Texty: Hořice, Divadelní sál radnice, text: PhDr. Oldřiška Tomíčková, Městské muzeum ex www

Divadelní sál radnice
Z historie divadelního sálu
V místech, kde dnes stojí novotou zářící tzv. Městský (kdysi Tomáškův) dům, bývala kdysi dřevěná hospoda nevalné pověsti, zvaná Čudlovna. O jarmarcích se zde konaly muziky, při nichž obvykle došlo i k nějaké té rvačce, a hrávalo se tu loutkové divadlo. Vpředu vedle radnice byl krám, kde žid Gerber prodával kůže, pak vchod do domu a z druhé strany krám krupaře Aloise Tomsy. Původní podsíň byla časem zrušena a změněna na obytnou světnici. Ve městě, tvořeném z větší části dřevěnou zástavbou, nebyla v minulosti nouze o požáry. Ten, který propukl 14. července 1859 ve Farské (Komenského) ulici, strávil celkem šest popisných čísel a s ním vzala za své i stará Čudlovna.

Tomáškův dům s divadelním sálem v letech 1865 — 1885:
V r. 1862 koupili spáleniště Anna a Václav Tomáškovi a nechali zde podle plánů hořického stavitele Václava Karažeje (1820 — 1884) postavit nádherný dům v novorenesančním slohu s bohatou sochařskou a kamenickou výzdobou. V domě měl být podle záměrů investora zřízen hotel s velkým sálem a nájemní byty. Hotel byl pronajat a sál využíván nejen pro pořádání zábav a plesů, ale byl za výhodných podmínek propůjčován místním vlasteneckým spolkům, především spolku divadelních ochotníků, i kočujícím hereckým společnostem. Ochotníci zde díky V. Tomáškovi našli po letech stěhování po různých hostincích trvalé útočiště a vlastním nákladem si v sále postavili nové jeviště.

Sál měl tehdy velmi jednoduché zařízení i výzdobu. V poschodí se nacházelo osm lóží, postavených na dřevěných trámech. Lóže po levé straně jeviště byly vyhrazeny majitelům domu manželům Tomáškovým a účinkujícím hercům. Vcházelo se do nich ze šatny nad jevištěm. Lóže na druhé straně sloužily divákům. Jeviště mělo dva východy, jeden na pavlač do dvora a druhý ke kostelu ven. Účinkujícím byly k dispozici dvě šatny. Velká šatna nad jevištěm byla pro muže a její přední část sloužila jako sklad rekvizit. Vystupovalo se do ní po dřevěném točitém schodišti z jeviště. Šatna pro ženy byla vedle jeviště.

Dřevěné jeviště v sále bylo stabilní a nemuselo se při tanečních zábavách bourat. Oponu namaloval zdejší rodák ak. malíř Karel Maixner (1840 — 1881). Zobrazil na ní dle tehdejší zvyklostí pohled na město Hořice. V rozích byly vyobrazeny kostelík sv. Gotharda v Hořicích, Vyšehrad, Karlštejn a Pražský hrad. V dolení části byla umístěna do věnce spletená jména významných českých básníků a spisovatelů (Neruda, Hálek, Mikovec, Kolár, Tyl, Klicpera), polského Mickiewicze a uprostřed jméno velkého anglického dramatika Shakespeara. Nad oponou byl, rovněž Karlem Maixnerem, vymalován znak města Hořic a zlatý český lev s korunou. Postranní portály vymaloval zdejší knihař Dominik Vilenbach. Celkové náklady ochotníků na pořízení jeviště činily 1 000 zl. r. č. a první představení na něm sehráli na Hromnice r. 1865.

Rekonstrukce sálu ve 2. polovině 80. let 19. století:
Při krachu rolnického akciového cukrovaru v Bašnicích přišli manželé Tomáškovi o veškerý majetek a Tomáškův dům čp. 342 koupila v r. 1885 v exekuční dražbě hořická obec za 36 180 zl. Hotel pronajala a smlouvou s nájemcem zajistila ochotníkům výhodné podmínky pro užívání sálu. V domě pak byly dočasně umístěny učebny sochařsko-kamenické školy, muzeum a cvičebna Sokola, později kanceláře berního úřadu a spořitelny, místnosti městské knihovny a čítárny a učebny obchodní školy. Tomáškův dům byl od té doby zván Městský.

Nový majitel domu byl postaven před úkol provést některé naléhavé stavební úpravy tak, aby objekt vyhovoval současným potřebám, jež vyplývaly především z umístění učeben sochařsko-kamenické školy. Dle některých zmínek v pramenech se zdá, že interiéry domu nebyly dosud zcela dokončeny. To se týkalo i divadelního sálu. Na návrh obecního zastupitelstva byla sestavena komise, která provedla ohledání celého objektu a předložila soupis všech navržených oprav a úprav domu.

