RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Kolofantí Koloveč – fenomén v sousedském autorském divadle. Online. Divadelník.cz 31. 12. 2024
Kolofantí Koloveč – fenomén v sousedském autorském divadle
30 prosince, 2024, Petra Richter Kohutová
Kolofantí v Kolovči, městysi v okrese Domažlice, čítajícím necelých čtrnáct kilometrů čtverečních a tisíc obyvatel, fungují čtrnáct let. Za tu dobu uvedli třináct autorských titulů a pod vedením autora a režiséra v jedné osobě, Martina Volfa, se pravidelně účastní Žlutického divadelního léta. A třebaže na vavříny v podobě nominace či alespoň doporučení na celostátní přehlídku nedosáhli, počet jejich diváků jde každý rok do tisíců. O tom, jak to dělají, jsem si povídala právě s Martinem Volfem.
Petra Richter KohutováAutor: Petra Richter Kohutová
Kdo je Martin Volf
Martin Volf, autor a režisér DS Kolofantí Koloveč | Foto: archiv Martina Volfa
Narozen v roce 1972. Celý život žije v Kolovči. Je sedmou generací hrnčířského rodu Volfů, který vyrábí kolovečskou keramiku. Po studiích na keramické škole v Bechyni pracuje doma ve své hrnčířské dílně. Jeho další profesí je etnografie, je ředitelem a vlastníkem v jedné osobě Muzea techniky a řemesel v Kolovči. V roce 2010 byl oceněn titulem „Živnostník roku Plzeňského kraje“, v roce 2017 získal titul Mistr tradiční rukodělné výroby Plzeňského kraje a v roce 2023 získal národní titul „Nositel tradice lidových řemesel“. Ve volném čase se věnuje myslivosti a ochotnickému divadlu. Je předsedou mysliveckého spolku Čírka Chocomyšl, zakladatelem mysliveckého kroužku Liščata a členem myslivecké okresní rady, kde zastává funkci předsedy kulturně propagační komise. V roce 2010 založil divadelní spolek Kolofantí, kde působí jako dvorní autor, režisér a principál.
I kolovečský začátek byl… lehký?
Martine, vznikli jste v roce 2010, v roce, kdy se městys Koloveč stal Vesnicí roku Plzeňského kraje. Příští rok oslavíte bujaré patnáctiny. Jak Tě napadlo založit divadelní soubor?
MV: V Kolovči sice byla divadelní tradice, působily zde postupem času různé spolky, ale došlo k úplnému přerušení. K obnově dopomohla náhoda. Přimotal jsem se coby herec k místní věhlasné národopisné slavnosti „Přemílání bab na mladá děvčata“ v proslulém kolovečském mlýně. A když po měsíci probíhalo vyhodnocení akce v hospodě, tak tam zaznívalo: „Škoda, že tu není stálý divadelní soubor. Herci by se vždycky nemuseli složitě shánět.“ A protože z duše nenávidím řeči typu „ono by to chtělo“ a „ono by se mělo“, po nějakém tom vypitém alkoholu jsem kolegovi Karlovi Cozlovi řekl, že když se nikdo k tomu nebude mít, tak do roka založím soubor a napíšu hru. A jak jsem řekl, tak se stalo.
Kde jsi vzal název „Kolofantí“?
MV: Název Kolofantí je odvozen od městyse Koloveč, kde působíme. On je to vlastně trochu pejorativní výraz, kterým nás odnepaměti častují všichni z blízkého i vzdáleného okolí. Dát si ho do názvu mi přišlo furiantský.
Jak jsi sháněl herce?
MV: V úplném počátku jsem oslovil ty, kteří právě působili v tom našem mlýně a o kterých jsem si myslel, že jim to půjde. Měl jsem velkou výhodu – v té době byla mojí mentorkou kamarádka a zkušená divadelnice a režisérka Alena Svobodová z Kaznějova. Ta mě s upřímností sobě vlastní upozornila na všechna úskalí, která ochotničení provázejí. A tak jsem hned od začátku nastolil soubor pravidel, ze kterých, a o tom jsem přesvědčen, žijeme dodnes. Takže soubor se proměňuje, herci a herečky přicházejí, ale takové to tvrdé jádro je stejné.
Díky za (nejen kolovečskou) podporu!
Jaká byla odezva v obci?
MV: Odezva v obci byla a je určitě kladná. Pokud to vezmu z pohledu úřadu městyse, tak máme plnou podporu. I pro obec jsme ti, kteří šíří její dobré jméno široko daleko. A divadelní spolek je pevně zakotven v kulturním a společenském životě v obci.
A jaká byla návštěvnost v těch prvních letech? Mění se to nějak?
MV: My jsme měli to štěstí, že jsme měli vždycky návštěvnost. Postupem času jsme se ale naučili dobře dělat i marketing. Nestačí, že jste v čemkoliv dobří. Lidé o tom musí vědět. Takže návštěvnost má stoupající tendenci. Hodně záleží, co zrovna hrajeme. „Majstrím“ si žádá komedie. To je pak lidí opravdu hodně, ale já chci zkoušet i jiné žánry. Podle mne náš vrcholný kus, muzikál Peklo v nebi, očekávaný úspěch neměl. Bylo to i z důvodu, že se trefil do covidu. Když jsme s komedií Lockdown prodali doma při 7. představení 1004 vstupenek, myslel jsem, že to je náš vrchol. Nicméně s novou hrou Halali jsme odehráli 7 představení, což bylo 1025 vstupenek. Zjevně jsme prve vrchu nedosáhli.
Kolofantí Koloveč, Martin Volf: Křest. Premiéra 2. a 9. 10. 2010.
Na snímku zleva Pavel Souček jako Stavbyvedoucí, Petr Hájek jako Moderátor, Karel Cozl jako Starosta. | Foto: archiv Martina Volfa
Kolofantí jako autorské divadlo
Bylo od začátku jasné, že půjdete cestou autorského divadla?
MV: Určitě to jasné zpočátku nebylo. Kde by mě také napadlo, že budu tak plodným autorem? Ale nakonec jsem začal chrlit každý rok jednu hru. A důvod, proč jít cestou autorského divadla, byl vlastně jednoduchý. Pohodlnost. Nemusíme hry složitě shánět, neřeší se autorská práva. To je samozřejmě atraktivní i pro pořadatele. Navíc výhodou je, že píšu role většinou pro konkrétní herce.
