ten nejméně vhodný moment. Zrovna stojím na vysokých štaflích a na rampu, umístěnou na naší domácí scéně v Nučicích, instaluji už asi třicátý světelný zdroj. Náš principál a hlavní technik Martin si totiž před organizací Nučického Kahanu vymyslel kompletní čištění a opravu světelného parku. Hned nato si při nepříjemné dopravní nehodě zlomil ruku a veškerá práce zbyla na ostatní.
My divadelníci víme, že i tohle je nedílnou, a samozřejmě velice důležitou, součástí amatérského tvoření divadla. Je myslím hezky symbolické, že Michalova zpráva o tom, že pojedu jako zástupce celé divadelní komunity na 20. zasedání Mezivládního výboru UNESCO pro nemateriální dědictví přišla právě ve chvíli, kdy jsem dělal tu pro mě nejotravnější, ale zkrátka důležitou část naší práce. Nestál jsem na jevišti jako herec, nebo v hledišti jako režisér, ale na štaflích jako technik a náš technik mě spokojeně s rukou v sádře pozoroval od rozpité kávy. Tohle na amatérském divadle přece nejde nemilovat.
České reprezentační prvenství
Pro prosincovou cestu do Nového Dillí jsem byl vybrán především jako předseda Amatérské divadelní asociace, jedné ze střechových organizací amatérského divadla. Upřímně se přiznám, že jsem neskrýval nadšení. Od samého začátku jsem cítil velkou radost, ale pochopitelně také tíhu zodpovědnosti, kterou tímto krokem na moje bedra Michal tak trochu přehodil. Na úvod je důležité připomenout, že na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO bylo v minulosti zapsáno 9 prvků spojených s Českou republikou. Některé prvky sdílíme s více zeměmi, některé jsou tzv. jen naše. Přesně tak je tomu i u prvku Hraní amatérského divadla v Česku. V historii českých zápisů nebylo běžné, aby na zasedání výboru jezdili také zástupci komunit. To se změnilo až v roce 2025. Především z iniciativy a podpory paní ředitelky Kateřiny Klementové. Ta prosadila, že má smysl někomu z divadelníků cestu zajistit, aby přímo na místě reprezentoval celou komunitu.
Příprava na konferenci
A tak jsme se tedy mohli pustit do první organizační práce. Registrace na konferenci a vyřízení vstupních víz nám hned na úvod sebralo značnou část energie. Proces nebyl jednoduchý, systémy IT velmoci, jak je Indie často označována, nefungovaly příliš dobře a po desítkách pokusů jsem nakonec do Indie odjel s vyřízenou vízovou povinností, ale bez potřebné registrace na samotnou konferenci. Ale to bych trochu předbíhal.
Ještě z České republiky jsme při několika setkáních přímo na Ministerstvu kultury doladili detaily cesty. Účastni byli Kateřina Klementová, Lenka Lázňovská, Dita Limová, již zmíněný Michal Zahálka a také Jan Julínek, který společně se mnou, tak trochu paralelně k cestě do Indie, chystal rozjetí projektu Amatéři sobě. Přípravy oslav se pokusím shrnout v nějakém z budoucích článků, teď se vraťme do Indie, resp. do kanceláře Kateřiny Klementové. Společně jsme přichystali prezentaci, která bude účastníkům konference představena v rámci tzv. site event. Z hodinového prostoru pro naše vystoupení se nakonec po zásahu organizátorů stalo 20 minut a se skřípáním zubů jsem tedy mazal již vytvořené slidy prezentace a upravoval ji tak, abychom se do stanoveného času vešli. Podařilo se a my jsme mohli zdárně odletět.
Česká delegace na letišti | Foto: Jakub Pilař
I kvůli prezentaci amatérského divadla přímo v Novém Dillí odlétáme s kufry naplněnými divadelními artefakty. Vezeme nejen sadu asi 30 triček různých souborů a přehlídek, ale také 15 kusů divadelních ocenění (od Jiráskova Hronova, přes písecký Stříbrný vítr až po Sokolovskou čurdu), pohlednice, divadelní plakáty a tematicky i vánoční cukroví jako občerstvení pro diváky našeho vystoupení.
Vteřiny po přistání
Přes Frankfurt se konečně dostáváme do Nového Dillí. Hned na letišti je vše dobře zorganizováno a přes speciální imigrační přepážky, určené pro účastníky konference, se hbitě dostáváme na území našeho hostitele. Shuttle bus nás za stálého troubení odváží do hotelu a my si pomalu zvykáme, že cesty po jednom z nejlidnatějších měst na světě budou pokaždé velké dobrodružství. Hotel je moc pěkný, přímo v srdci Nového Dillí. Je pro mne místem, kde se mohu přenést tak trochu do klidného středoevropského tempa a zapomenout na významný ruch okolních ulic. Právě na počet lidí, všudypřítomné troubení, smog, ale i barvitost celého města si budu ještě několik dní zvykat. A nebude to lehké, protože se moje jemně vystresované a významně unavené tělo bude pohybovat spíše ve středoevropském, než indickém časovém pásmu. Tzv. jet lag je holt mrcha a hodně se na mě podepsal.