Tyto změny zasáhly samozřejmě i divadelní sál. Lóže po stranách jeviště byly odstraněny a v zadní části sálu byla postavena na traverzách galerie (někdy nazývaná též balkón) 3 m široká, se dvěma vchody z 2. patra budovy. Ta sloužila při tanečních zábavách muzikantům a při divadelních představeních rozšiřovala kapacitu sálu pro diváky. Do sálu vedly celkem šestery dveře. Byla položena nová podlaha z měkkého dřeva, parketování bylo odloženo na dobu pozdější. Zdi do výše 1 1/2 m byly obloženy dřevěným ostěním. Malbu provedl J. Nejedlý z Hradce Králové. Strop měl základní barvu modrou a byl rozdělen na 4 pole. V prvním byl vymalován úryvek „slávověnce“, v druhém „bohyně zpěvu a hudby“, v třetím „básnictví“ a čtvrtý symbolicky zobrazoval lásku. Malba byla současníky sice hodnocena po umělecké stránce jako průměrná, ale vkusná a dekorativní. Na stěnách byly zobrazeny bohaté ornamenty v tmavě žlutém tónu na modrém poli. Nad portálem byl vymalován městský a zemský znak (dílo Karla Maixnera). Hlavní osvětlení sálu zajišťovaly dva velké osmiramenné lustry, zavěšené na dlouhé železné tyči s řetízkem na hořením konci. Řetízek mohl být nad stropem navíjen na speciální válec a tím regulována výška nastavení lustrů. Kolem stěn byly rozvěšeny lampy dvouramenné. Velkým problémem bylo vytápění sálu. Topilo se v přenosných kamnech, která sál vytápěla nerovnoměrně a před plesem či divadlem musela být vynášena. Zdá se však, že topení nebylo dosud možno uspokojivě vyřešit jiným způsobem. Herci také získali novou divadelní šatnu s východem do budovy radnice, která vznikla nad lednicí, přistavěnou pro potřeby hostince. Celá tato rekonstrukce byla realizována podle návrhu profesora hořické sochařsko-kamenické školy arch. Bohuslava Moravce. Podle jeho návrhu byl proveden i nový portál, který si vyžádal posun jeviště o 75 cm do sálu. Podle této přestavby měl sál s galerií pojmout až 210 sedících diváků a další místa byla k stání.

S rekonstrukcí sálu vyvstala i potřeba rekonstrukce jeviště, kterou opět provedli ochotníci vlastním nákladem a pomocí prodeje losů. Výbor spolku vyslal své zástupce Karla Mišáka a Václava Šrajera do Mladé Boleslavi, Kolína a Hradce Králové, aby si prohlédli tamní moderní jeviště. Ti také po návratu předložili návrhy na provedení nové jevištní konstrukce a byl jim svěřen dohled na provádění prací. Zároveň bylo jednáno o pořízení nové opony a dekorací. Bylo rozhodnuto pořídit novou vnější oponu bohatě zdobenou zlatým třepením a malbu velké opony 465 x 590 cm, která měla být svěřena malíři Robertu Holzerovi (1859 — 1938) v Praze. Ten však o tuto zakázku neměl zájem a doporučil ochotníkům zkušeného malíře divadelních dekorací Romana Skálu (1848 — 1901), rovněž z Prahy. U něho pak byly příslušné dekorace objednány. Podle všeho se však zdá, že, pravděpodobně z finančních důvodů, nová malovaná opona pořízena nebyla a malířem Skálou byla restaurována původní opona Maixnerova, jež byla přizpůsobena většímu jevišti. Výhodou nového jeviště bylo zařízení, které pomocí válců umožňovalo snadnou manipulaci s kulisami a jejich nastavení v různých úhlech anebo i napříč. Jeviště bylo také osvětleno důmyslnou soustavou lamp, které mohly být jednoduchým způsobem spouštěny, zakrývány i odkrývány a z hlediska nebezpečí požáru byly velmi bezpečné. Podlaha měla 6 propadlišť. Zazděny byly dveře na pavlač, jimiž pronikal průvan do orchestřiště. Celkové náklady na rekonstrukci jeviště činily 2 124 zl. 76 kr. Zrekonstruovaný sál byl otevřen 10. ledna 1886 slavnostní akademií, jejíž program připravily hořické spolky.