Píšeš pouze pro divadlo?
MV: Vzhledem k časovému vytížení mně zbývá energie už jen na divadelní hry. V rámci svého povolání, coby etnograf, se také věnuji odborným pojednáním souvisejícím s Muzeem techniky a řemesel v Kolovči.
Kde bereš témata?
MV: Vzhledem k tomu, jak bohatým společenským životem žiju, je to vcelku snadné. Stačí se jen pozorně dívat a zachytit gró. Mám výhodu, že píšu dost lehce. Několik měsíců si vše promýšlím, dělám si jen kusé poznámky, a když už mozek přetížím, musí to ven. Když píšu, sedím mezi postavami a jen dokumentuji to, o čem spolu mluví a co prožívají. Pak už záleží jen na tom, jak rychle jsem schopen to napsat fyzicky. Trvá to řekněme týden. Potom napsané nechám minimálně měsíc odležet. Vrátím se k tomu, opravím chyby, které vidím, a předám dál.
Kolovečská šťastná třináctka…
Jestli dobře počítám, letošní inscenace je dvanáctá…
MV: Přepočítal jsem to a letošní inscenace je třináctá.
To je úctyhodný výkon. Můžeš představit své dosavadní počiny?
MV: Tedy od počátku a skoro jednou větou: 1. KŘEST: Konverzačně pikantní situační komedie s pletichami nejen o slavnostním křtu koncertního křídla. 2. KATKA A BUDE Z NÍ MATKA: Lechtivější komedie bez servítků o rodičích a přátelích jedné mladé rodiny toužící po dítěti. 3. PŘIJĎTE K NÁM, MY K VÁM TAKY NECHODÍME: Průběh dvou dní s novým hospodským a jeho ženou. Ve vesnické hospůdce vždy plné štamgastů, kde se odehrávají i milostná dorodružství, flirty, žvýkačková hra a jiné. 4. PŘEDVÁDĚČKA: Ukazuje cílené nátlaky na seniory, kteří jsou nevybíravými metodami přesvědčováni k nákupu předraženého a často nekvalitního zboží. 5. SAUNA: Komedie o privátní sauně, což je vlastně hodinový hotel vytvořený z garsonky po babičce. V té se odehrávají různé erotické choutky, první milostné dobrodružství, komické situace s možností dosažení vyššího postavení a platu.
Poprvé mimo komedie – 6. SROVNEJ MU TU ČEPICI: Tragický příběh stárnoucího muže, který kdysi neodolal svodům mladší ženy, která je mu už dávno nevěrná. Ukazuje se vývoj chování jeho syna z prvního manželství a nynější dcery. 7. ZOO: Tato černá komedie se odehrává v kanceláři ředitele, kde se řeší a odehrává mnoho humorných, cynických i intrikářských událostí. 8. UROLOGIE: Hořká komedie. V nemocničním pokoji se scházejí různé typy pacientů, řešící své problémy a nemoce. A to s péčí personálu i při návštěvách nejen z rodin.
Fotografie ze hry Je to náš syn od Kolofantní Koloveče. Muž sedí na posteli. Žena pod ním na koberci a ťukají si tuzemským rumem.
Kolofantí Koloveč, Martin Volf: Je to náš syn. Obnovená premiéra 20. 4. 2024. Na snímku Tereza Leitlová, Pavel Kruml. | Foto: archiv Martina Volfa
… a během ní úkrok stranou
A pak jste se pustili do muzikálů…
MV: Ano. Takže následovalo 9. ZBÝVÁ PŘÍBĚH NÁŠ: Muzikál s propletencem lidských vzahů, sporů, které sahají do minulosti, temné skutky vyvolané chamtivostí a záští. 10. JE TO NÁŠ SYN: Příběh manželského páru ambiciózní workoholičky a manžela, který rezignoval a jen tak si po dělnické práci s novinami přežívá. Nastane situace, která vše obrátí vzhůru nohama. 11. PEKLO V NEBI: Muzikál, kde nechybí nebeské i pekelné skryté záměry a intriky. Kde příchozí do nebeské brány očekává Svatý Petr a závěrečné společné vytvořené nebesko pekelné Unie. 12. LOCKDOWN: Tragikomedie o událostech nedávné doby v průběhu plných zvratů a osudech jedné rodiny v nouzového stavu.
A konečně…
MV: 13. HALALI: Situační komedie o schůzi mysliveckého spolku, na které se řeší osobitým způsobem plány, problémy a jiné náležitosti. A také se v parohovně odehrává oslava 50. narozenin jejich předsedy.
Proč jste vlastně přešli z komedií na muzikály?
MV: My jsme od začátku měli blízko k hudbě, pořád jsme zpívali. A navíc jsme pořád nakupovali lepší techniku. Takže proč to nevyužít. Další motivací bylo jen prostě zkusit něco jiného.
Jakpak tvoří Kolofantí?
Kdo jsou Tvoji stálí spolupracovníci?
MV: I když mým oblíbeným pořekadlem je „nejbližší pomocná ruka je na konci tvého ramene“, v divadle je to jinak. Bez spolupráce to není možné dělat. Takže dvorním dramaturgem a neochvějným kritikem je Karel Cozl. Spolu jsme s divadlem začínali a je to člověk, který mě dokáže i usměrnit. O kostýmy se stará Alena Dolejšová, se kterou proberu u scénáře své představy – a už se dál nemusím starat. Ohledně scény si řeknu, jak bych to viděl – a Pavel Kruml už to dotáhne. Hudba je většinou realizována naším zvukařem Martinem Kopeckým. Využívám i svého přátelství s Přemyslem Hassem, se kterým jsme realizovali dva muzikály a kterého jsem udělal i hercem v muzikálu Peklo v nebi. Je ovšem třeba říci, že prakticky na všem se podílejí všichni členové spolku společně.
O DS Kolofantí se dočtete na Databázi českého amatérského divadla.
Kolofantí alfa vlk
A jsi režisér-despota, nebo necháváš prostor pro tvorbu jiných, herců na zkouškách například?
