Texty: AS 2001, č. 2, s. 33 - 35, Zdeněk Turba.

Severní Morava – polojasno
(Na okraj regionální přehlídky netradičního divadla ve Valašském Meziříčí.)

Tradiční přehlídka netradičního divadla v prostorách Kulturního zařízení města Valašské Meziříčí doznala několika změn: všechny soubory tentokrát hrály ve stejném prostoru – v divadelním sále - a jejich počet byl pořadateli omezen na deset. Někteří přiměřeně protestovali proti jednotnému prostoru s poukazem na to, že právě jejich představení je jako stvořené pro komornější M-klub, ale nakonec všichni uznali, že přijde-li více diváků, není klubový prostor nafukovací a že takto mají koneckonců stejné podmínky. Vyrovnali se s tím všichni. Z deseti pozvaných většina, nebo snad všichni, již ve ValMezu byli. Z těch hodně známých chybělo Bílé divadlo z Ostravy. Sešli jsme se tedy skoro samí staří známí. Je to dobře, není to dobře?
Rád bych nejdříve podal přehlednou zprávu o jednotlivých produkcích, v závěru se snad najde místo na obecnější úvahu:
1. Divadlo v soukolí – Havířov: Jsou soutěsky, jsou v nás
Scénář a režie kolektivní, hráli: Kamila Davidová, Václav Hanzl, Jan Karaffa, Patrik Hronek. Představení udalo tón přehlídky v tom smyslu, že asi bude ve znamení nástupu nejrůznějších improvizačních postupů, a že se o tento výraz budou pokoušet i ti, kteří se až dosud drželi nějakého svého kopyta. Hra začíná jako psychoterapeutická němohra, vztahy mezi čtyřmi herci vznikají, zanikají, objevují se a mizí náznaky existenciálních poloh, ale pak jenom pohyb a gesto nestačí, přistupuje rekvizita, posléze i hlasité slovo. Poprvé se z chaosu ozývá neskrývaně sarkastický slogan: „Já si myslím, že je nám všem dobře“. Je tu stálé vymezování se vůči okolí (světu?), stavění zdí, hradeb a zase jejich prolamování - deskou, kusem skla, gestem. Začínáme vnímat pohyb mezi dvěma světy, reálným a virtuálním, v reálném světě přestává „být dobře“, ale o to lépe se daří mezi přeludy (média, počítače, roboti atd.): „Za sklem a za mlhou se ti to mluví!“ Vznikají nová slova: nativní, odtud alter-internativní, jazykově se přesouváme jednoznačně do počítačového slangu („klávesnice není tvým domovem“), surfování po internetu, zdá se to jako první PC-divadlo pod sluncem („už i ženy v domácnosti tomu propadly“, „co mám vařit?“ „podívej se na PC“, „co kdybys uvařila něco od maminky?“, „uvař to v bitech“, „ty mi honíš myš“). Nakonec i taková věc jako plavání a utopení se odehrává jenom za sklem obrazovky. Jak po tom všem asi zaznívá leitmotiv „Je nám všem tak dobře!“?
Jak si s tím poradit jednou větou? Divadlo je tu jako obraz „plovoucího světa“ se všemi konturami rozostřenými, bez jasné hranice, „co je“ a „co není“. Nebo je „jinak“.
2. Temperka – Třinec: „Pravda o mé rodině“
Napsala: Magdalena Frydrychová, vedení souboru: Marcela Kovaříková, hráli: Kateřina Legerská, Andrea Kotasová, Pavla Slížová, Milan Orálek ml., Hana Kučerová, Urszula Waclawiková, Martin Kozák. Představení by se také mohlo jmenovat „Hromada uhlí“ (ta hromada resp. její uklizení působila celou dobu starosti), bylo jediným „vážným“ divadlem a podle slov členů souboru šlo o vyzkoušení vlastních sil na „skutečné“ herecké tvorbě. Hra byla napsána souboru na míru, je někde v poloze moderního amerického dramatu druhé poloviny 20. století, což není výtka, jen pokus o nalezení autorčiny inspirace. Ústřední postava hry, dívka Alice, nás provází po své rodině, jejímž základním rysem je naprostá ztráta komunikace a snaha alespoň mladších členů o nalezení východiska a alespoň špetky světla na konci tunelu. Přestože psychologie postav a zvolené realistické herectví byly až příliš často nad síly herců, byl tento pokus sympatický ze dvou důvodů: tím prvním je reflexe tématu současné rodiny jako velmi ohrožené instituce (toto znepokojení bylo akcentováno zjitřenou atmosférou představení), a za druhé to byl kus poctivé práce a snahy vytvořit umělecké dílo, završit je tvarem a nabídnout divákům jako jednoznačné poselství.