První dny
Nedělní odpoledne a večer trávíme již na místě konference. Ve 103 hektarů velkém areálu tzv. Červené pevnosti. Stavba ze 17. století je jedním z nejnavštěvovanějších míst celého města. Celý areál je uzavřen pro veřejnost a slouží jen nám, účastníkům zasedání mezivládního výboru UNESCO.
Místní prodejci nabízející suvenýry účastníkům konference | Foto: Jakub Pilař
A opět se pro mne stává místem, kde tak trochu utíkám od shonu města a soustředím se jen na důvod, proč jsem tady, reprezentování a zastupování všech amatérských tvůrců. Po velkých zmatcích s mou registrací na konferenci (ano, to se dalo čekat) poprvé navštěvujeme tzv. plenary hall. Obrovský stan, kde má každý stát svůj stůl. Zabydlujeme se a posloucháme první proslovy a uvítání. Večer nás ještě čeká raut naplněný místními pokrmy. Já už bych se ale viděl nejraději v posteli, v té době už jsme „na nohách“ téměř 40 hodin. Poprvé, a rozhodně ne naposledy, obdivuji Lenku Lázňovskou, která vše zvládá s humorem sobě vlastním. Její energii jí mohou i mnohem mladší ročníky jen závidět.
V místě konání zasedání UNESCO (plenary hall) | Foto: Jakub Pilař
Pondělí
Úvodní den konference plný formalit, jednání a schvalování. Pro amatérského divadelníka, působícího v malé středočeské obci, vlastně nic extra zajímavého. Pochopitelně si ale užívám kulturní prostředí této akce. Doprovodný program je bohatý na hudební, taneční i jógová vystoupení. Navíc se seznamujeme s ostatními účastníky konference ze všech koutů světa, což považuji za moc fajn součást tohoto setkání. Samozřejmě mne těší, že se hned ptají, jaký zapisovaný prvek zastupuji. Po zjištění, že jde o amatérské divadlo se mnoho z nich doptává na další specifika naší činnosti nebo popisují, jak, a zda vůbec, existuje amatérské divadlo u nich.
Rozhodný den se blíží
Po finálním schválení programu konference je jasné, že zapsání Hraní amatérského divadla přijde na řadu ve středu ráno. I proto si dovolujeme udělat si v úterý den volna a vyrážíme na celodenní výlet do města Mathura, které je považováno za posvátné místo zrození hinduistického boha Krišny. V chrámu Šrí Krišna Janmabhoomi navštěvujeme přesné (nebo možná domnělé) místo jeho narození. Dále se přesouváme do moderního chrámu Prem Mandir (Chrám božské lásky) ve Vrindavanu, který je celý vystaven z italského mramoru a byl dokončen v roce 2012. Pro Středoevropana trochu kýčovitý, ale i tak silný zážitek. Na místě, společně s Kateřinou Klementovou, fotíme s místními spoustu selfíček a rázem se i my stáváme tak trochu turistickou atrakcí.
Poté nás už čeká hodinový přejezd do města Agra, kde po výborné ochutnávce místní kuchyně navštěvujeme jeden z novodobých divů světa Taj Mahal. Dojem z této monumentální stavby se pochopitelně nedá příliš popsat. Místo na nás ohromně zapůsobilo. Jedna drobná historka na odlehčenou. Na otázku našeho průvodce „Do you want funny photo with Taj Mahal?“ jsem nemohl říct ne a k článku připojuji také inkriminovanou fotku. Po pětihodinové cestě zpět na hotel ještě dokončujeme děkovnou řeč a jdeme do postele, středa je totiž nejdůležitějším dnem naší výpravy.
Vzhůru za pamětihodnostmi | Foto: Jakub Pilař
A to je konec 1. dílu reportáže o zápisu hraní amatérského divadla na seznam UNESCO. 2. díl vychází v pondělí 9. 2. 2026.
