Áčko, ZŠ Týnská, Třebíč: Tři třebíčské pověsti
Osmnáct starších žáků ZŠ, náznakové kostýmy s kápěmi, něco pytlových látek a tři místní pověsti.
Pověst je pro divadlo zapeklitý materiál. Nejenže její působivost je nesrovnatelně bohatší v jejím domovském prostředí, kde evokuje konkrétní místo či událost s nimi svázanou, ale především proto, že často má charakter prostého konstatování: tam a tam tančívají v noci rusalky a svádějí chlapce do bezedných močálů; tam a tam prý leží tajemný poklad; ten či onen kámen má podobu zkamenělé báby…
Tři třebíčské pověsti nepochybně plní funkci budování vztahu k domovskému regionu, nahmatávání bájně historických kořenů v něm a posilování sounáležitosti s krajem. Ale co do objektivního divadelního účinu na „nemístního“ (tudíž možná nemístného) diváka zůstávají převážně právě a jen konstatováním: poklad byl ukryt před husity a dosud někde leží, kámen při cestě byl příčinou smrti rouhavého fanfaróna, skalisko opodál je zkamenělá vražedkyně.
A to přesto, že pověst o hrdopyšném silákovi, který se i přes varování rozhodl předvést svou sílu přemístěním magického kamene, a ještě víc pověst o moci peněz, která z nezištné kořenářky udělala chamtivou vražedkyni, mají potenci stát se plnokrevnými dramaticko - divadelními dílky. K tomu by ovšem bylo třeba nekonstatovat jen věcná fakta a namísto vytváření ilustrací trhu, kláštera či vesnice vypracovat věrohodný a účinný vývoj motivací jednotlivých postav i jejich jednání a akcentovat dějové a tematické vrcholy.