Texty: CÍSAŘ, Jan: Zvířecí divadlo aneb Tramvaj do stanice Konečná - Ořechov, Krakonošův divadelní podzim 2003

Zvířecí divadlo aneb Tramvaj do stanice Konečná - Ořechov

Když v neděli 12. října v 21:00 skončilo představení Ořechovského divadla Zvířecí divadlo aneb Tramvaj do stanice Konečná a uvědomil jsem si, že za hodinu budou hrát ještě představení třetí, tak jsem si v duchu říkal, jestli bych - být hercem tohoto souboru - nestávkoval. Neboť energie a jak se ve sportovním slovníku říká "nasazení", které z toho představení jde, přece musí stát tolik síly, že je to vlastně až nadlidský výkon hrát třikrát za sebou.

Tímto úvodem jsem chtěl vzdát hold ořechovským za jejich neutuchající vášeň hrát divadlo v tom duchu, který si osvojili, a hrát je s obrovským nadšením, chutí a elánem. Tentokrát si vzali úkol velmi těžký, neboť převáděli z divadla loutkového do divadla, kde hlavním materiálem herectví je živý člověk, a ještě k tomu z divadla mluveného do divadla, které mluví, tančí a zpívá. Předloha Ivy Peřinové musela být samozřejmě v ledasčem přepsána, aby tento převod fungoval, což Vlastimil Peška dobře věděl. Přesto, že ponechal základní smysl textu pro loutkové divadlo, posouval jej v mnoha někdy drobných, jindy větších zásazích do jiné roviny.

Znamenitě se mu podařilo udržet polohu, která vyrůstá z lehce parodického pohledu na divadelní život. Na této půdě realizoval řadu nejrůznějších gagů a vtipů, jež zajisté velmi důvěrně promlouvají především k těm, kdo divadelní zákulisí znají. Nepochybně ale dokážou zaujmout i diváka, jenž s tímto světem není zas tolik obeznámen. Z tohoto pohledu je to vlastně jakési pozoruhodné balábile, které znovu a znovu zahrnuje obecenstvo překvapujícími zážitky. Za tímto balábilem se ovšem skrývá zvláštní příběh o prolnutí života a divadla, v němž nechybí příchuť krve, krutosti i vraždění. Napsal-li jsem, že se příběh skrývá za přívalem gagů a vtipů, myslel jsem to jak doslova, tak obrazně. Doslova proto, že skutečně tento příběh nevystupuje zdaleka tak do popředí jak ono balábile, obrazně pak proto, že je tu vlastně do jisté míry jakási nosná linka potlačena a zejména v závěru je to dosti zřetelně cítit. Ale to pořád nic nemění na tom, co jsem řekl úvodem: že Ořechovští jsou schopni pokaždé odvést inscenaci na vysoké úrovni a v představení najít pro tuto inscenaci vynikající komunikaci s hledištěm. Znovu to skutečně potvrdili v onu neděli 12. října ve Vysokém nad Jizerou.

Prof. PhDr. Jan Císař, CSc.
Vyšlo ve Větrníku č. 4
13. 10. 2003