MV: Co na to odpovědět? Zatímco dříve bych byl normální dominantní alfa, dnes v sociálním konstruktu by mě asi přisoudili toxickou maskulinitu… Každopádně ten, kdo vymyslel slovo konzervativní, mě musel znát. Moc demokratický nejsem, ale na druhou stranu, když někdo přijde opravdu s dobrým nápadem, určitě ho použiji. Nicméně jen málokdo dokáže vše posoudit komplexně. Takže když herec přijde s tím, že si pozmění větu, slovosled, může to vcelku dramaticky změnit celou koncepci hry. Na režisérovi je, aby vše dokázal hercům srozumitelně vysvětlit. A aby tuto rovinu držel. Navíc dle mého názoru, a to i v obecné rovině, ten, kdo něco vede a má i odpovědnost za výsledky, je plně oprávněn udávat směr a styl práce. Představte si, jak by vypadala zkouška, kde je 18 lidí a každý by měl spoustu různých nápadů a „kritických rad“ kolegům.
Nastíním, jaký máme zavedený systém: Žádný z herců nesmí veřejně kritizovat svého kolegu. Pokud má někdo nějaký nápad, připomínky, přijde za mnou a já vše posoudím a případně realizujeme. Samozřejmě jsem si vědom, že během těch skoro patnácti let několik lidí odešlo kvůli mé osobě. Nebyli s to akceptovat systém, kolektiv, zkouškový dril atd. A není mi to příjemné, ale je to daň, kterou každý co něco vede, musí zaplatit. Přestože jsme výborná parta a všichni dobří kamarádi, pořád je tu určitý odstup ve vztahu režisér a herci. Šatnu s herci nesdílím. Tam chodím udílet pokyny.
Kolofantí před diváky
Jak dlouho trvá, než si najde Tvoje hra cestu z Tvého stolu/ počítače na jeviště?
MV: Zkoušíme čtyři až pět měsíců každý čtvrtek od 19 hodin. Pokud nejsem spokojený, v posledním měsíci před premiérou zkoušky přidáváme. Většinou začínáme novou hru zkoušet, až dohrajeme venkovní představení, to je někdy v dubnu. Pak do toho skočí prázdniny. To znamená, že se nedá zkoušet, když je pořád někdo na dovolené. Jedno je ale jisté, pokud není pořádně dozkoušeno a není to podle mých představ, tak to před lidi nepustím.
Premiéra, předpokládám, probíhá u vás v obci?
MV: Vždycky začínáme u nás v Kolovči. Fajn je, že zapíjíme každé představení stejně, ať je první nebo poslední. Nevím, ale abstinent by s námi asi nevydržel. Navíc já osobně sdílím to, co jednou prohlásil Marlon Brando: „Nevěřím lidem, co nepijou.“
Martin Volf na strašně režie před jevištěm. Sedí u stolu s pivem a flaškou rumu před sebou.
Martin Volf: „Tuto fotku tam určitě dej. Tohle jsem opravdu já, když „režíruji“. Jsem na tom podobně jako Vláčil, mám potom jiné oko.“ | Foto: archiv Martina Volfa
Kolofantí Tour
Dlouhá léta jezdíte s každou inscenací na turné. Jak to začalo?
MV: Zpočátku jsme také u nás hostili divadelní soubory a dělalo se to výměnou. Tedy my u nich a oni za to u nás. Jenže jak jsme rozšiřovali počet štací, už jsme tenhle systém nemohli z časových důvodů udržet. A to jsme v začátcích, s mojí první hrou Křest, vlastně ani žádné velké očekávání neměli. Bez zkušeností, jak to chodí, to také mohlo být fiasko. Nicméně jsme měli pevnou organizační strukturu, smysl pro povinnost a řád. Hned napoprvé jsme měli štěstí. Hra se líbila. Takže když jsme zahráli celkem tři vyprodaná představení, byli jsme opravdu šťastní. Zájem byl i v okolí, takže jsme dali pár představení i venku. A nastal progresivní vývoj, nyní hrajeme prakticky po celém Plzeňském kraji.
„Nestačí, že jste v čemkoliv dobří. Lidé o tom musí vědět.“
Stalo se někdy, že jste neměli vyprodáno?
MV: Doma se nám to nikdy nestalo. Jinak venku samozřejmě mnohokrát, hlavně v počátcích. A jak to bývá, vždy přijde nějaké vystřízlivění. Když jsme si navykli na plné sály, v jednom nejmenovaném městě přišla jen hrstka diváků. To jsme byli frustrovaní moc. Korunu tomu dodal správce, takový starší chlapík, který při sklízení kulis za námi přišel a bodře nás informoval: „Vy jste si vybrali špatnej termín a čas, protože teď je v televizi StarDance a tady všichni na StarDance koukají.“ Nicméně se hrálo, jako by byl plný sál. V tomhle se musí i amatéři chovat jako profesionálové. Pak přijdou štace, na které nezapomenete. Se hrou Sauna jsme prvně vyprodali Domažlice, a když vám aplauduje 500 lidí, tak vám to vše dává smysl.
Jak se dařilo, Kolofantí?
Která inscenace měla největší úspěch?
MV: Na tuto otázku mám dvě odpovědi. Zatím největší komerční úspěch měla tragikomedie Urologie a myslím si, že u náročnějších diváků hra Srovnej mu tu čepici, která pojednávala o vážných tématech. Ale vypadá to, že vše, co jsme dříve udělali, trumfne naše novinka Halali.
A ke které máš největší vztah Ty?
MV: Asi největší vztah mám ke hře Urologie. Vlastně jsem si to všechno prožil coby pacient. Když je člověku diagnostikován zhoubný nádor na ledvině, vlastně jen náhodou, protože jste bez zjevných příznaků, potom ležíte po operaci a myslíte si, že se nedožijete rána, přemýšlíte, co bude dál. A potom o tom všem dokážete psát s nadsázkou a vidíte, že jí rozumí hlavně ti, kterých se to týká, a to jsou lékaři a sestry. A navíc chodí i davy lidí. Prostě životní zkušenosti se nedají ničím nahradit. Jsou věci, které můžete opravdově popsat, až když je prožijete.
A kterou nejvíc milovali/ milují herci?
MV: Jasně, že ty hry, kde na nás chodí nejvíc lidí, kde se ozývají salvy smíchu a neustále se přerušuje potleskem. Vzpomínám si, když jsme měli první čtení hry Srovnej mi tu čepici, která přerušila sérii komedií, jak byli všichni opaření. Nechtělo se jim to ani hrát, ale nakonec byli rádi. Posunulo nás to dál. Je prostě někdy potřeba vystoupit z té komfortní zóny a trochu zariskovat. Navíc my si naše diváky systematicky vychováváme.
