Texty: RICHTER KOHUTOVÁ, Petra: Divadelní studio Viktorka Holešov / Kandidát, recenze, Divadelní Kojetín 2024

Divadelní studio Viktorka z Holešova nabídlo po Audienci a Vernisáži Václava Havla autorský mix hořko-černé komedie a politického thrilleru Kandidát. Zrodil se ze spolupráce režiséra Ladislava Vrchovského a účinkujících Pavla Valisky a Romana Uwe Juráně. Hrála se s diváky na jevišti a šlo o třetí inscenaci postavenou z velké části na slově.

Tvůrce inspirovala výchozí situace francouzské komedie z roku 2020 Ani na špičku nosu autorů Matthieua Delaporta a Alexandra de la Patelliere. Nově zvolený prezident při nácviku inauguračního projevu zjistí, že ho strašlivě svědí nos a nutí ho k nepředloženým grimasám a šklebům. A protože takto nemůže předstoupit před svůj národ, setká se s psychologem, který mu má pomoci… To, co je v původní konverzační komedii záminkou pro čistou zábavu, hereckou ekvilibristiku a perlivé dialogy (přičemž psycholog nakonec prezidenta „vyléčí“), přivedlo holešovské k domýšlení výchozí situace v intencích absurdního divadla a k pokusu o to, čemu se trochu zprofanovaně říká divadlo angažované. Prostřednictvím řetězení situací sledujeme manipulaci a pokrytectví v mnoha podobách, kandidát si s psychologem vyměňují role, snaží se odhalit nebo naopak utajit své skutečné záměry, vzájemně se provokují. Následně s pomocí Freuda dochází na virtuální zabití předků, na hypnózu, vymazání identity jednoho z nich a závěr hodný Procházkova Ucha přeneseného do současnosti.

Vynikající herecký výkon předvádí s pomocí svého jevištního partnera Roman Uwe Juráň. (Připomíná Miroslava Donutila na konci osmdesátek v Koncertu V… v brněnském Divadle na provázku.) Jeho „kandidát“ je poskládán z článků fyzického jednání všech možných českých a světových politiků, které ale tvoří celek, nejde o nespojené jednotlivosti ani parodii. Suverénní řečník (pozor na jevištní mluvu! zkracování!!!), dokonale se ovládající jedinec, znalý hradní etikety (práce s oblekem vzorná, ale ruší rolák plus absence kravaty). Moc přijímá zdánlivě věcně, jako své právo, tvrdí, že chce sloužit lidem, také aby ho lidé milovali – a divák se jen z lehkých náznaků nemůže zbavit dojmu, že jeho motivace nejsou zcela čisté. Pavel Valiska představující psychologa trochu příliš lpí na psychologizování terapeutického procesu, vědomí skrytého úmyslu není zveřejňováno dostatečně, ale to je snadno odstranitelné vyčištěním a zdynamizováním jednotlivých situací.

Problematická byla práce s časem, a to jak v konkrétních zmínkách (jestliže kandidát zjistil svůj problém ráno, proč se s psychologem setkává v pozdním odpoledni? má být inaugurační projev za dvě nebo za čtyři hodiny? a opravdu jejich setkání probíhá hodinu a půl?), tak v práci s časem jevištním (to, že kandidáta tlačí čas, je několikrát zmíněno, ale v jednání se to, kromě občasného pohledu na hodinky, neprojevuje). Ruší míchání českých reálií s těmi z původní hry (v úvodu hlášení z echt českého rádia, později fakta z francouzského volebního systému). Vlastně není jasné, jak je to s tím svěděním – tvůrci se zcela nerozhodli, zdali budou skutečně hledat jeho příčinu (ta není přesně pojmenována), nebo je ponechají jen jako výchozí fakt a položí důraz na to, co z něho vyplyne.

Nicméně ta cesta musela být neobyčejně zajímavá – a zdá se, že bude pokračovat. Debata přesáhla hodinu a holešovští byli schopni replikovat a následně si pro další práci ukládat připomínky, které dostali nejen od poroty, ale zejména od frekventantů režijní školy ADA a dalších diváků.
Co dodat? Trojlístek, který stvořil holešovského Kandidáta, má velký smysl pro přemýšlení o divadle. A až se podaří je přenést do výsledné inscenace beze zbytku, dočkáme se nepochybně výjimečného divadelního zážitku.

Petra Richter Kohutová, t.č. vykopávka

Zveřejněno ve zpravodaji Divadelní Koječák.