Texty: Jan Brož - rozhovor. Divadelní HROMADA, r. 2012, léto-příloha, s.69.

Jan Brož
Divadlo je pro mě ukrutná droga, budu ho dělat až do smrti

Když jsem se před patnácti lety seznámil s Janem Brožem - hercem, režisérem a dnes už legendou divadla v Červeném Kostelci, říkal jsem si, že je to člověk neskutečně nabitý energií. To ostatně platí dodnes, i když 4. října oslaví už sedmdesáté narozeniny. Tenkrát jsme se často v pozdních večerních hodinách vraceli z divadla nebo přilehlé restaurace společně domů. Při četných zastávkách po cestě mně Honza vyprávěl o svém divadelním životě, který miluje. Těch zastávek bylo téměř pravidelně čtrnáct stejně jako zastavení křížové cesty. Ta Honzova divadelní však byla naštěstí radostná. Vyprávět o divadle dokáže hodiny, to podstatné jsme společně shrnuli do čtrnácti zastavení.

Co pro tebe znamená červenokostelecké divadlo, kdy jsi tam poprvé vstoupil na jeviště?

Budova červenokosteleckého divadla je monument města a divadlo jako takové je láska na celý život. Propadl jsem mu už ve školních letech. Chodil jsem kolem něj a říkal si, kéž bych jednou mohl vstoupit na jeho prkna. Podařilo se mi to v únoru v roce 1960, když mi bylo osmnáct let.

Kdo tě tedy přivedl k divadlu?

K divadlu jsem přišel z vlastní iniciativy, nikdo mě k němu nepřivedl. Prostě mě to tam vnitřně táhlo. Od malička mi dělalo dobře, když se mi lidi smáli, když jsem jim mohl udělat radost. Rád jsem dělal legraci, bavilo mě, jak lidi reagovali. Vzpomínám, že jako děti o prázdninách jsme vytvořily jeviště, svolaly jsme rodiny i sousedy a hrály jsme pro ně divadlo. Když si na to vzpomenu, tak jsme byli docela avantgardní. Neměli jsme scénu, místo ní jsme měli krabice.

Pamatuješ si na svoji první roli, co to bylo?

Byl jsem na internátě v Domažlicích, kde jsme založili divadelní soubor. Nastudovali jsme hru Jaroslava Janovského z prostředí Chodska Noc pod Čerchovem. Tu jsme pak s několika spolužáky přenesli do Červeného Kostelce. Hrál jsem tam komediální postavu Bumbrlíčka. Tím se začal tvořit soubor mladých.

Kdo z místních divadelníků, ať herců či režisérů, v tobě zanechal stopu nebo tě ovlivnil?

Mým vzorem byl můj strýc Josef Hruška, pak mě ovlivnili Ferda Přibyl, pan Labík a další. Při režii jsem si hodně bral z Jirky Kubiny, s kterým jsem se skamarádil. Moc mě toho naučil a inspiroval mě přístupem i pokorou k divadlu. Starší herci mě ovlivnili i v technice hraní. Oni mě poměrně dost chválili a já teď mladší herce taky chválím. Vím z vlastní zkušenosti, jak je to povzbuzující a motivující. Strašně jsem si vážil všech starších herců, byli pro mě autoritou. Do divadla jsem vždy vstupoval s poctou a pokorou.

V kolika představeních si hrál, jaká role pro tebe byla nejzásadnější a proč?

Mám rád téměř všechny role, které jsem hrál. Zatím jsem odehrál 429 představení v Červeném Kostelci a 69 v Hronově a v Náchodě. Tam jsem hrál v Emigrantovi, v Lucerně a v Hrátkách s čertem. Objevil jsem se v 51 rolích. To si myslím, že je na ochotníka slušné. Od roku 1978 hraji nonstop, to je 34 let. Nejvíc si vážím role Karla IV. z Noci na Karlštejně z roku 1995. Tou rolí jsem žil. Byla to dobře napsaná historická postava a v ní jsem se cítil velmi dobře. Za další hry, které byly pro mě zásadní, považuji zejména Zelňačku, dále Lištičky, Svatební noc, Hrátky s čertem a Dalskabáty, hříšná ves. Role Karla IV. byla pro mě ale nejvíc.

Jsi také režisér. Kolik her si s herci nastudoval a která se ti nejlépe režírovala?