Přestavba sálu v letech 1910 — 1913
Ačkoliv byly v 80. letech na rekonstrukci divadelního sálu vynaloženy nemalé prostředky jak z městské pokladny, tak z kapsy divadelního spolku, přesto se zvláště koncem století stále častěji objevuje myšlenka na postavení vlastního spolkového domu, který by poskytoval potřebné zázemí hořickým spolkům jak pro jejich zkoušky, tak i pro veřejné produkce. Je tedy zřejmé, že stávající sál postupně přestával dostačovat potřebám rozrůstajícího se průmyslového a kulturního města. Počátkem 20. století se v sále počínají objevovat trhliny ve zdích a sypat omítka při zatížení balkónu. Také přístupové schodiště přestává být pro návštěvníky bezpečné. Novou rekonstrukci sálu s příslušným zázemím nebylo možné dlouho odkládat. Na žádost vedení města byl již v r. 1906 zpracován plán na přestavbu sálu profesorem sochařsko-kamenické školy arch. Františkem Blažkem. V následujících čtyřech letech se v této záležitosti nedělo takřka nic s výjimkou diskusí, zda by bylo lepší postavit nové divadlo anebo opravit stávající sál.

V r. 1910 byly konečně podniknuty první kroky k rekonstrukci a modernizaci sálu. V červnu se usneslo zastupitelstvo zavést v Městském domě ústřední topení, které by vytápělo kanceláře, divadelní sál s příslušenstvím i prostory obecní knihovny a veřejné čítárny, jež byla v budově po svém vzniku umístěna. Provedení bylo zadáno hořické firmě Josef Bušek. Začalo se také jednat o rekonstrukci schodiště. Projekt byl zadán architektu Františku Blažkovi a staviteli Karlu Šťastnému. Rozpočet činil 14 109 korun. V říjnu pak schválilo zastupitelstvo žádost divadelního spolku o zřízení provaziště nad jevištěm nákladem 1 000 korun.

Protože všechny výše uvedené kroky se týkaly pouze dílčích úprav a neřešily zásadní problémy, rozhodli se ochotníci celou věc urychlit. Dne 2. února 1911 předložili městskému zastupitelstvu pamětní spis, v němž žádají o provedení celkové rekonstrukce divadelního sálu a nabízejí dvě varianty řešení s celkovým nákladem 5 000 nebo 12 000 korun. Jejich žádost podpořil i požár, který krátce nato (8. února) propukl v sále vznícením stropního trámu.

Zastupitelstvo pak z obou předložených variant zvolilo tu nákladnější, podle níž mělo dojít k rozšíření balkónu a vybudování postranních galerií, čímž mělo být získáno nových 98 míst k sezení. Dále měla být v sále vybudována stupňovitá podlaha a sníženo orchestřiště, neboť sál po zrušení hotelu měl sloužit výhradně jen pro divadelní představení, přednášky apod. Sestavení rozpočtu bylo zadáno staviteli O. Kudrnáčovi. Plastickou výzdobu měl provést hořický sochař a štukatér Josef Kulhánek.

V této době již definitivně ztroskotala myšlenka na stavbu spolkového (divadelního) domu a na trpké žehrání hořické veřejnosti, nemající kam chodit do divadla, snažila se radnice celou věc co nejvíce urychlit a k rekonstrukci přistoupila značně velkorysým způsobem. Komise vyslaná městem navštívila sál Grandhotelu v Hradci Králové (tzv. zimní zahradu), jenž se zúčastněným velmi zamlouval, zvláště balkóny provedené z betonu. Původně schválený rozpočet 12 000 korun byl ovšem několikanásobně překročen, takže veškeré práce přišly na 52 000 korun. Práce betonářské byly na základě ofertního řízení zadány firmě Ing. Františka Jiráska z Hradce Králové, sedadla zhotovila truhlářská firma Františka Tomše z Hořic a podlaha byla svěřena tesařskému mistru Josefu Václavíkovi. Ostatní truhlářské práce provedl Václav Doležal. Na návrh městského inženýra Josefa Hájka byl v sále pořízen nový betonový strop z důvodů bezpečnostních podepřený traverzami. Ke zhotovení návrhu na architektonickou výzdobu byl Fr. Jiráskem doporučen mladý velmi nadaný architekt Bohumil Waigant (1885 — 1930), žák Jana Kotěry a jeho spolupracovník na významných královéhradeckých stavbách. Jeho návrh v moderním pojetí, předpokládající bohatou plastickou výzdobu sálu, se velmi líbil. Bylo však nutno u Josefa Kulhánka objednat některé práce mimo rozpočet. Později bylo rozhodnuto vyzdobit obdobně plasticky i schodiště. Malba sálu byla na doporučení projektanta zadána malíři Františku Matouškovi (1874 — 1945) z Prahy — Karlína. Čalounické práce provedl Antonín Zeman z Prahy. Do sálu bylo zavedeno elektrické osvětlení a ústřední topení. Ochotníci provedli vlastním nákladem úpravu jeviště i dekorací. K drobným úpravám sálu došlo v r. 1913, kdy v něm bylo zahájeno promítání městského biografu.