Fotografie ze hry Lockdown od Kolofantí Koloveče. Dva páry sedí u konferenčního stolku v obývacím pokoji.
Kolofantí Koloveč, Martin Volf: Lockdown. Premiéra v roce 2023. Na snímku Jan Šlajs, Líba Lásková, Pavel Kruml a Tereza Leitlová. | Foto: archiv Martina Volfa
Kolofantí a jejich diváci
Jak reagují diváci? A reaguješ na jejich připomínky?
MV: Já vždycky sedávám vzadu a pečlivě sleduji reakce publika. Ono je hodně složité zpětně zasahovat do nastudované hry. My máme opravdu zkouškový dril a vše je natolik zautomatizované, že by to jen způsobovalo problémy. Poslední léta postupuji tak, že když se dostaneme do stadia koukatelného, pozvu několik kritických přátel. Ti hru zhlédnou a potom si spolu sedneme. Co považuji za opravdu hodně přínosné, ještě opravíme. To je podle mě dobrý systém, který se nám osvědčil. Takže zkušenosti s reakcemi publika spíše zúročím v dalších kusech.
Jinak loni jsem po každém představení nechával hlasovat, jakou další hru mám napsat, jestli detektivku a nebo komedii o myslivcích. Bylo to jednoznačné hlasování.
Přehlídka ve Žluticích a Kolofantí
Pravidelně se účastníte Žlutického divadelního léta, od roku 2013...
MV: Mne spousta lidí od účasti na přehlídkách obecně odrazovala… Ale jsem toho názoru, že pokud se chce člověk někam posunout, musí se konfrontovat. Dnes jsem přesvědčen, že Kolofantí a Žlutice k sobě patří. My tam dokonce jeli, i když byla přehlídka zrušená kvůli covidu. Abychom podpořili penzion, ve kterém celá léta bydlíme.
Hraní na přehlídce má určitě svá specifika. Přece jen je to soutěž a každý chce vyhrát, nebo nějak uspět. Poslední roky ubývá nervozita, protože víme, co nás čeká. A vzhledem k tomu našemu systému je to většinou poslední představení dané hry, takže připomínky poroty jsou už labutí písní. A jak trefně vystihla kolegyně: „Úspěšnost našeho účinkování ve Žluticích je přímo úměrná době, kterou společně strávíme na terase našeho penzionu.“
O DS Kolofantí Koloveč najdete zmínku i v našem článku o Žlutickém divadelním létu 2023.
Dlouhá léta jste se potkávali s porotcem Rudolfem Felzmannem. Vzpomeneš si na něco, co Ti řekl a co Tě nějak ovlivnilo?
MV: Dnes bych řekl, že jsme měli s Rudofem takový zvláštní vztah. Z mé strany to byl respekt k člověku, který v životě něco dokázal, má přehled a hlavně dokáže ve svých hodnoceních postihnout to důležité. Pořád se řídím tím, co mi jednou řekl otec. „Když tě někdo kritizuje a ten člověk v životě něčeho dosáhl a něco umí, vždycky se nad tím zamysli. Ale pokud tomu tak není, tak to jedním uchem vpusť a druhým hned vypusť.“ Jednou mě tedy Rudolf pořádně vytočil. Vyčetl mi, dle něho, „velkou nepřesnost“, že z pacienta ve hře Urologie trčely tři hadičky. Že to je špatně, protože z něho trčely jen dvě, když tam také ležel. Já se na ty svoje tři díval tři týdny! Takže to jsem byl potom nevrlý!
Kolofantí, kupředu a Halali!
Jaký byl inspirační zdroj Tvé nejnovější hry Halali? A liší se něčím od předchozích her?
MV: Jsem třicet let aktivním myslivcem. A ne, asi se ničím neliší. Možná by se dalo říci, že se vracím k tomu, co jsem dělával dříve. Tedy k nekorektnímu humoru. Ten, myslím si, je potřeba dělat. Zvláště v dnešní hyperkorektní době.
Premiéra proběhla na začátku listopadu 2024. Prozatím jste ji hráli sedmkrát, vyprodáno je představení naplánované na 30. prosince…
MV: Popravdě jsem trochu očekával, že Halali bude úspěšné, ale zájem o vstupenky předčil všechna očekávání! Na prvních šest představení se prodaly vstupenky během 24 hodin a na sedmé přidané za 48 hodin. Pro představu – je to 1185 kusů. Po těch letech se dá už dobře odhadnou, jak komerčně dobrá hra bude, již podle prvního čtení scénáře. Měl jsem strach, že Halali ani nedočteme. A když se baví dobře herci, přenáší se to i na diváky.
MV: Máte dokonce plán na turné 2025. Kde se s vámi tedy diváci mohou v budoucnu setkat?
MV: O naše účinkování je velký zájem ze strany pořadatelů. K tomu musíme nazkoušet „Přemílání starých bab“ – to je ta národopisná slavnost, o které už jsme mluvili. Koná se v Kolovči jen jednou za pět i více let. Proto jsme se rozhodli, že budeme hrát Halali dva roky a novou hru zkoušet nebudeme.
Kolofantí Halali Tour 2025
Plakát zvoucí na Halali Tour 2025. V roce 2026 následuje ještě jedno…
A závěrem…
Jaké jsou Tvoje další nejen divadelní plány?
MV: Popravdě jsem už trochu divadlem vyčerpán. Jednak coby režisér a principál, ale také jako autor. Není jednoduché být pod tlakem a držet si výkonnost, aby každá hra byla ještě úspěšnější než ta předešlá. Jednak to dost dobře nejde, a pak to opravdu vyčerpává. Navíc co jsem chtěl, jsem dokázal, vybudoval jsem úspěšný divadelní spolek, takže další motivaci hledám už jen obtížně.
Chceš něco popřát vašim divákům a čtenářům Divadelníka do nového roku?
MV: Všem divákům bych chtěl popřát hlavně zdraví. Bez toho nejde nic. A aby v každé oblasti našeho bytí nás vedli sebevědomí „režiséři“, kteří se nebojí to vzít na sebe a vše vedou, jak nejlépe umí, až k absolutní prosperitě.
Nezapomeňte se tedy podívat na Facebook divadelního souboru Kolofantí, ten prozradí leccos dalšího.
RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Kolofantí Koloveč – fenomén v sousedském autorském divadle. Online. Divadelník.cz 31. 12. 2024 [cit. 2025-01-02]. Dostupné z: https://divadelnik.cz/kolofanti-kolovec-fenomen-v-sousedskem-autorskem-divadle/
30 prosince, 2024, Petra Richter Kohutová
Kolofantí v Kolovči, městysi v okrese Domažlice, čítajícím necelých čtrnáct kilometrů čtverečních a tisíc obyvatel, fungují čtrnáct let. Za tu dobu uvedli třináct autorských titulů a pod vedením autora a režiséra v jedné osobě, Martina Volfa, se pravidelně účastní Žlutického divadelního léta. A třebaže na vavříny v podobě nominace či alespoň doporučení na celostátní přehlídku nedosáhli, počet jejich diváků jde každý rok do tisíců. O tom, jak to dělají, jsem si povídala právě s Martinem Volfem.
Petra Richter KohutováAutor: Petra Richter Kohutová
Kdo je Martin Volf
Martin Volf, autor a režisér DS Kolofantí Koloveč | Foto: archiv Martina Volfa
Narozen v roce 1972. Celý život žije v Kolovči. Je sedmou generací hrnčířského rodu Volfů, který vyrábí kolovečskou keramiku. Po studiích na keramické škole v Bechyni pracuje doma ve své hrnčířské dílně. Jeho další profesí je etnografie, je ředitelem a vlastníkem v jedné osobě Muzea techniky a řemesel v Kolovči. V roce 2010 byl oceněn titulem „Živnostník roku Plzeňského kraje“, v roce 2017 získal titul Mistr tradiční rukodělné výroby Plzeňského kraje a v roce 2023 získal národní titul „Nositel tradice lidových řemesel“. Ve volném čase se věnuje myslivosti a ochotnickému divadlu. Je předsedou mysliveckého spolku Čírka Chocomyšl, zakladatelem mysliveckého kroužku Liščata a členem myslivecké okresní rady, kde zastává funkci předsedy kulturně propagační komise. V roce 2010 založil divadelní spolek Kolofantí, kde působí jako dvorní autor, režisér a principál.
I kolovečský začátek byl… lehký?
Martine, vznikli jste v roce 2010, v roce, kdy se městys Koloveč stal Vesnicí roku Plzeňského kraje. Příští rok oslavíte bujaré patnáctiny. Jak Tě napadlo založit divadelní soubor?
MV: V Kolovči sice byla divadelní tradice, působily zde postupem času různé spolky, ale došlo k úplnému přerušení. K obnově dopomohla náhoda. Přimotal jsem se coby herec k místní věhlasné národopisné slavnosti „Přemílání bab na mladá děvčata“ v proslulém kolovečském mlýně. A když po měsíci probíhalo vyhodnocení akce v hospodě, tak tam zaznívalo: „Škoda, že tu není stálý divadelní soubor. Herci by se vždycky nemuseli složitě shánět.“ A protože z duše nenávidím řeči typu „ono by to chtělo“ a „ono by se mělo“, po nějakém tom vypitém alkoholu jsem kolegovi Karlovi Cozlovi řekl, že když se nikdo k tomu nebude mít, tak do roka založím soubor a napíšu hru. A jak jsem řekl, tak se stalo.
Kde jsi vzal název „Kolofantí“?
MV: Název Kolofantí je odvozen od městyse Koloveč, kde působíme. On je to vlastně trochu pejorativní výraz, kterým nás odnepaměti častují všichni z blízkého i vzdáleného okolí. Dát si ho do názvu mi přišlo furiantský.
Jak jsi sháněl herce?
MV: V úplném počátku jsem oslovil ty, kteří právě působili v tom našem mlýně a o kterých jsem si myslel, že jim to půjde. Měl jsem velkou výhodu – v té době byla mojí mentorkou kamarádka a zkušená divadelnice a režisérka Alena Svobodová z Kaznějova. Ta mě s upřímností sobě vlastní upozornila na všechna úskalí, která ochotničení provázejí. A tak jsem hned od začátku nastolil soubor pravidel, ze kterých, a o tom jsem přesvědčen, žijeme dodnes. Takže soubor se proměňuje, herci a herečky přicházejí, ale takové to tvrdé jádro je stejné.
Díky za (nejen kolovečskou) podporu!
Jaká byla odezva v obci?
MV: Odezva v obci byla a je určitě kladná. Pokud to vezmu z pohledu úřadu městyse, tak máme plnou podporu. I pro obec jsme ti, kteří šíří její dobré jméno široko daleko. A divadelní spolek je pevně zakotven v kulturním a společenském životě v obci.
A jaká byla návštěvnost v těch prvních letech? Mění se to nějak?
MV: My jsme měli to štěstí, že jsme měli vždycky návštěvnost. Postupem času jsme se ale naučili dobře dělat i marketing. Nestačí, že jste v čemkoliv dobří. Lidé o tom musí vědět. Takže návštěvnost má stoupající tendenci. Hodně záleží, co zrovna hrajeme. „Majstrím“ si žádá komedie. To je pak lidí opravdu hodně, ale já chci zkoušet i jiné žánry. Podle mne náš vrcholný kus, muzikál Peklo v nebi, očekávaný úspěch neměl. Bylo to i z důvodu, že se trefil do covidu. Když jsme s komedií Lockdown prodali doma při 7. představení 1004 vstupenek, myslel jsem, že to je náš vrchol. Nicméně s novou hrou Halali jsme odehráli 7 představení, což bylo 1025 vstupenek. Zjevně jsme prve vrchu nedosáhli.
Kolofantí Koloveč, Martin Volf: Křest. Premiéra 2. a 9. 10. 2010.
Na snímku zleva Pavel Souček jako Stavbyvedoucí, Petr Hájek jako Moderátor, Karel Cozl jako Starosta. | Foto: archiv Martina Volfa
Kolofantí jako autorské divadlo
Bylo od začátku jasné, že půjdete cestou autorského divadla?
MV: Určitě to jasné zpočátku nebylo. Kde by mě také napadlo, že budu tak plodným autorem? Ale nakonec jsem začal chrlit každý rok jednu hru. A důvod, proč jít cestou autorského divadla, byl vlastně jednoduchý. Pohodlnost. Nemusíme hry složitě shánět, neřeší se autorská práva. To je samozřejmě atraktivní i pro pořadatele. Navíc výhodou je, že píšu role většinou pro konkrétní herce.
Píšeš pouze pro divadlo?
