Texty: Ostrava - Hulváky, AS 2000, č.4. Saša Rychecký

DIVIDLO Ostrava v zahraničí (na Slovensku…)

Když jsme v pátek 14. dubna vyjížděli s DIVIDLEM od DDM v Ostravě – Mariánských Horách, netušili jsme, co všechno nás na našem historicky prvém zájezdu na samostatné Slovensko čeká… Fialový autobus firmy TONI vypadal v pořádku (ale to ten loňský, kterým jsme jeli do Polska a Litvy taky – a pak jsme byli v Litvě o tři dny déle, než byl opraven). Sešlo se nás nakonec 22, naložili jsme všechna tři představení a vyjeli vstříc neznámu. Od doby, kdy je Slovensko cizinou jsme tam nebyli, a věděli jsme, že v Bojnici buď uspějeme, a otevřeme si tam dveře, nebo… (co vlastně o Slovensku víme? Že mají Vladka, pak ho zase chvíli nemají, na rozdíl od Vláda, kterého mají pořád, ale zase o něm moc nemluví, že tam mluví trochu jinak, ale mohli by nám – a my jim – i rozumět. Že tam máme kamarády…
Na hranici nastal prvý (a snad i jediný) problém. Mladá, ze školy čerstvě vyšlá COLNIČKA nás skutečně z gruntu prohlídla. Byli jsme ji podezřelí, že nic nevyvážíme, že s ní mluvíme slovensky, že nejedeme na kšeft a navíc máme tolik krásných „bab“ a „chalanov“. Leč i ji jsme ukecali (především díky řidiči, před časem emigrovavšímu Slovákovi z Bojnic (!) a projeli jsme hranici. Již 20 metrů za ní umřely všechny mobilní telefony. Železná opona?
Krásná cesta. Hory, jaro, úzké a prašné silnice. Po příjezdu do Bojnic jsme byli odlíbáni přivítáni a napojeni i ubytováni. Příprava prvého představení, zkoušky, dělení si rolí za ty, kteří nemohli jet, světla a ozvučení. A pak už bylo 20.00 hodin, sál plný slovenských lidí a začaly „Jeptišky“. Skvělá a vstřícná atmosféra, reakce diváků decentní, spíše dovnitř, než navenek (snad, aby si před ostatními nezadali – ale to bylo pak na všech představeních), ale komunikace a porozumění mezi jevištěm a hledištěm absolutní. Mnozí pak chodili za „dětmi“ a těšili se z našeho divadlení (výrok člena poroty: „Konečně im kto-to predviedol, jako sa robí DIVADLO!“). Mezitím ale příprava dalšího vystoupení. ve vestibulu hraje „Áčko“ text Woody Allena „Smrt klepe na dveře“. Mezi panely s výstavou zvládli kluci text i prostor slušně a bavili! Diváky – i sebe!
Večer jsme pak byli na představení jednoho ze slovenských souborů. Po dvou a půl hodinách trápení a nudy jsme se začali zamýšlet nad tím, jestli to divadlo neděláme blbě, protože je asi trendem (a nejen na Slovensku), aby diváci nevěděli, o čem to je, aby tápali a připadali si inteligenčně nedostateční… Což byl konečně i problém obou slovenských sobotních dopoledních představení. Míšení žánrů je sice zajímavé – a může být inspirativní, ale musí mít důvod, myšlenku a diváci tomu musí rozumět! Tak jsme si potom ještě zazpívali v „Bažině“ a šli spát na karimatky. Horko, spacáky byly zbytečné!
Těžká rána na zájezdech jsou normální. jak všechny něžně vzbudit, aniž by mi ublížili, aby stihli uklidit a odevzdat spací objekt včas? Ale jako obvykle, i teď jsme to společně dokázali. Sobotní ráno plné slovenského sluníčka a slovenského jara. Lidi chodí s konvičkami mléka, nespěchají. Tak hledáme místo na naše poslední představení, nechce se nám hrát někde uvnitř. „Veselohra na mostě“ klasika české dramatické tvorby V.K.Klicpery v podání „G“ DIVIDLA je přece lidové divadlo… Někteří jdou na Bojnický zámok, do ZOO, jiní chodí, hledají a měří. V sále běží uřvaný „Sluha dvou pánů“ (zlatí Bezruči), když začínáme stavět a montovat na chodníku před MKS. Sice tam jezdí auta a autobusy mají zastávku, ale sluníčko hřeje a tráva je zelená a kytky voní – tak co?
Blíží se patnáctá hodina, „Sluha…“ stále slouží, my máme postaveno. Chybějící rekvizity nám Táňa vyrábí a vystřihuje z papíru. Když se vypotácí otřesení a uvaření diváci, máme strach. pro tyhle trosky máme hrát?
Ale najednou se představení rozjelo, diváci se začali bavit, okolojdoucí chodci zastavovat, auta přibržďovat… A nastal ten kouzelný (a málokdy zažitý) zážitek, kdy se diváci stali součástí představení, hrající se baví tím, jak se diváci baví, diváci tím, jak se baví hrající… Jazyková bariéra, byla-li jaká, přestala fungovat, existovalo jen divadlo, jako sdělení, potěšení, komunikace… Po čtyřiceti minutách hraní na ulici jsme byli vytleskáváni na děkovačku!
Bleskový úklid scény a rekvizit a kostýmů z ulice, kterou jsme uvedli do lepšího stavu, než byla původně (nabídka Technických služeb Bojnice je lákavá), naložení do autobusu, do něhož se najednou všechno vešlo lépe. Nastalo loučení, kytka, keramika, diplom, spousta políbení (především si to užíval Pépé. O toho slovensko holky dokonce losovaly!). cesta zpět s řidičem Karlem byla spíše letem, jen ty pytlíky chyběly… A za pár hodin už jsme u Domečku a po menším konfliktu s okolojdoucím spravedlivým občanem, jehož ve 20.00 rušíme u televize rychle domů. A doma nám dochází, že ono má smysl se s lidmi stýkat, ať jsou odkudkoliv. I ze Slovenska. Vidět na vlastní oči, slyšet na vlastní uši a tím vědět na vlastní hlavu. A nahlas si přejeme, abychom si ony pomyslně dveře na Slovensko opravdu otevřeli dokořán – a nejen my, v DIVIDLE. Zatím to tak vypadá…
Saša Rychecký