PILAŘ, Jakub. S vůní indického koření: Reportáž o zápisu na seznam UNESCO – 1. díl. Online. Divadelník.cz 2. 2. 2026 [cit. 2026-02-03]. Dostupné z: https://divadelnik.cz/s-vuni-indickeho-koreni-reportaz-o-zapisu-na-seznam-unesco-1-dil/
S vůní indického koření
Je středa 17. září 2025 odpoledne a na telefonu přijímám hovor od teatrologa Michala Zahálky. Volá vlastně v ten nejméně vhodný moment. Zrovna stojím na vysokých štaflích a na rampu, umístěnou na naší domácí scéně v Nučicích, instaluji už asi třicátý světelný zdroj. Náš principál a hlavní technik Martin si totiž před organizací Nučického Kahanu vymyslel kompletní čištění a opravu světelného parku. Hned nato si při nepříjemné dopravní nehodě zlomil ruku a veškerá práce zbyla na ostatní.
My divadelníci víme, že i tohle je nedílnou, a samozřejmě velice důležitou, součástí amatérského tvoření divadla. Je myslím hezky symbolické, že Michalova zpráva o tom, že pojedu jako zástupce celé divadelní komunity na 20. zasedání Mezivládního výboru UNESCO pro nemateriální dědictví přišla právě ve chvíli, kdy jsem dělal tu pro mě nejotravnější, ale zkrátka důležitou část naší práce. Nestál jsem na jevišti jako herec, nebo v hledišti jako režisér, ale na štaflích jako technik a náš technik mě spokojeně s rukou v sádře pozoroval od rozpité kávy. Tohle na amatérském divadle přece nejde nemilovat.
České reprezentační prvenství
Pro prosincovou cestu do Nového Dillí jsem byl vybrán především jako předseda Amatérské divadelní asociace, jedné ze střechových organizací amatérského divadla. Upřímně se přiznám, že jsem neskrýval nadšení. Od samého začátku jsem cítil velkou radost, ale pochopitelně také tíhu zodpovědnosti, kterou tímto krokem na moje bedra Michal tak trochu přehodil. Na úvod je důležité připomenout, že na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO bylo v minulosti zapsáno 9 prvků spojených s Českou republikou. Některé prvky sdílíme s více zeměmi, některé jsou tzv. jen naše. Přesně tak je tomu i u prvku Hraní amatérského divadla v Česku. V historii českých zápisů nebylo běžné, aby na zasedání výboru jezdili také zástupci komunit. To se změnilo až v roce 2025. Především z iniciativy a podpory paní ředitelky Kateřiny Klementové. Ta prosadila, že má smysl někomu z divadelníků cestu zajistit, aby přímo na místě reprezentoval celou komunitu.
Příprava na konferenci
A tak jsme se tedy mohli pustit do první organizační práce. Registrace na konferenci a vyřízení vstupních víz nám hned na úvod sebralo značnou část energie. Proces nebyl jednoduchý, systémy IT velmoci, jak je Indie často označována, nefungovaly příliš dobře a po desítkách pokusů jsem nakonec do Indie odjel s vyřízenou vízovou povinností, ale bez potřebné registrace na samotnou konferenci. Ale to bych trochu předbíhal.
Ještě z České republiky jsme při několika setkáních přímo na Ministerstvu kultury doladili detaily cesty. Účastni byli Kateřina Klementová, Lenka Lázňovská, Dita Limová, již zmíněný Michal Zahálka a také Jan Julínek, který společně se mnou, tak trochu paralelně k cestě do Indie, chystal rozjetí projektu Amatéři sobě. Přípravy oslav se pokusím shrnout v nějakém z budoucích článků, teď se vraťme do Indie, resp. do kanceláře Kateřiny Klementové. Společně jsme přichystali prezentaci, která bude účastníkům konference představena v rámci tzv. site event. Z hodinového prostoru pro naše vystoupení se nakonec po zásahu organizátorů stalo 20 minut a se skřípáním zubů jsem tedy mazal již vytvořené slidy prezentace a upravoval ji tak, abychom se do stanoveného času vešli. Podařilo se a my jsme mohli zdárně odletět.
Česká delegace na letišti | Foto: Jakub Pilař
I kvůli prezentaci amatérského divadla přímo v Novém Dillí odlétáme s kufry naplněnými divadelními artefakty. Vezeme nejen sadu asi 30 triček různých souborů a přehlídek, ale také 15 kusů divadelních ocenění (od Jiráskova Hronova, přes písecký Stříbrný vítr až po Sokolovskou čurdu), pohlednice, divadelní plakáty a tematicky i vánoční cukroví jako občerstvení pro diváky našeho vystoupení.