Režíroval jsem deset her a teď s herci připravuji jedenáctou - Strakonického dudáka. Režii jsem začal dělat z nutnosti, protože staří režiséři odcházeli. Jedna ruka jsem s mým kamarádem hercem Pavlem Labíkem, který mě do toho trochu navezl. Začali jsme spolu dělat hru Báječní milenci potřebují čas. Jsou to dvě povídky a každý z nás měl režírovat jednu. Pavla to ale přestalo bavit, tak to bylo na mně a už to jelo. Rád vzpomínám také na operety Mam'zelle Nitouche a Perly panny Serafinky. Jsem zřejmě režisér na velká obsazení. Rád vzpomínám na režii už zmíněné hry Báječní milenci potřebují čas, s kterou jsme byli na národní přehlídce. Nejhorší pro mě byla režie hry Jedenáctý v řadě. Bylo to náročné na přípravu, vznikl velký časový tlak, a to mě deprimovalo, protože potřebuji časovou rezervu. Tu jsem tenkrát neměl. Jinak ale režíruji rád a jsem na herce hodný. Je to živý materiál a já chci, aby herci chodili na zkoušky rádi a v pohodě. Vybírám si hlavně klasičtější hry, modernu rád nemám. Dělám to výhradně pro diváky.

Získal jsi řadu ocenění, která jsou pro tebe nejdůležitější?

Jednoznačně za herecký výkon v Zelňačce na národní přehlídce v Poděbradech. Skoro si myslím, že to byl vrchol. Stejnou cenu za stejnou roli jsem ještě dostal na národní senior přehlídce ve Znojmě.

Považuješ se spíše za komediálního, nebo charakterního herce?

Nemám problém zahrát oboje. Ze začátku jsem byl brán spíše jako komik. Mám rád chytrý humor, náznaky a posunky. Komická role je těžká, vážná méně. Jsou mi blízké i psychologické postavy. Můj sen je rozbrečet i rozesmát diváky. Myslím si, že na stará kolena už jsem univerzální herec.

Je pro tebe divadlo vším? Jak se to projevuje?

Když opomenu rodinu, která je na prvním místě, tak divadlo je pro mě vším. Samozřejmě musím poděkovat své ženě, která byla vždy vstřícná a tolerantní. Divadlo je pro mě ukrutná droga. Kdybych tam třeba čtrnáct dní nebyl, začne se mi stýskat. Vůbec si nepřipouštím, že bych někdy s divadlem skončil, budu ho dělat až do smrti.

Co je pro tebe v divadle nejpodstatnější, co miluješ?

V divadle mám rád lidi a především diváky. Když se sejde dobrá parta herců, k tomu dobře napsaná hra, plné hlediště šťastných, spokojených diváků a potlesk na otevřené scéně, není víc, co bych si mohl přát. Proto divadlo miluji.
Změnil bys něco ve své dlouhé divadelní kariéře, nebo se všechno vyvíjelo podle tvých představ?
Moje divadelní kariéra se vyvíjela bez problémů a zádrhelů. Když jsem byl mladý, tak bych byl možná raději, kdybych byl obsazován víc do větších rolí. To je ale asi jediná výhrada.

Co bys chtěl ještě v divadle stihnout nebo dokázat?

Rád bych ještě vytvořil nějakou pěknou komedii, například z prostředí domova důchodců, nebo nějakou klasiku. Po čem ale skutečně toužím, je zahrát si a režírovat Lakomce. To je můj dávný sen, který bych chtěl proměnit ve skutečnost.
V Červeném Kostelci má divadlo dlouhou tradici. Vnímáš zdejší mladou hereckou generaci jako důstojné nástupce vás nestorů?
Mladí herci a herečky v Kostelci jsou velmi důstojnými nástupci nás starých herců. Věřím, že ten divadelní štít ponesou dál. Myslím si, že je tady dost mladých talentovaných divadelníků, a tak nehrozí, že by v tomto směru divadlo strádalo.

Bude ti sedmdesát let, jak vnímáš tento neúprosný fakt?

Nevnímám to. Zaplaťpánbůh jsem zdravý, nic mi nechybí a myslí mně to. Díky divadlu se cítím v sedmdesáti velmi dobře. Hynek Šnajdar

JAN BROŽ
- narodil se v neděli 4. října 1942 v Náchodě
- divadlo hraje od jara 1960
- odehrál téměř 500 představení
- je ženatý, má dvě děti, čtyři vnoučata
- za dva roky bude mít zlatou svatbu
- žije v Červeném Kostelci