3. Dekadentní divadlo Beruška – Hranice: Mimo soutěž
Režie: všichni, hráli: Petr Marek, Jiří Nezhyba, Prokop Holoubek. Po téměř desetiletém improvizování „na nejvyšší úrovni“ je patrný vliv Berušky na řadu souborů, zvláště na severní Moravě. Protagonisté souboru si jsou vědomi svého suverénního postavení, proto byl název představení myšlen do jisté míry doslovně, a v diskusi nabídli „vedoucí funkci k disposici“ s tím, aby se na Šrámkův Písek mohl prosadit jiný soubor. Přesto byli nominováni i letos. Dokazují, že ta všechna léta tvrdohlavé práce na umění improvizace byla nezbytností, aby to pak šlo zlehka a jakoby samo. Ta tvorba je až marnotratná (tvorba z principu a na místě, která nemá žádná zadní vrátka) - jen nových slov nebo agregací jsou v jedné produkci desítky (namátkou selemínko, úkokakoly, titulit se k sobě), přitom veškeré vesmírné víření je vrcholně organizováno, eskapády nejsou jen slovní, ale i virtuózně pohybové, hudební doprovod adekvátně somnambulní. Ne že by nebyly problémy. V představení se dostavila krize, jako když dojdou síly při maratónském běhu. Bylo obdivuhodné, jak se hercům podařilo znovu soustředit energii a nastartovat potřebný rytmus. Marek s Nezhybou dohráli na pokraji vyčerpání. Jako ta jejich „břišní tanečnice ochrnutá na všechny části těla kromě zápěstí“. Spontánní ohlas diváků byl víc než jen potlesk.
4. Dividlo – Bráškové - Ostrava: Comédye
Vedoucí divadla: Jitka Kvasničková, hráli všichni. Jediný soubor, který si vyvzdoroval představení mimo hlavní sál – díky jarnímu počasí se hrálo venku. Oprávněně, protože se jednalo o commedii dell´ arte, sympatický pokus trefit se do žánru a atmosféry jednoho ze základních typů divadla, pokus najít inspiraci u zdroje. Jak plyne z historie souboru, baví se podobnými exkursemi záměrně, a je třeba říct, že tím umí pobavit sebe i diváky. Dá se předpokládat, že při prohloubení úsilí, zejména v propracování detailu, lepší pohybové i scénické koordinaci a orientaci by mohl být výsledek profesionálnější. Soubor má ve svých řadách rozhodně zajímavé typy, jde o to nezůstat na jednoduché povrchní charakteristice.
5. Jiříkovo vidění – Ostrava: Svázané ruce
Napsal a režíroval: Martin Prajza, hudba: Jiří Neduha, hráli: M. Lokajová, M. Prajza, A. Hnilica, D. Snihotová, J. Neduha. Inscenace je založena na nápadu, prezentovaném na začátku představení postavou Režiséra, který je zde sám o sobě artefaktem: apriorně prý můžeme předpokládat, že na scéně dochází téměř vždy k situaci, kdy herci, kteří v dané chvíli nemluví a nejednají, nevědí co s rukama. Nejlépe tedy bude jim je svázat za zády a nechat je takto hrát. Představení se pak odehraje jako modelový příklad, navíc se jedná o scénu ze sociálně realistického dramatu, kdy ovšem v závěru dochází k nečekanému rozuzlení a symbol svázaných rukou zahraje jako obsahově překvapivá pointa. Na tom nedosti, herci stejnou scénu zahrají znovu, jak sami říkají v „suchopárném“ konvenčním pojetí – ovšem v zajímavém gestickém pojetí přibližně jako z němého filmu. Je třeba přiznat, že jako herecká hříčka je to zábavný kousek, díky výkonu některých herců dokonce téměř virtuózní (Martin Prajza jako Pedro). Diskusní je v tomto případě pořadí, v němž by se obě „pojetí“ měla sehrát a pak také vyrovnanost hereckých výkonů a propracování detailu.
6. Dios Propadlo – Václavovice: Berany, berany, duc aneb My všichni padlí na hlavu
Scénář a režie: Stanislav Kolář, scéna: Z. Urbanec, hrají: M. Urbancová, Z. Urbanec, R. Dubcová, M. Dubec, J. Kresta, J. Červenka, E. Šimoňáková, S. Kolář, R. Hýsek. Soubor, který má poměrně bohatou tradici (a možná i jisté intelektuální zázemí), představil žánrově i obsahově velmi nevyrovnané kabaretní pásmo, jehož všehochuť (od nejhrubší vulgárnosti až po ruské literární anekdoty), a hlavně místy až podhospodská pokleslost, byla více než zarážející. Snad s výjimkou písniček na předscéně, které však jako by byly odjinud. Bylo mi to upřímně líto, protože „v civilu“ jsem členy souboru potkával jako vstřícné a inteligentně reagující diváky. V diskusi jsme se dotkli jejich domácího publika, které je prý venkovské, a má to tak rádo. Vzešla z toho debata o podbízení se, a nakonec také otázka, zda si na divadle chceme počínat tak, aby se nám divák smál za každou cenu. U tohoto představení bylo pozoruhodné, jak při veškeré snaze bavit za každou cenu, bylo veskrze nezábavné.
