Zdeněk Hedbávný: Alfréd Radok - Zpráva o jednom osudu s. 51:
Radok se ve Valašském Meziříčí ... obklopil sedmdesáti mladými nadšenci a začal s nimi pracovat. Především se je snažil získat pro myšlenky moderního divadla. Kromě jiného i proto, že věděl, že dříve či později se jeho názory na divadlo musí střetnout s názory ochotnické družiny Sokola. Proto potřeboval, aby za ním stál kolektiv lidí, kteří mu budou rozumět a věřit. Svědomitě pracoval s mladými lidmi, neproklamoval své názory a chodil na schůze výboru družiny, aniž zasahoval do diskusí … Práci ve své "dílně" Mladé scény žertovně přirovnával ke středověké mučírně, v níž vládne Karel Kat (jeho pseudonym). Všechno mučení, pot a dřina jsou nezbytné k tomu, aby mladí lidé mohli vystupovat na jevišti.
Emil Radok (o Svatoslavu Papežovi):
Zpozorovali jsme, že vedoucí tvůrčí osobností se skutečným divadelním talentem a uměleckým cítěním je mladý muž s velkýma snivýma očima, které ještě zvětšovaly silné brýle. V těch očích bylo něco, co jsme sami hledali, jako by v nich bylo uložena nějaké rozluštění samotného uměleckého tvoření, té budovy, vytvořené podle plánů fantazie, ale cihlami dobře vypálené skutečnosti. Všichni jsme mu říkali Šaton, i když v křestní matrice byl zapsán jako Svatoslav.
Svatoslav Papež (o Alfrédu Radokovi), s. 52:
Jako všichni ostatní i já jsem byl doslova uchvácen kouzlem jeho osobnosti: zdálo se mi, jako by se lidem v jeho přítomnosti zrychlil tep a jako by všemi póry do sebe nasávali jeho sršící energii. Byl čilý, pohyblivý, do zkoušek vnášel pracovní tempo, které nedávalo šanci žádnému ulejvákovi, a současně tolik dobrého rozmaru, že nevznikala příležitost stěžovat si na únavu.