Texty: ZEMANČÍKOVÁ, Alena. Dostanou, co si snad ani nezaslouží. Co na to kritika. (DS D3, Srnky) Zpravodaj 90. Jiráskova Hronova. 2020, č. 2 (2. 8.), s. 6

S komedií Srnky uspěl její autor, režisér a současný umělecký šéf Divadla Na Fidlovačce Tomáš Svoboda před třinácti lety, kdy, jak se mi dnes zdá, jsme měli všeobecně lepší náladu a takříkajíc „čas a myšlenky na blbosti“. Podařilo se mu napsat čistou crazy (čili praštěnou, bláznivou) komedii s poetickými momenty. Čtveřice mužských protagonistů cítí, že v životě stojí před úkolem vykonat, zažít, cítit něco velkého, ušlechtilého, objevného, a obyčejný život v podobě jejich vlastního spontánního prožívání a konání jim to vždy překazí.
Nejoriginálnější a nejpropracovanější je linie provinčního dirigenta Petra Zikmunda, který v opojení láskou a hudbou havaruje a vyvázne v podstatě bez úrazu až na to, že mu střep čelního skla amputuje oční víčka (víme, jak vypadá rozbité čelní sklo a že to není možné), a on pak dál žije s klapajícími protézami, které mu obrátí život vzhůru nohama. Další tři mužské příběhy už tak originální a zábavné nejsou: o to jsou těžším úkolem pro herce.
Inscenátoři stojí před rozhodnutím mezi dvěma cestami: buď zvolit herecký styl odpovídající dvojrozměrné komiksové poetice (včetně jakoby zbytečných konstatování toho, co postava dělá), nebo nesmyslné situace využít k předvedení co nejplastičtějšího herectví a užít si oněch „zbytečných“ konstatování nejrůznějším, „pestrobarevným“ způsobem. Karlovarští šli první, komiksovou cestou, zřejmě u vědomí vlastních hereckých limitů, takže vše je v inscenaci odehráno na druhou a na třetí – když klapky, tak pořád, když pláč, tak
furt – a tak dál. Kdyby to opravdu dokonale vycházelo, měl by divák „vidět“ slzy stříkající velkými komiksovými oblouky, řez očním víčkem jako z Buňuela – a podobně.
Co ovšem v tomto stylu s postavami ženskými? Mají hrát stejně, nebo jít do kontrastu? V karlovarské inscenaci se rozhodli pro první variantu, ale v případě muže, který se cítí zrazen vlastním až příliš živočišným prožitkem sexu, který si romanticky vysnil, se náhle ukáže, že kontrastní, skutečně živočišné herectví představitelky slečny Sovové je osvěžující a že by se s tím kontrastem mohlo pracovat vědoměji. A přeci jen si s tou mužsko-ženskou interakcí víc pohrát (tak by například postava Matky mohla mít vlastní obsah).
Co se ale povedlo, je kvarteto srnek, které jsou nejen rozkošně výtvarně pojednané, ale skutečně působí jako vysoko eroticky nabité bytosti z živočišné říše, který se četbou, uměním, technikou a požadavkem „správnosti“ zakletí muži děsí, ač po ní touží. Kvarteto srnek, v němž není slabšího výkonu, dosvědčuje, o kolik víc by mohly a dokázaly herečky vytěžit i ze svých předchozích rolí v mužských osudech. Kdyby to po nich režisér chtěl.
Inscenace jako celek působí osvěživě snad právě pro připomenutí mírumilovných poměrů, v nichž se člověku může jako drama přihodit tak nejspíš nějaká hovadina. Je to hravý kousek, který člověka baví, protože pošetilost nevydává za moudrost. Na rozdíl od Tří veteránů, kterým se v závěru příběh podobá, neusilují naši nicotní hrdinové o ovládnutí bohatství ani moci. Nepřejí si nic zásadního – a taky to dostanou.