Významné osobnosti podílející se na stavebním vývoji a výzdobě sálu
František Karažej (1820 — 1884)
Stavitel František Karažej projektoval některé významné hořické budovy. Na náměstí vystavěl pro podnikatele Václava Tomáška dva nádherné domy v novorenesančním slohu s bohatou sochařskou a kamenickou výzdobou — Městský dům čp. 342 a Okresní dům čp. 160. Na Husově třídě byl podle jeho projektu postaven dům knihkupce Jana Maixnera, vyzdobený freskami a sgrafity jeho bratra Petra.

Karel Maixner (1840 — 1881)
Mladší bratr významného českého malíře Petra Maixnera se věnoval nejen malířství, ale i litografii. Již v době studií vytvořil pozoruhodné ilustrace pro Fričovo Evropské ptactvo. Spolu s Petrem namaloval 14 obrazů křížové cesty pro hořický děkanský chrám a později sám vytvořil křížovou cestu pro kostel v Milovicích.. Byl Petrovým spolupracovníkem na některých významných zakázkách (fresková výzdoba kostela v Praze — Karlíně). Karel Maixner byl, stejně jako další z bratrů Čeněk, velmi nadaným litografem a významným způsobem se podílel na vydávání ilustrovaných časopisů Světozor, Květy a Vesmír. Jeho předčasná smrt v r. 1881 mu zabránila i přes nesporné umělecké nadání vytvořit rozsáhlé a ucelené dílo jako starší Petr. Pro divadelní sál namaloval Karel Maixner oponu (1864) s vyobrazením města Hořice. Ačkoliv ochotníci několikrát uvažovali o pořízení nové opony, k uskutečnění tohoto záměru nikdy nedošlo nejen z důvodů finančních, ale především z úcty k jejímu autorovi. Opona sloužila při slavnostních příležitostech až do poloviny 20. století.

Bohuslav Moravec (1860 — 1921)
Architekt Bohuslav Moravec působil letech 1885 — 1894 na sochařské škole v Hořicích jako profesor architektonických a stavebních předmětů. Pro Hořice vytvořil spolu s Antonínem Cechnerem architektonický návrh portálu k Novému hřbitovu. Moravec projektoval také objekt tzv. Feuersteinovy vily pro majitele největší hořické tkalcovny a je autorem návrhu na první přestavbu divadelního sálu, provedenou ve 2. polovině 80. let 19. století.

Roman (Romuald) Skála (1848 — 1901)
Roman Skála byl ve 2. polovině 19. století známým pražským malířem divadelních dekorací. Pracoval nejprve pro Švestkovo divadlo, později pro Prozatímní a Národní divadlo i pro více než 400 ochotnických scén v Čechách a na Moravě, v cizině pro dvorní divadlo v Sofii a slovinské v Mariboru. Pro hořické divadlo zhotovil soubor dekorací po rekonstrukci sálu ve 2. polovině 80. let 19. století a restauroval starou Maixnerovu oponu.

František Blažek (1863 — 1944)
Architekt František Blažek vystudoval vídeňskou akademii a nějaký čas působil v Bosně a v Hercegovině (Sarajevo, Mostar). V letech 1902 — 1933 se stal profesorem architektonických a stavebních předmětů na sochařské škole v Hořicích. V době svého hořického působení navrhl řadu veřejných staveb, např. severní budovu okresní nemocnice, budovu obchodní akademie či přístavbu 2. poschodí sochařské školy. Jeho nejvýznamnější stavbou je Masarykova věž samostatnosti. V r. 1906 Blažek z pověření vedení města vypracoval dva návrhy na komplexní rekonstrukci městského divadla.

