Texty: SOPROVÁ, Jana. Myslím, že absurdita společenského a politického počínání byla vždycky. Rozhovor s režisérem Petrem Markem. Online. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2024

Rozhovor s režisérem Petrem Markem.

Téma, které jsme právě viděli, je hodně politické. Považujte vy sám sebe za politického člověka?
Od určité doby jo. Dokonce jsem v jednu dobu v podstatě vyměnil poslech hudby za zjišťování politických informací. A čím jsem starší, tím víc se mi to děje. Ale Láhor většinou hrál o společensky angažovaných postavách, kterým to nevychází, jsou nějakým způsobem trapné, omezené, a tím pádem je ta společenská angažovanost legrační. Vždycky jsme tam měli nějaký společenský rozměr, nikdy jsme neměli hru, které by byla jen legrace.

Nemáte pocit, že v poslední době reálný život čím dál tím více nabývá podoby absurdního divadla?
To nejsem ochoten říct, protože to tak mohlo být a patrně bylo vždycky. Akorát to nebylo tolik vidět. Teď je to vidět víc, protože je to k dispozici na všech sociálních sítích, a díky všem médiím se k tomu dostanete velmi rychle. Ale já si myslím, že absurdita společenského a politického počínání byla vždycky. Možná se dnes děje větší bulvarizace, že už se neberou servítky a dělají se úplné nesmysly. Ale na druhé straně – vemte si situaci, že někomu nalili do ucha jed, to je taky pěkná absurdita, a je to staré stovky let.

Jakým způsobem dáváte dohromady téma další inscenace? Je to takový digest, že každý přichází s nápady, nebo to vy řídíte jako vůdčí osobnost souboru?
Je to různé. Většinou to děláme tak, že v den, kdy to hrajeme poprvé, se sejdeme na oběd, a musíme vymyslet, o čem to bude. Možná že cestou ve vlaku někoho napadne nějaká věc, kterou pak přednese ostatním. Martu Pilařovou napadlo téma militarismu a ochoty lidí, kteří jsou humanitně vzdělaní, jít do války. Toho jsme se chytili a napasovali jsme to na motiv zasedání senátu a přítomnosti ďábla v senátu. To nám připadalo natolik jednoduché a nosné, že se nám v tom ve výsledku trochu ztratil ten původní námět. Protože Martě šlo o něco jiného, totiž o to, abychom si povídali o tom, jaké alibi jsme sami sobě ochotni říct v tom smyslu, že nechceme bránit svou vlast.

Nakolik jsou jednotlivá představení improvizovaná, a nakolik je text fixní?
Text není fixní nikdy, ale máme body, od kterých se odpichujeme. Máme třeba scénosled o osmi bodech, abychom se dostali tam, kam potřebujeme. A máme pár věcí, které se musí sdělit, což se nám někdy nepodaří. Někdy se od toho odchýlíme, a stane se to nějak jinak. Ale snažíme se základní téma udržet a udělat z toho takovou pěknou činohru, s tím rozdílem, že si tam lidi skáčou do řeči a nikdy to neřeknou stejně jako předtím.

To znamená, že každé představení je jiné?
Jo, ale má stejné téma a body zůstávají. Po dalších a dalších představeních vymýšlíme obměny. A když nám některá inscenace přišla hodně nosná, a hrajeme ji častěji, třeba léta, tak ji postupně cizelujeme do nějaké formy, kdy už jsou ty dialogy téměř fixované. Ale to je výjimka.

Ptala se Jana Soprová

SOPROVÁ, Jana. Myslím, že absurdita společenského a politického počínání byla vždycky. Rozhovor s režisérem Petrem Markem. Online. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2024. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/myslim-ze-absurdita-spolecenskeho-a-politickeho-pocinani-byla-vzdycky [cit. 2024-08-07]