Texty: VIK, Jaroslav - návrh na udělení Zlatého odznaku J. K. Tyla, 2015, Divadelní HROMADA, 2015, jaro-léto, s. 13-14

VIK, Jaroslav, Třebechovice pod Orebem – návrh na udělení Zlatého odznaku J. K. Tyla 2015

Jaroslav Vik, * 18. 8. 1927

Za celoživotní všestrannou činnost v amatérském divadle.

Jako mají profesionálové své legendární herecké rodiny Peškových a Hrušínských, tak podobně se dědí láska k divadlu (uštknutí hadem z ráje) i u bezpočtu rodin ochotnických. Coby nezletilý chlapec jsem byl unesen uměleckým projevem pana Vika, když z jeviště mohutně zaburácel „Ten punč, platím já!“ Uplynulo něco vody v Orlici i v Dědině a zastavil mě jeho syn, taky Jaroslav, jestli bych si s ním nechtěl zahrát divadlo. Chtěl jsem. A tak se v polovině minulého století zrodilo naše přátelství a společně jsme na prknech Thálie mnohé podrážky prochodili.

Když jsme se poznali, měl už za sebou celou řadu úspěšných rolí. Jeho mužný zjev jej přímo předurčil k rolím hrdinským. Však jich něco oživil. V Jánošíkovi, v antické hře Čí je to dítě… Byl i mohutným Janem Roháčem a jeho zvolání do očí zhrouceného Zikmunda: „Bouře jde za mnou!“, to bylo něco! Ale on s noblesou dovedl hrát i postavy salonní. Báječného Fadinarda, majora Chateau Guiby v Mamzelle Nitouche… Nejlépe mu ale bylo, když mohl prokázat svůj smysl pro humor. Je málo ochotnických herců, kteří dokážou tak perfektně načasovat pointu vtipu. Rolí tohoto typu sehrál mnoho. Byl báječný partner ve hrách Voskovce a Wericha, kouzelný maršálek v C. K. Polním maršálkovi, půvabný Fortunato v Poprasku na laguně, roztomilý Klásek v Lucerně.

Mimořádné ocenění patří také jeho práci při přestavbě bývalé tělocvičny DTJ na dnešní Kulturní dům v Třebechovicích pod Orebem. Nebýt jeho organizačních schopností a také přesvědčovací dovednosti, nebylo by tehdy (a možná ani dnes) v Třebechovicích kde hrát. Důležitá byla především jeho práce v „zákulisí“. Bylo totiž nutné nalézt cestičky a prostory pro navázání důležitých kontaktů, aby ředitelé a funkcionáři všech možných stupňů uvolnili nějaké peníze pro ty nadšence z Třebechovic. V rámci tehdejšího koncernu ZAZ jsme dělali „kulturní brigády“ na všemožných schůzích a aktivech. Dlužno říct, že jsme to dělali rádi a vždycky jsme přinášeli kousek divadla a radosti a smíchu. Jako bonus jsme dostali i příspěvek na přestavbu „détéjáčku“. A potom to teprve začalo! Šlo o to plány zrealizovat a postavit. Jarda nejen že vedl docházku členů souboru, ale on sám na stavbě odpracoval přes šest tisíc hodin! Rukama. Zadarmo.

Chápu jeho rozmrzelost, když jsme se po deseti letech vynucené nečinnosti do kulturního domu vrátili a nemohli jsme naše jevišťátko ani zákulisí poznat. Přesto se znovu dal do práce a výsledkem byly další krásné role. Však za ně dostal na nejrůznějších divadelních přehlídkách pěknou hromadu cen a čestných uznání. Že se kolem divadla točilo celé jeho příbuzenstvo, to je asi ten had z ráje. Málokdo si už dnes vzpomene, jak pěkně hrála jeho manželka Miluška (mimochodem to byla jedna z nejlepších nápověd, které jsem poznal), ale i jeho tchán. A dnes se divadlu věnují i jeho vnoučata, nemluvě o jeho bratrovi Jiřím, znamenitém charakterním herci. Za roli strýčka Vézineta v inscenaci Hurá do Paříže aneb Slaměný klobouk, čili Helenka je ráda dostal cenu za nejlepší mužský herecký výkon na přehlídce v Chlumci nad Cidlinou a také na FEMADu v Poděbradech. Za kolektivní roli řemeslníků ve Snu noci svatojánské čestné uznání na Krajské přehlídce v Červeném Kostelci, již v roce 1965 účinkoval na Jiráskově Hronově v inscenaci Ze života hmyzu.

Dosah jeho tvorby a dalších zásluh daleko překročil hranice obce, několikrát i kraje. Jaroslav hrál dobře počítáno na více než sedmdesáti místech republiky. Kvalitu jevištního prostoru, o nějž se zasloužil, poznali dnes už stovky amatérských i profesionálních umělců z nejrůznějších míst naší republiky. Je to báječný kamarád a to se bezpečně pozná zvláště v nelehkých dobách. Já to nejvíc ocenil, když jsem nejen nesměl hrát divadlo, ale ani učit. Tedy báječný herec, výborný kamarád a prima člověk. Takový ochotník si zaslouží, aby se stal nositelem Zlatého odznaku J. K. Tyla.

Rudolf Faltejsek