Texty: DOLEŽALOVÁ, Kateřina: Amatérské divadlo dnes. Informce o besedách v seminářích JH, s. 107. In: Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška. Sborník příspěvků na sympoziu. Miletín 2010, 120 s., obr.

AMATÉRSKÉ DIVADLO DNES
Informace o besedách v seminářích JH
Kateřina Doležalová

Jak sám název Sympozia napověděl, v rámci tohoto nevšedního setkání nešlo pouze o připomenutí bohaté divadelní tradice v Českých zemích. Vyslovenou otázkou bylo Jak naložit s tak opatrovanou tradicí českého ochotnického divadla do budoucnosti a kdo se o ni má a bude starat? Mají o ni dnešní mladí divadelníci zájem? A kolik toho o ní vědí? Sympozium využilo příležitosti, kterou byl 80. Jiráskův Hronov: kde jinde se lze setkat s oním „amatérským divadlem dneška“ lépe a barvitěji než na festivalu, který je žatvou české amatérské divadelní scény? Tři nestorové amatérského divadla, Prof. Jan Císař, MgA. Jiří Valenta a Prof. František Laurin zavítali do několika seminářů Klubu (nejen) mladých divadelníků, kde diskutovali s přítomnými o tradicích i současnosti amatérského divadla. Besedu vedl vždy jeden z odborníků, čas byl vymezen jednou hodinou.
Besedy proběhly v seminářích D (Dramaturgie), KPR (Kurz praktické režie), M (Maska), O (Odjinud), PF (Poezie a Fyzické básnictví) a PC (Problémový klub). Průběh diskuse byl v rukou každého „moderátora“, pravidlem ovšem zůstalo představení miletínského Muzea českého amatérského divadla a posléze i Databáze českého amatérského divadla. Těch seminaristů, kteří slyšeli o Muzeu, či jej dokonce navštívili, byla menšina. Některé debaty (obzvláště na začátku festivalového týdne) byly poznamenány ostychem seminaristů z dosud neznámého kolektivu a snad i tím, že ještě na JH neměli možnost zhlédnout dostatek představení, která by v nich budila potřebu vymezit se vůči tradičně či experimentem pojaté inscenaci.
Víte, jaké divadlo chcete dělat? Proč vůbec divadlo děláte? Berete si poučení z historie? V čem vidíte rozdíly mezi tradičním a novým divadlem? A co je vlastně alternativní divadlo? To byly otázky, které pokládali odborníci seminaristům. Debaty se točily kolem vnímání divadla jako takového – je vždycky odrazem své doby a vypovídá o lidech, kteří v ní žijí, zněly odpovědi. Tradice je něco, „od čeho se můžeme odpíchnout“, z debat vyplývá, že i konzervativismus má význam. Ukazuje ozkoušené a nosné cesty, které nás mohou vést. O divadelní historii se seminaristé zajímají (pochopitelně) do té míry, pokud jim poslouží v jejich současné aktivitě. Zdrojem poměrně rozšířeným a oblíbeným je Databáze českého amatérského divadla – o té jsou divadelníci informováni lépe, sami ji využívají ať už pro studijní účely (někteří jsou studenty divadelních oborů) či pro vlastní prezentaci.
Často se téma rozhovorů stočilo na autorské divadlo. Jak referoval i Zpravodaj JH, podle odpovědí je většině seminaristů (KPR) blízký autorský přístup k divadlu. Pokud používají texty jiných autorů, snaží se je výrazně autorsky upravit. Často také dramatizují literární předlohy. Starým titulům se ale mládí nebrání, „i u Jiráska se najdou kusy, které by se daly hrát“. Důležité je, aby bylo na divadle vidět, jaký je autorův postoj k tomu, co dělá. A samozřejmě, aby nám dnes tento postoj přišel aktuální natolik, že ho scénicky ztvárníme. To je největší otázka pro současného divadelního tvůrce.
Nicméně diskuse za sebou zanechaly poměrně pozitivní odezvu: (nejen) mladí divadelníci mají jistý pojem o historii svého oboru a nespatřují konflikt mezi divadlem historie a dneška. Někteří jsou činní v souborech, které se považují za tradiční (soubory loutkových divadel), jiní považují „staré“ prameny alespoň za možný a zajímavý zdroj inspirace.