Texty: Černíková, Jarmila, Milan Strotzer: Jarmila Černíková-Drobná jubilující, AS 2000, č.4.

Jarmila Černíková – Drobná jubilující

Je tomu více jak 25 let, kdy jsme si po soutěžním představení pro výběr na Šrámkův Písek poslechli magnetofonový záznam naší inscenace. Mezi smíchovými reakcemi publika nás zaujal upřímný, někdy hurónský, ale především rozverný smích, který jsme lehce identifikovali. Patřil jedné z porotkyň, Jarmile Černíkové – Drobné. Ostatně, byla rozverná i v setkání, které následovalo po představení. Takovou jsem ji poznal poprvé. Po tomto prvním setkání následovala další. To, pro mne nesmazatelné, bylo v Kurzu divadelní režie a herectví Lidové konzervatoře SKKS, kterému dělala Jarmila „děkanku“ a učila dramaturgii a dějiny divadla. Tady jsem ji poznal jako výborného, erudovaného pedagoga pro obor i pro život, nejlepšího, který mne kdy potkal. Dovedla provokovat naší pozornost a ctižádostivost, byla nesmlouvavá, ale také dovedla spontánně projevit radost z toho, co se nám povedlo. Myslím, že jí tehdy bylo s námi dobře, stejně jako nám s ní. Byla to hlavně její zásluha, povedlo se jí totiž navodit pocit partnerství.
Následoval pak řetězec setkání na nejrůznějších přehlídkách a vzdělávacích akcích. Nedovedl bych ta setkání zmapovat, kolik jich bylo. Nejintenzivněji mám v paměti ta, v nichž Jarmila prováděla kritické reflexe inscenací. Byla to škola těžící z její schopnosti „číst“ významy, odkrývat problémy, a to v tom nejširším myslitelném spektru divadelních druhů, žánrů a poetik, nepředpojatě a jazykem srozumitelným všem, bez ohledu na vzdělání a znalost odborné terminologie. Byla to škola otevřenosti.
V 80. letech jsme se potkali i pracovně na půdě Středočeského KKS. Tady jsem Jarmilu poznal jako člověka, jehož pracovitost nezná mezí a také jako praktickou bojovnici proti všemu, co je omezené a hloupé. Nemohu například zapomenout na jednání kolem vydání katalogu her českých autorů v roce 1986, kdy jedna z recenzentek, soudružka Jiskrová, inspektorka odboru kultury SKNV, krom jiného namítala, že je katalog autorky Jarmily Černíkové v mnohém neúplný, že je třeba doplnit díla některých významných dramatiků. Měla na mysli tzv. dělnické autory, jejichž díla nepatří k tomu nejkvalitnějšímu. Jarmila reagovala pohotově a nekompromisně. Pravila, že si uvědomuje, že její práce má značné mezery, že zde chybí celá řada významných autorů, o které katalog doplní. Jednání předsedající ředitel SKKS zpozorněl a zeptal se, které autory má Jarmila na mysli. Ta začala jmenovat Havla, Klímu, Uhdeho, Pavlíčka… Katalog tehdy nevyšel. Jmenovaní tam být nemohli a inspektorkou vyžadovaní také ne. Bylo to ku prospěchu. Vydalo ho IPOS – ARTAMA v kompletnosti, byť o hodně později, v letech 1994–97.
Zde popsaná setkání s Jarmilou Černíkovou – Drobnou jsou jen velice malým zlomkem z těch, která mně a mnoha přátelům od divadla přinesla radost a poznání. Jsou o to menším zlomkem z života divadlem a pro divadlo té, která 1. září oslaví své krásně kulaté životní jubileum. To profesní - divadelní měla již vloni. Před padesáti lety, v roce 1949 totiž započala studia na Filozofické fakultě UK v Praze, na katedře divadelní vědy a národopisu. Při reorganizaci škol v roce 1950 přestoupila na divadelní fakultu AMU, kde pokračovala ve studiích v oborech divadelní věda a dramaturgie. Jejími profesory byli PhDr. Jaroslav Pokorný, PhDr. František Černý, PhDr. Jan Kopecký, František Götz, scénograf František Tröster a další. Absolvovala prací o DDOČ v roce 1953 jako divadelní vědkyně a dramaturgyně. Její první angažmá bylo ve Vesnickém divadle, kde v té době mj. působil i režisér Alfréd Radok. Etablovala se zde v roce 1953 jako lektorka. V letech 1954–56 pracovala jako odborná asistentka a tajemnice divadelní fakulty pražské AMU. V letech 1956-64 byla dramaturgyní divadla Vítězného února v Hradci Králové. Od roku 1964 do roku 1966 zastávala na MŠaK (později MK) funkci jakéhosi hlavního dramaturga divadel v Čechách a na Moravě. Od r. 1966 byla tajemnicí pro činohru Svazu českých dramatických umělců a zároveň dramaturgyní divadla E.F. Buriana v Praze. Funkci v SČDU opustila v roce 1970, divadlo E.F. Buriana v r. 1975. Do r. 1978 pak byla ve svobodném povolání. V letech 1978-90 pracovala jako dramaturgyně Umělecké agentury Středočeského KKS v Praze. Od r. 1990 je registrovanou poradkyní ve věcech divadla.