MV: Vzhledem k časovému vytížení mně zbývá energie už jen na divadelní hry. V rámci svého povolání, coby etnograf, se také věnuji odborným pojednáním souvisejícím s Muzeem techniky a řemesel v Kolovči.
Kde bereš témata?
MV: Vzhledem k tomu, jak bohatým společenským životem žiju, je to vcelku snadné. Stačí se jen pozorně dívat a zachytit gró. Mám výhodu, že píšu dost lehce. Několik měsíců si vše promýšlím, dělám si jen kusé poznámky, a když už mozek přetížím, musí to ven. Když píšu, sedím mezi postavami a jen dokumentuji to, o čem spolu mluví a co prožívají. Pak už záleží jen na tom, jak rychle jsem schopen to napsat fyzicky. Trvá to řekněme týden. Potom napsané nechám minimálně měsíc odležet. Vrátím se k tomu, opravím chyby, které vidím, a předám dál.
Kolovečská šťastná třináctka…
Jestli dobře počítám, letošní inscenace je dvanáctá…
MV: Přepočítal jsem to a letošní inscenace je třináctá.
To je úctyhodný výkon. Můžeš představit své dosavadní počiny?
MV: Tedy od počátku a skoro jednou větou: 1. KŘEST: Konverzačně pikantní situační komedie s pletichami nejen o slavnostním křtu koncertního křídla. 2. KATKA A BUDE Z NÍ MATKA: Lechtivější komedie bez servítků o rodičích a přátelích jedné mladé rodiny toužící po dítěti. 3. PŘIJĎTE K NÁM, MY K VÁM TAKY NECHODÍME: Průběh dvou dní s novým hospodským a jeho ženou. Ve vesnické hospůdce vždy plné štamgastů, kde se odehrávají i milostná dorodružství, flirty, žvýkačková hra a jiné. 4. PŘEDVÁDĚČKA: Ukazuje cílené nátlaky na seniory, kteří jsou nevybíravými metodami přesvědčováni k nákupu předraženého a často nekvalitního zboží. 5. SAUNA: Komedie o privátní sauně, což je vlastně hodinový hotel vytvořený z garsonky po babičce. V té se odehrávají různé erotické choutky, první milostné dobrodružství, komické situace s možností dosažení vyššího postavení a platu.
Poprvé mimo komedie – 6. SROVNEJ MU TU ČEPICI: Tragický příběh stárnoucího muže, který kdysi neodolal svodům mladší ženy, která je mu už dávno nevěrná. Ukazuje se vývoj chování jeho syna z prvního manželství a nynější dcery. 7. ZOO: Tato černá komedie se odehrává v kanceláři ředitele, kde se řeší a odehrává mnoho humorných, cynických i intrikářských událostí. 8. UROLOGIE: Hořká komedie. V nemocničním pokoji se scházejí různé typy pacientů, řešící své problémy a nemoce. A to s péčí personálu i při návštěvách nejen z rodin.
Fotografie ze hry Je to náš syn od Kolofantní Koloveče. Muž sedí na posteli. Žena pod ním na koberci a ťukají si tuzemským rumem.
Kolofantí Koloveč, Martin Volf: Je to náš syn. Obnovená premiéra 20. 4. 2024. Na snímku Tereza Leitlová, Pavel Kruml. | Foto: archiv Martina Volfa
… a během ní úkrok stranou
A pak jste se pustili do muzikálů…
MV: Ano. Takže následovalo 9. ZBÝVÁ PŘÍBĚH NÁŠ: Muzikál s propletencem lidských vzahů, sporů, které sahají do minulosti, temné skutky vyvolané chamtivostí a záští. 10. JE TO NÁŠ SYN: Příběh manželského páru ambiciózní workoholičky a manžela, který rezignoval a jen tak si po dělnické práci s novinami přežívá. Nastane situace, která vše obrátí vzhůru nohama. 11. PEKLO V NEBI: Muzikál, kde nechybí nebeské i pekelné skryté záměry a intriky. Kde příchozí do nebeské brány očekává Svatý Petr a závěrečné společné vytvořené nebesko pekelné Unie. 12. LOCKDOWN: Tragikomedie o událostech nedávné doby v průběhu plných zvratů a osudech jedné rodiny v nouzového stavu.
A konečně…
MV: 13. HALALI: Situační komedie o schůzi mysliveckého spolku, na které se řeší osobitým způsobem plány, problémy a jiné náležitosti. A také se v parohovně odehrává oslava 50. narozenin jejich předsedy.
Proč jste vlastně přešli z komedií na muzikály?
MV: My jsme od začátku měli blízko k hudbě, pořád jsme zpívali. A navíc jsme pořád nakupovali lepší techniku. Takže proč to nevyužít. Další motivací bylo jen prostě zkusit něco jiného.
Jakpak tvoří Kolofantí?
Kdo jsou Tvoji stálí spolupracovníci?
MV: I když mým oblíbeným pořekadlem je „nejbližší pomocná ruka je na konci tvého ramene“, v divadle je to jinak. Bez spolupráce to není možné dělat. Takže dvorním dramaturgem a neochvějným kritikem je Karel Cozl. Spolu jsme s divadlem začínali a je to člověk, který mě dokáže i usměrnit. O kostýmy se stará Alena Dolejšová, se kterou proberu u scénáře své představy – a už se dál nemusím starat. Ohledně scény si řeknu, jak bych to viděl – a Pavel Kruml už to dotáhne. Hudba je většinou realizována naším zvukařem Martinem Kopeckým. Využívám i svého přátelství s Přemyslem Hassem, se kterým jsme realizovali dva muzikály a kterého jsem udělal i hercem v muzikálu Peklo v nebi. Je ovšem třeba říci, že prakticky na všem se podílejí všichni členové spolku společně.
O DS Kolofantí se dočtete na Databázi českého amatérského divadla.
Kolofantí alfa vlk
A jsi režisér-despota, nebo necháváš prostor pro tvorbu jiných, herců na zkouškách například?