Vteřiny po přistání
Přes Frankfurt se konečně dostáváme do Nového Dillí. Hned na letišti je vše dobře zorganizováno a přes speciální imigrační přepážky, určené pro účastníky konference, se hbitě dostáváme na území našeho hostitele. Shuttle bus nás za stálého troubení odváží do hotelu a my si pomalu zvykáme, že cesty po jednom z nejlidnatějších měst na světě budou pokaždé velké dobrodružství. Hotel je moc pěkný, přímo v srdci Nového Dillí. Je pro mne místem, kde se mohu přenést tak trochu do klidného středoevropského tempa a zapomenout na významný ruch okolních ulic. Právě na počet lidí, všudypřítomné troubení, smog, ale i barvitost celého města si budu ještě několik dní zvykat. A nebude to lehké, protože se moje jemně vystresované a významně unavené tělo bude pohybovat spíše ve středoevropském, než indickém časovém pásmu. Tzv. jet lag je holt mrcha a hodně se na mě podepsal.
První dny
Nedělní odpoledne a večer trávíme již na místě konference. Ve 103 hektarů velkém areálu tzv. Červené pevnosti. Stavba ze 17. století je jedním z nejnavštěvovanějších míst celého města. Celý areál je uzavřen pro veřejnost a slouží jen nám, účastníkům zasedání mezivládního výboru UNESCO.
Místní prodejci nabízející suvenýry účastníkům konference | Foto: Jakub Pilař
A opět se pro mne stává místem, kde tak trochu utíkám od shonu města a soustředím se jen na důvod, proč jsem tady, reprezentování a zastupování všech amatérských tvůrců. Po velkých zmatcích s mou registrací na konferenci (ano, to se dalo čekat) poprvé navštěvujeme tzv. plenary hall. Obrovský stan, kde má každý stát svůj stůl. Zabydlujeme se a posloucháme první proslovy a uvítání. Večer nás ještě čeká raut naplněný místními pokrmy. Já už bych se ale viděl nejraději v posteli, v té době už jsme „na nohách“ téměř 40 hodin. Poprvé, a rozhodně ne naposledy, obdivuji Lenku Lázňovskou, která vše zvládá s humorem sobě vlastním. Její energii jí mohou i mnohem mladší ročníky jen závidět.
V místě konání zasedání UNESCO (plenary hall) | Foto: Jakub Pilař
Pondělí
Úvodní den konference plný formalit, jednání a schvalování. Pro amatérského divadelníka, působícího v malé středočeské obci, vlastně nic extra zajímavého. Pochopitelně si ale užívám kulturní prostředí této akce. Doprovodný program je bohatý na hudební, taneční i jógová vystoupení. Navíc se seznamujeme s ostatními účastníky konference ze všech koutů světa, což považuji za moc fajn součást tohoto setkání. Samozřejmě mne těší, že se hned ptají, jaký zapisovaný prvek zastupuji. Po zjištění, že jde o amatérské divadlo se mnoho z nich doptává na další specifika naší činnosti nebo popisují, jak, a zda vůbec, existuje amatérské divadlo u nich.
Rozhodný den se blíží
Po finálním schválení programu konference je jasné, že zapsání Hraní amatérského divadla přijde na řadu ve středu ráno. I proto si dovolujeme udělat si v úterý den volna a vyrážíme na celodenní výlet do města Mathura, které je považováno za posvátné místo zrození hinduistického boha Krišny. V chrámu Šrí Krišna Janmabhoomi navštěvujeme přesné (nebo možná domnělé) místo jeho narození. Dále se přesouváme do moderního chrámu Prem Mandir (Chrám božské lásky) ve Vrindavanu, který je celý vystaven z italského mramoru a byl dokončen v roce 2012. Pro Středoevropana trochu kýčovitý, ale i tak silný zážitek. Na místě, společně s Kateřinou Klementovou, fotíme s místními spoustu selfíček a rázem se i my stáváme tak trochu turistickou atrakcí.
Poté nás už čeká hodinový přejezd do města Agra, kde po výborné ochutnávce místní kuchyně navštěvujeme jeden z novodobých divů světa Taj Mahal. Dojem z této monumentální stavby se pochopitelně nedá příliš popsat. Místo na nás ohromně zapůsobilo. Jedna drobná historka na odlehčenou. Na otázku našeho průvodce „Do you want funny photo with Taj Mahal?“ jsem nemohl říct ne a k článku připojuji také inkriminovanou fotku. Po pětihodinové cestě zpět na hotel ještě dokončujeme děkovnou řeč a jdeme do postele, středa je totiž nejdůležitějším dnem naší výpravy.
Vzhůru za pamětihodnostmi | Foto: Jakub Pilař
A to je konec 1. dílu reportáže o zápisu hraní amatérského divadla na seznam UNESCO. 2. díl vychází v pondělí 9. 2. 2026.
PILAŘ, Jakub. S vůní indického koření: Reportáž o zápisu na seznam UNESCO – 1. díl. Online. Divadelník.cz 2. 2. 2026 [cit. 2026-02-03]. Dostupné z: https://divadelnik.cz/s-vuni-indickeho-koreni-reportaz-o-zapisu-na-seznam-unesco-1-dil/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.