Ve své divadelní praxi působila také jako překladatelka (G. Büchner: Leonce a Leona, E. Raupach: Mlynář a jeho dítě a dal., hlavně z němčiny) a publicistka (články do novin, časopisů a divadelních programů). Zabývala se dramatizací literárních předloh (např. B. Vasiljev: … a jitra jsou zde tichá, L.N. Tolstoj: Anna Kareninová, R. Bradford: Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti a dal.). Jarmila Černíková – Drobná je autorkou několika dramaturgických a odborných – metodických příruček aj. odborných publikací. Kdo by neznal První kroky začínajícího herce, které napsala s Jaroslavem Vágnerem či stále vyhledávanou dramaturgickou příručku Aktovky a samozřejmě již výše vzpomínaný Katalog her českých autorů – Činohra, který vyšel ve třech dílech pod názvem Padesát příběhů a dva navíc (a zase dva navíc; a na konec dva navíc). Výběr kvalitních autorů a kvalitních divadelních her v takové podobě u nás nikdo předtím nezpracoval. Toto bez nadsázky vzácné dílo budou brát do rukou k užitku a s povděkem zajisté i generace, které se dosud nenarodily.
Jarmila, tehdy jenom Drobná, vstoupila v r. 1949 jako herečka Vysokoškolského amatérského uměleckého souboru v Praze i na půdu amatérského divadla a zůstala mu věrna po všechna další léta až dodnes. Po ukončení studií na AMU se věnovala amatérskému divadlu nejprve v Praze, poté také ve východočeském kraji. Své síly a um zúročila v přímé spolupráci se soubory, působila jako lektorka vzdělávacích akcí a členka odborných porot. V 60. letech byla členkou ústřední poroty na Jiráskově Hronově. Počátkem 70. let rozšířila své lektorské působení v amatérském divadle zvláště na středočeský kraj a v letech, kdy byla ve svobodném povolání, v podstatě na celou republiku. Koncem 70. a v průběhu 80. let byla vedoucí lektorkou několika kursů Lidové konzervatoře Středočeského KKS a dalších vzdělávacích akcí dlouhodobějšího či jednorázového charakteru. V nich odchovala nemalý počet poučených amatérských divadelníků. Po smrti dr. Pavla Boška se od r. 1980 stala spolu s ing. arch. Janem Pavlíčkem duchovním leadrem poděbradského Festivalu mladého amatérského divadla (FEMAD), který slul jako „salón odmítnutých“, neboť na něm dostávaly příležitost soubory, jejichž inscenace nedošly svého docenění zařazením do programů oficiálních přehlídek. Byla jím cca do roku 1984, kdy si renomé festivalu, jako jedné z nejsmysluplnějších divadelních akcí vyžádalo, aby o jeho obsahovou stránku pečoval celý kolektiv odborníků a nadšenců. Až do roku 1990 byla přední členkou tohoto týmu. Po listopadu 1989 se Jarmila Černíková – Drobná vrátila do lektorských sborů oficiálních divadelních přehlídek, počínaje Jiráskovým Hronovem, přes Divadelní Třebíč a další národní druhové přehlídky až po divadelní akce krajského, okresního či místního významu. Vedle toho učila na katedře alternativního a loutkového divadla AMU, na Ježkově konzervatoři a na soukromé herecké škole v Praze. Tímto svým vpravdě gigantickým dramaturgickým, pedagogickým a autorským působením zanechala a zanechává nesmazatelnou stopu. Ostatně, nejeden ze souborů či jednotlivců, kterým věnovala svůj um a čas, došel inscenačních výsledků z nejznamenitějších. Přejme Jarmile a všem, kdo se s ní setkali při divadelním nalézání a usilování, aby se ona stopa permanentně proměňovala v živoucí divadelní zážitky, na které se nezapomíná. Jarmile pak osobně dobré zdraví, neutuchající rozvernost, neumdlévajícího pedagogického a divadelního ducha, mnoho sil k boji s blbostí a hodně věrných přátel přeji k jejím sedmdesátinám za všechny, kteří si přejí totéž.

Milan Strotzer