MV: Co na to odpovědět? Zatímco dříve bych byl normální dominantní alfa, dnes v sociálním konstruktu by mě asi přisoudili toxickou maskulinitu… Každopádně ten, kdo vymyslel slovo konzervativní, mě musel znát. Moc demokratický nejsem, ale na druhou stranu, když někdo přijde opravdu s dobrým nápadem, určitě ho použiji. Nicméně jen málokdo dokáže vše posoudit komplexně. Takže když herec přijde s tím, že si pozmění větu, slovosled, může to vcelku dramaticky změnit celou koncepci hry. Na režisérovi je, aby vše dokázal hercům srozumitelně vysvětlit. A aby tuto rovinu držel. Navíc dle mého názoru, a to i v obecné rovině, ten, kdo něco vede a má i odpovědnost za výsledky, je plně oprávněn udávat směr a styl práce. Představte si, jak by vypadala zkouška, kde je 18 lidí a každý by měl spoustu různých nápadů a „kritických rad“ kolegům.
Nastíním, jaký máme zavedený systém: Žádný z herců nesmí veřejně kritizovat svého kolegu. Pokud má někdo nějaký nápad, připomínky, přijde za mnou a já vše posoudím a případně realizujeme. Samozřejmě jsem si vědom, že během těch skoro patnácti let několik lidí odešlo kvůli mé osobě. Nebyli s to akceptovat systém, kolektiv, zkouškový dril atd. A není mi to příjemné, ale je to daň, kterou každý co něco vede, musí zaplatit. Přestože jsme výborná parta a všichni dobří kamarádi, pořád je tu určitý odstup ve vztahu režisér a herci. Šatnu s herci nesdílím. Tam chodím udílet pokyny.
Kolofantí před diváky
Jak dlouho trvá, než si najde Tvoje hra cestu z Tvého stolu/ počítače na jeviště?
MV: Zkoušíme čtyři až pět měsíců každý čtvrtek od 19 hodin. Pokud nejsem spokojený, v posledním měsíci před premiérou zkoušky přidáváme. Většinou začínáme novou hru zkoušet, až dohrajeme venkovní představení, to je někdy v dubnu. Pak do toho skočí prázdniny. To znamená, že se nedá zkoušet, když je pořád někdo na dovolené. Jedno je ale jisté, pokud není pořádně dozkoušeno a není to podle mých představ, tak to před lidi nepustím.
Premiéra, předpokládám, probíhá u vás v obci?
MV: Vždycky začínáme u nás v Kolovči. Fajn je, že zapíjíme každé představení stejně, ať je první nebo poslední. Nevím, ale abstinent by s námi asi nevydržel. Navíc já osobně sdílím to, co jednou prohlásil Marlon Brando: „Nevěřím lidem, co nepijou.“
Martin Volf na strašně režie před jevištěm. Sedí u stolu s pivem a flaškou rumu před sebou.
Martin Volf: „Tuto fotku tam určitě dej. Tohle jsem opravdu já, když „režíruji“. Jsem na tom podobně jako Vláčil, mám potom jiné oko.“ | Foto: archiv Martina Volfa
Kolofantí Tour
Dlouhá léta jezdíte s každou inscenací na turné. Jak to začalo?
MV: Zpočátku jsme také u nás hostili divadelní soubory a dělalo se to výměnou. Tedy my u nich a oni za to u nás. Jenže jak jsme rozšiřovali počet štací, už jsme tenhle systém nemohli z časových důvodů udržet. A to jsme v začátcích, s mojí první hrou Křest, vlastně ani žádné velké očekávání neměli. Bez zkušeností, jak to chodí, to také mohlo být fiasko. Nicméně jsme měli pevnou organizační strukturu, smysl pro povinnost a řád. Hned napoprvé jsme měli štěstí. Hra se líbila. Takže když jsme zahráli celkem tři vyprodaná představení, byli jsme opravdu šťastní. Zájem byl i v okolí, takže jsme dali pár představení i venku. A nastal progresivní vývoj, nyní hrajeme prakticky po celém Plzeňském kraji.
„Nestačí, že jste v čemkoliv dobří. Lidé o tom musí vědět.“
Stalo se někdy, že jste neměli vyprodáno?
MV: Doma se nám to nikdy nestalo. Jinak venku samozřejmě mnohokrát, hlavně v počátcích. A jak to bývá, vždy přijde nějaké vystřízlivění. Když jsme si navykli na plné sály, v jednom nejmenovaném městě přišla jen hrstka diváků. To jsme byli frustrovaní moc. Korunu tomu dodal správce, takový starší chlapík, který při sklízení kulis za námi přišel a bodře nás informoval: „Vy jste si vybrali špatnej termín a čas, protože teď je v televizi StarDance a tady všichni na StarDance koukají.“ Nicméně se hrálo, jako by byl plný sál. V tomhle se musí i amatéři chovat jako profesionálové. Pak přijdou štace, na které nezapomenete. Se hrou Sauna jsme prvně vyprodali Domažlice, a když vám aplauduje 500 lidí, tak vám to vše dává smysl.
Jak se dařilo, Kolofantí?
Která inscenace měla největší úspěch?
MV: Na tuto otázku mám dvě odpovědi. Zatím největší komerční úspěch měla tragikomedie Urologie a myslím si, že u náročnějších diváků hra Srovnej mu tu čepici, která pojednávala o vážných tématech. Ale vypadá to, že vše, co jsme dříve udělali, trumfne naše novinka Halali.
A ke které máš největší vztah Ty?
MV: Asi největší vztah mám ke hře Urologie. Vlastně jsem si to všechno prožil coby pacient. Když je člověku diagnostikován zhoubný nádor na ledvině, vlastně jen náhodou, protože jste bez zjevných příznaků, potom ležíte po operaci a myslíte si, že se nedožijete rána, přemýšlíte, co bude dál. A potom o tom všem dokážete psát s nadsázkou a vidíte, že jí rozumí hlavně ti, kterých se to týká, a to jsou lékaři a sestry. A navíc chodí i davy lidí. Prostě životní zkušenosti se nedají ničím nahradit. Jsou věci, které můžete opravdově popsat, až když je prožijete.
A kterou nejvíc milovali/ milují herci?
MV: Jasně, že ty hry, kde na nás chodí nejvíc lidí, kde se ozývají salvy smíchu a neustále se přerušuje potleskem. Vzpomínám si, když jsme měli první čtení hry Srovnej mi tu čepici, která přerušila sérii komedií, jak byli všichni opaření. Nechtělo se jim to ani hrát, ale nakonec byli rádi. Posunulo nás to dál. Je prostě někdy potřeba vystoupit z té komfortní zóny a trochu zariskovat. Navíc my si naše diváky systematicky vychováváme.
Fotografie ze hry Lockdown od Kolofantí Koloveče. Dva páry sedí u konferenčního stolku v obývacím pokoji.
