Soubor Áčko, ZŠ Třebíč nastudoval pod vedením Jaromíry Kratochvilové Tři třebíčské pověsti. Nastupují děti v jednotných kostýmech – dívky v bílých halenkách a černých kalhotách, chlapci celí v černém a dále pracují s několika pásy pytloviny, které znázorňují například kapuce mnichů a tak podobně. Začínají se organizovaně pohybovat prostorem a přitom v podstatě recitují první pověst. Zatímco výtvarná složka působí v celku inscenace čistě, v dalších složkách už se tak jasně neorientujeme a jsme nuceni pátrat po souvislostech. Především po tom, jaké téma pověsti spojuje – a nějaké téma by je spojovat mělo, když jsou uváděny jako jeden celek. Uvažovali jsme o penězích a majetku, o pomíjivosti slávy, o kamenech…, ale nedopátrali jsme se. V prvních dvou pověstech postrádáme vzájemný lidský kontakt a vnímáme je jen jako již zmíněnou recitaci, zatímco pověst třetí je postavena na dramatickém jednání, a také proto je nejpůsobivější. Objevil se i názor, že by mohlo být zajímavé, kdyby každou pověst inscenovali jinak – kdyby například ukázali postup od sborové recitace přes epické divadlo až k dramatickému konfliktu. V současné podobě je inscenace divadelně nevyjasněná a jen obtížně se dá pojmenovat její styl. Ale je jistě nesporné, že pověsti, a místní především, jsou pro děti vždycky zajímavým materiálem k inscenování - jak pro děti v souboru, tak jistě i pro jejich vrstevníky, které pak výsledek této snahy uvidí.
Od Jarmily Kratochvilové se členové poroty dozvěděli, že uvedené pověsti jsou v Třebíči nejznámější ze všech, a proto si je vybrali. A že si je vědoma toho, že první pověst o klášteru nemá tak velký dramatický potenciál, ale právě ta je pro Třebíč nejdůležitější. A tři kápě má Třebíč ve znaku.