Bohumil Waigant (1885 — 1930)
Architekt Bohumil Waigant studoval sochařství a malířství na pražské umělecko-průmyslové škole u S. Suchardy a K. V. Maška, později byl přijat do speciálky Jana Kotěry na téže škole. Patřil mezi Kotěrovy nejvýraznější žáky a spolupracoval s ním při některých významných stavbách, např. na budově královéhradeckého muzea. Waigant působil tvůrčím způsobem v architektonických ateliérech v Praze, Plzni a Hradci Králové až do konce 1. světové války. Po vzniku Československa byl jmenován profesorem stavitelství na průmyslové škole v Prešově, od r. 1929 v Hradci Králové, kde však záhy umírá. Jeho tvorba, zpočátku racionální, kotěrovsky moderní, předbíhající svou dobu, nabývá v některých realizacích před 1. světovou válkou romantizujícího až klasicizujícího odstínu. Po válce opět navazuje na hodnoty kotěrovské moderny. Oblíbeným prvkem je cihelný dezén. Publikovaných a realizovaných prací není příliš mnoho. Nová encyklopedie českého výtvarného umění uvádí tyto realizace: v Praze secesní dům, Kladská 1462 a činžovní domy ve stylu moderny, Chopinova 1564 a 1556; v Hradci Králové Julišův činžovní a obchodní dům, Jungmannova 479; Cardův dům, Čelakovského 512; dva činžovní domy s obchody, Čs. armády 543 a 556; Jihlavcovy domy; Kotěrova ul. a Čechova 759 a vila MUDr. Tesaře, Střelecká ul. Projektoval i některé stavby na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi. Během svého prvního i druhého pobytu v Hradci Králové se významným způsobem zasloužil o výstavbu tohoto města. Jeho další slibný umělecký rozvoj přerušila předčasná smrt.

Mezi neznámé realizace architekta Waiganta patří návrh na výzdobu městského divadelního sálu v Hořicích z října 1911. Návrh předpokládal velmi bohatou plastickou výzdobu s geometrickým ornamentem jak na stěnách, tak i na stropě. Velmi působivé jsou i stylizované postavy múz po obou stranách jeviště. Tato bohatá výzdoba ve stylu české předválečné moderny s výraznými rysy secese je velmi cenná nejen tím, že jde o dosud neznámé dílo velmi nadaného, avšak předčasně zesnulého architekta Waiganta, ale i tím, že mezi českými venkovskými městy jde o záležitost skutečně výjimečnou a velmi odvážnou.

Josef Kulhánek (1876 — 1945)
Josef Kulhánek absolvoval pražskou uměleckoprůmyslovou školu a poté působil jako sochař, štukatér a restaurátor v Hořicích. V letech 1908 — 14 vedl na sochařské škole kursy praktického štukatérství a modelování a stal se zakládajícím členem slavné Galerie plastik. Účastnil se řady soutěží, např. v r. 1896 na pomník Františka Palackého v Praze, kde získal jednu z cen. Pro Hořice navrhl pamětní desku na rodný dům bratří Durdíků a podílel se na výzdobě některých významných veřejných budov. V městském divadelním sále provedl v letech 1911 — 12 plastickou výzdobu podle návrhu architekta Bohumila Waiganta a v r. 1935 ji restauroval.

Z bohaté historie divadelního sálu
Divadelní sál byl od samého počátku centrem hořického kulturního a vlasteneckého života a jeho historie je úzce spjata s historií hořických hudebních a pěveckých spolků a především s dějinami spolku divadelních ochotníků, později zvaného Pelikánova jednota divadelních ochotníků. Kořeny hořického ochotnického divadla podle písemných pramenů sahají až do 80. let 18. století, což jej řadí mezi nejstarší divadelní spolky vůbec. Na přelomu 20. a 30. let 19. století je hořické ochotnické divadlo spojeno se jménem významného vlastence Josefa Vladimíra Pelikána, přítele Klicperova a Tylova. Hrálo se zpočátku na faře, později v zámku a konečně v různých hostincích. Když se v r. 1865 dočkali ochotníci trvalého stánku v novém Tomáškově domě, mohla se jejich umělecká činnost konečně rozvinout naplno. Ve městě působilo také několik dalších divadelních souborů, které si vytvářely jednotlivé politické strany. Nejslavnější z nich byla tzv. Červenobílá scéna strany národně-sociální, která hrála v sále hotelu Koruna. V letech 1913 — 1972 promítal v městském sále biograf.

V hořickém divadelním sále se vždy odbývaly nejvýznamnější kulturní akce ve městě a kromě zdejších spolků zde vystupovaly i hostující herecké společnosti a dokonce i naši nejvýznamnější umělci jako Antonín Dvořák či Ema Destinová. Sál však pamatuje i události velmi smutné, to když v něm byl krátce po dostavbě v létě r. 1866 umístěn vojenský lazaret po prohrané bitvě u Sadové.

text: PhDr. Oldřiška Tomíčková, Městské muzeum

Tisknuto z: www.horice.org