Kolofantí Koloveč, Martin Volf: Lockdown. Premiéra v roce 2023. Na snímku Jan Šlajs, Líba Lásková, Pavel Kruml a Tereza Leitlová. | Foto: archiv Martina Volfa
Kolofantí a jejich diváci
Jak reagují diváci? A reaguješ na jejich připomínky?
MV: Já vždycky sedávám vzadu a pečlivě sleduji reakce publika. Ono je hodně složité zpětně zasahovat do nastudované hry. My máme opravdu zkouškový dril a vše je natolik zautomatizované, že by to jen způsobovalo problémy. Poslední léta postupuji tak, že když se dostaneme do stadia koukatelného, pozvu několik kritických přátel. Ti hru zhlédnou a potom si spolu sedneme. Co považuji za opravdu hodně přínosné, ještě opravíme. To je podle mě dobrý systém, který se nám osvědčil. Takže zkušenosti s reakcemi publika spíše zúročím v dalších kusech.
Jinak loni jsem po každém představení nechával hlasovat, jakou další hru mám napsat, jestli detektivku a nebo komedii o myslivcích. Bylo to jednoznačné hlasování.
Přehlídka ve Žluticích a Kolofantí
Pravidelně se účastníte Žlutického divadelního léta, od roku 2013...
MV: Mne spousta lidí od účasti na přehlídkách obecně odrazovala… Ale jsem toho názoru, že pokud se chce člověk někam posunout, musí se konfrontovat. Dnes jsem přesvědčen, že Kolofantí a Žlutice k sobě patří. My tam dokonce jeli, i když byla přehlídka zrušená kvůli covidu. Abychom podpořili penzion, ve kterém celá léta bydlíme.
Hraní na přehlídce má určitě svá specifika. Přece jen je to soutěž a každý chce vyhrát, nebo nějak uspět. Poslední roky ubývá nervozita, protože víme, co nás čeká. A vzhledem k tomu našemu systému je to většinou poslední představení dané hry, takže připomínky poroty jsou už labutí písní. A jak trefně vystihla kolegyně: „Úspěšnost našeho účinkování ve Žluticích je přímo úměrná době, kterou společně strávíme na terase našeho penzionu.“
O DS Kolofantí Koloveč najdete zmínku i v našem článku o Žlutickém divadelním létu 2023.
Dlouhá léta jste se potkávali s porotcem Rudolfem Felzmannem. Vzpomeneš si na něco, co Ti řekl a co Tě nějak ovlivnilo?
MV: Dnes bych řekl, že jsme měli s Rudofem takový zvláštní vztah. Z mé strany to byl respekt k člověku, který v životě něco dokázal, má přehled a hlavně dokáže ve svých hodnoceních postihnout to důležité. Pořád se řídím tím, co mi jednou řekl otec. „Když tě někdo kritizuje a ten člověk v životě něčeho dosáhl a něco umí, vždycky se nad tím zamysli. Ale pokud tomu tak není, tak to jedním uchem vpusť a druhým hned vypusť.“ Jednou mě tedy Rudolf pořádně vytočil. Vyčetl mi, dle něho, „velkou nepřesnost“, že z pacienta ve hře Urologie trčely tři hadičky. Že to je špatně, protože z něho trčely jen dvě, když tam také ležel. Já se na ty svoje tři díval tři týdny! Takže to jsem byl potom nevrlý!
Kolofantí, kupředu a Halali!
Jaký byl inspirační zdroj Tvé nejnovější hry Halali? A liší se něčím od předchozích her?
MV: Jsem třicet let aktivním myslivcem. A ne, asi se ničím neliší. Možná by se dalo říci, že se vracím k tomu, co jsem dělával dříve. Tedy k nekorektnímu humoru. Ten, myslím si, je potřeba dělat. Zvláště v dnešní hyperkorektní době.
Premiéra proběhla na začátku listopadu 2024. Prozatím jste ji hráli sedmkrát, vyprodáno je představení naplánované na 30. prosince…
MV: Popravdě jsem trochu očekával, že Halali bude úspěšné, ale zájem o vstupenky předčil všechna očekávání! Na prvních šest představení se prodaly vstupenky během 24 hodin a na sedmé přidané za 48 hodin. Pro představu – je to 1185 kusů. Po těch letech se dá už dobře odhadnou, jak komerčně dobrá hra bude, již podle prvního čtení scénáře. Měl jsem strach, že Halali ani nedočteme. A když se baví dobře herci, přenáší se to i na diváky.
MV: Máte dokonce plán na turné 2025. Kde se s vámi tedy diváci mohou v budoucnu setkat?
MV: O naše účinkování je velký zájem ze strany pořadatelů. K tomu musíme nazkoušet „Přemílání starých bab“ – to je ta národopisná slavnost, o které už jsme mluvili. Koná se v Kolovči jen jednou za pět i více let. Proto jsme se rozhodli, že budeme hrát Halali dva roky a novou hru zkoušet nebudeme.
Kolofantí Halali Tour 2025
Plakát zvoucí na Halali Tour 2025. V roce 2026 následuje ještě jedno…
A závěrem…
Jaké jsou Tvoje další nejen divadelní plány?
MV: Popravdě jsem už trochu divadlem vyčerpán. Jednak coby režisér a principál, ale také jako autor. Není jednoduché být pod tlakem a držet si výkonnost, aby každá hra byla ještě úspěšnější než ta předešlá. Jednak to dost dobře nejde, a pak to opravdu vyčerpává. Navíc co jsem chtěl, jsem dokázal, vybudoval jsem úspěšný divadelní spolek, takže další motivaci hledám už jen obtížně.
Chceš něco popřát vašim divákům a čtenářům Divadelníka do nového roku?
MV: Všem divákům bych chtěl popřát hlavně zdraví. Bez toho nejde nic. A aby v každé oblasti našeho bytí nás vedli sebevědomí „režiséři“, kteří se nebojí to vzít na sebe a vše vedou, jak nejlépe umí, až k absolutní prosperitě.
Nezapomeňte se tedy podívat na Facebook divadelního souboru Kolofantí, ten prozradí leccos dalšího.
RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Kolofantí Koloveč – fenomén v sousedském autorském divadle. Online. Divadelník.cz 31. 12. 2024 [cit. 2025-01-02]. Dostupné z: https://divadelnik.cz/kolofanti-kolovec-fenomen-v-sousedskem-autorskem-divadle/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.