Slánská scéna, o.s., Slaný – William Shakespeare: Sen noci svatojánské
Na prvním místě je jistě potřeba pochválit slánský soubor za odvahu, se kterou se pustili do inscenování hry největšího ze světových dramatiků. Sen noci svatojánské patří k těm Shakespearovým textům, které se hrají často (především na profesionálních scénách). Nabízejí totiž širokou možnost výkladu. Hra o mnoha podobách lásky je napsána ve třech dějových pásmech, která se navzájem prolínají a ovlivňují. Slánský soubor vykládá Sen noci svatojánské skrze postavu Oberona, který ve jménu dobra (či lásky, chceme-li) napravuje zlo lidského světa. Tato koncepce je prosazována na mnoha místech inscenace, avšak podle mého názoru není dovedena do důsledků tak, aby diváka vedla. Již výchozí situace celého příběhu, v níž Egeus dává Hermii jednoznačně vybrat mezi nechtěným sňatkem a de facto smrtí (úprava před ní předsazuje scénu hádky Oberona a Titánie), bohužel neukazuje dostatečně vyhrocené jednání postav, nejde v ní zkrátka o život, a nedává tudíž Oberonovi průkaznou dějovou i jevištní záminku vzít osud mladých párů do vlastních rukou a dát průchod jejich lásce. Ostatně – lásce… Bohužel i v tomhle ohledu zůstává soubor výsledku dlužen. Místo erotiky se prosazuje spíše sexualita, místo opravdových citů vidíme spíše humorné shazování milostné situace. Téma Oberonovy manipulace má svá slabá místa také v závěru hry – v situaci divadelního představení řemeslníků – tam se zcela vytrácí, nebo v prologu přednášeném Pukem, kde se objevuje jakýsi omluvný tón (po úspěšném ovlivnění osudů postav!?). I samotný vztah mezi Oberonem a jeho výkonnou silou – Pukem – není v kontextu výkladu jednoznačně určen. Ambiciózní pokus slánského souboru dopadl se ctí. Většina hereckých výkonů je na velmi slušné úrovni – vyzvednout je třeba Michaelu Chrapovou jako Helenu, Milana Zápotockého jako Oberona, nebo třeba Dominika Koštu jako Poříze. Pochvalu zaslouží i scénografické řešení.
Kateřina Fixová