Texty: RICHTER KOHUTOVÁ, Petra: DS Kroměříž / Mariáš života, recenze, Divadelní Kojetín 2024

První večer patřil Mariáši života. Mozaika čtyř monologů, pod jejichž autorstvím jsou podepsáni Willy Russel, Rob Hayes, Aldo Nicolaj a Lukáš Pavelka, pod režií Honza Raclavský, Dušan Zakopal a Zdeněk Hilbert a účinkují v nich Zdeňka Kulová a Honza Raclavský. Shirley Valentine, Trapné konverzace se zvířátky, co jsem vojel, Voda a mýdlo a Tichej déšť. Jednotlivé části jsme mohli vidět na různých přehlídkách v průběhu posledních devíti let – Tichej déšť už v roce 2015 na Pohárku ve Velké Bystřici a následně ve Vysokém nad Jizerou, Vodu a mýdlo o tři roky později na Ostravských bucharech v rámci představení Pětkrát do černého, v covidové době v jiné verzi téhož sledu miniatur Alda Nicolaje, a „Zvířátka“ v roce 2019 opět na Pohárku. Čtyři monology byly spojeny z provozních důvodů, pro kroměřížský FEMAD, první repríza se odehrála na FEMADu v Poděbradech v roce 2019.

V rámci první kojetínské debaty jsme se spolu s diváky pokoušeli pojmenovat vnitřní důvody, proč jsou výstupy uváděny společně, eventuálně jaké by ty důvody mohly být. Sami tvůrci uvádějí v programu, že „inscenace rezonuje s tématy hledání štěstí a místa v životě“ – což je příliš vágní – a hlavně výsledný tvar to nepotvrzuje. Jistý obsahový paradox, který nabízejí tři výstupy (chci přesvědčit sexuální partnerku, kterou je kočka, aby si se mnou otevřela zverimex; chci obhájit ženu, která miluje čistotu, a tak zabíjela lidi a vyráběla z nich mýdlo; chci vstát a jít, i když jsem mrtvej), zcela absentuje u čtvrtého (Shirley prostě vypráví, jak se rozhodla odjet do Řecka). Prostředky použité v Shirley jsou částečně ilustrativní, zbytek výstupů se odehrává přinejmenším s vědomím oné paradoxnosti a grotesknosti. Proběhla i diskuse nad otázkou, kdo je partnerem postav, případně účinkujících.

Je sympatické, jak střídmě a přitom významově se pracuje se scénickými prvky – v Shirley hraje stůl, ve Zvířátkách lože, ve Vodě a mýdle stůl a lože a v Tichém dešti prázdná scéna. Celkově by inscenaci slušel intimnější prostor, prospěl by i nastavení herců. Konkrétně u Vody a mýdla a Zvířátek by postavy mohly nabídnout výraznější ambivalenci (Bobby a Francesca byli prezentováni jako velcí sympaťáci, nikoli ze slov, ale z jednání se ztratila jejich temná stránka – nicméně zdá se, že k tomu došlo v této konkrétní repríze, že to není obecná tendence).

Faktem zůstává, že Zdenka Kulová a Honza Raclavský jsou skvělí herci. Z Mariáše života udělali navzdory všem problémům poutavý a zábavný tvar. Díky za to.

Zveřejněno ve zpravodaji Divadelní Koječák.