Texty: SOPROVÁ, Jana. Zabili jsme krásu. Recenze Jany Soprové na inscenaci Strážci Tádž Mahalu. Online. Web Jiráskův Hronov 9. 8. 2024

Recenze Jany Soprové na inscenaci Strážci Tádž Mahalu.

Je-li cílem platformy SoLiTEAter představit u nás zahraniční tituly, které jinde nejsou k vidění, pak se jim to velice dobře daří. A je třeba říci, že tato dramaturgie je mnohem vynalézavější než u mnohých profesionálních divadel. Práci indických dramatiků, byť jsou rodilí Američané, u nás asi příliš neznáme, takže ani jméno Rajiv Joseph, jenž patří k nejúspěšnějším, nám mnoho neřekne. Má na kontě více než desítku her, ale u nás se o něj divadla neperou. Dosud byla k vidění pouze jedna hra – Kolo kolo mlýnský v Komorní činohře roku 2018.

Strážci Tádž Mahalu měli premiéru na off-Broadwayi v Atlantic Theatre Company v roce 2015, následně byla hra nominována na několik ocenění, v roce 2016 získala cenu Obie za nejlepší novou americkou hru a inscenaci.

Na inscenování je ovšem značně obtížná, protože se tam hodně mluví, ale protagonisté se prakticky nemohou hnout z místa. Je tedy důležité, aby byl vzájemný vztah mezi nimi – který se v průběhu příběhu proměňuje – pro diváky čitelný. Více než polovina děje se navíc odehrává v přítmí, pouze za svitu nočních lamp, což vhodně dokresluje atmosféru, ale ztěžuje pro diváka viditelnost. S těmito pastmi se ovšem herci dobře vyrovnávají, a byť mají k dispozici jen velmi malé možnosti pohybu (stojí přece většinou na stráži), dokážou si předávat energii jak mezi sebou, tak mezi jevištěm a hledištěm. Důležitá témata přátelství, strachu, pocitů méněcennosti či vztahu k autoritám se daří srozumitelně interpretovat. Přestože forma vyprávění nabízí hercům docela velkou výzvu, jak minimalistickými prostředky charakterizovat postavy, jejich rozdílnost i to, co mají společné. Funguje mezi nimi dobrá interakce a svou roli bezpochyby hraje i vhodné typové obsazení. V nejasném světle si snadno udržíme iluzi snědých indických vojáků (kteří jsou kontrastní nejen výškou, ale i temperamentem) a postupně odhalíme mnohé, co původně bylo skryto pod maskou vycepovaného vojáka. A tak zatímco Jakub Charvát jako Humájún se stále snaží držet „figuru“, stojí napřímeně, až prkenně, působí důstojně, jeho přítel Bábur je chvílemi jako nezbedné štěně ňafající kolem sebe, či snad jako nervní, netrpělivé dítě. Od první dlouhé scény hlídání Tádž Mahalu před představením veřejnosti, kdy se neodváží ze strachu před císařem ani ohlédnout na velkolepou stavbu, v sobě má atmosféru napětí, chvějivé nejistoty, ale i naděje. Druhá scéna, kdy je vidíme zakrvavené po provedení šíleného úkolu zbavení rukou všech dělníků ze stavby a tušené likvidace architekta, může působit až trochu groteskně, ale právě tady zazní věta, která se stává klíčem k pochopení celého příběhu: ZABILI JSME KRÁSU! V tu chvíli vstupuje do hry poezie, respektive vědomí, jaké pocity tito obyčejní, v civilu snad až obhroublí vojáci skrývají v duši. Zoufalý nápad na zabití císaře a útěk pryč z „civilizace“ je jen důsledkem strašlivých výčitek svědomí a polorozplývavý konec příběhu unáší diváka až do království snů.

SOPROVÁ, Jana. Zabili jsme krásu. Recenze Jany Soprové na inscenaci Strážci Tádž Mahalu. Online. Web Jiráskův Hronov 9. 8. 2024. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/zabili-jsme-krasu [cit. 2024-08-23]