7. Divadlo šmíry – Frýdek-Místek: Zadobrotunažebrotu
Scénář a režie: kolektivní, hráli: M. Maskal, J. Šebesta, M. Veselka, L. Raida, plus M.V. Nebude na škodu uvést toto představení vlastním citátem tvůrců: „Divadlo šmíry je prostě divadlo šmíry, tak jako Národní divadlo je prostě národní divadlo“. Soubor sehrál v proklamovaném stylu (díky za upřímnost této provokace) nenáročnou pohádku s aktuálními momenty, která byla zábavná hlavně pro herce samotné. Přitom se zdá, že by tento tým měl na víc, s výjimkou snad jediného místa se nepotýkal s nevkusem, ale zarážející byla nezkušenost inscenační, dlouhé sekvence, kdy se nic nedělo, bezradnost v nakládání s textem, mnohé nedotaženosti herecké. Nicméně jeden pěkný citát na závěr: na příkaz krále, aby byla donesena živá voda, odpověď: „Živou vodu jsme již všechnu exportovali do Rakouska Bodnerovi“ (bez sebemenší reakce publika).
8. XXXHX´ XOXˇXOXX – Ostrava: Všichni bodří modráci aneb Co znamená slovo koule
Scénář: Jiří Najvert, režie: všichni, hlavně M. Pilařová, hráli: J. Najvert, Z. Hudeček, D. Slanař, M. Pilařová, E. Rygelová, J. Germek. Bylo to představení, v němž bylo nápadů na pět dalších, s chytrým rozehráním banální akční historky o přepadení banky do zábavného skeče na téma realita – virtuální realita, představení, v němž se se zřejmou radostí ze hry prezentovalo šest šikovných a nadaných herců. Nakonec ale divadlo, jehož ambice skončily na nedotaženostech v hereckém projevu, v rozehrání jednotlivých situací, v celkovém nezvládnutí jevištního prostoru. Soubor, který má často premiéru i derniéru na této přehlídce. Který proklamuje autentičnost a nezkušenost (i nenazkoušenost) jako základní přednost.
9. Divadlo Tom a Jeff – Havířov: Soud
Scénář a režie:? Hráli:? Divadlo vzniklo odtržením od divadla Crepácy, zdá se, že u jeho zrodu stála reakce zakladatelů na poněkud nezávaznou dramaturgii mateřského souboru a snaha po vyhraněnější tvorbě. Předmětem hry je soudní přelíčení za (ne)účasti imaginárního obžalovaného, přičemž formální stránka soudu připomíná Gardnerovy detektivky, takže nakonec určitý dojem televizní odvozenosti je asi na místě. Herecká úroveň aktérů zřetelně převyšuje textový základ, v němž je opět několik zbytečných lascivností, ale ani tato snaha a šikovnost nestačí na rozrušení stereotypu. Některé postavy vzbuzují dojem zbytečnosti, a ani slibovaný černý humor hru nezachraňuje. Snad by se představení dalo chápat jako modelová jevištní studie.
10. Crepácy – Havířov: Rudosz Kérkelész
Scénář a režie: ? , hráli: ? Variací na známé téma, např. notoricky známé pohádky jsme již zažili dost a dost. Přidávat další znamená nést kůži na trh, zvlášť když se jedná o Červenou Karkulku. Pak zákonitě čekáme, co si inscenátoři vymyslí nového. Crepácy zkusili ohromit publikum maďarštinou a dokonce vydávali Č.K. za originální maďarskou pohádku. Záhy se ovšem ukázalo, že maďarština je jenom „jako“ a spíše skýtá příležitost k posměškům na adresu podivného jazyka. Pokus z druhé strany vypadal zpočátku slibněji: ukázat „jak to vlastně bylo“ z pohledů jednotlivých pohádkových postav: Myslivce, Babičky, Vlka, Karkulky. V mysli hned vyvstal pojem Rašomon, o to větší bylo zklamání. Zdá se, že toto představení nezvládl soubor především dramaturgicky, takže pak na jevišti ani nemohlo nic fungovat. Ozvláštnění, natož nové pohledy, se nekonaly, jevištní rozpaky se šířily do sálu jako londýnská mlha a žádné sprosťárničky už to nespravily. Skoro jsem chápal, že z tohoto souboru občas někdo zdrhne. Asi ví proč. Škoda těch lepších časů, které pamatujeme.
Valašskomeziříčská přehlídka, jak patrno z výše uvedeného přehledu, rozhodně netrpěla jednobarevností. Rozhodující byla chuť hrát divadlo jako svobodní a svéprávní lidé, snaha získat publikum pro svůj záměr (i když někdy za každou cenu), najít svou vlastní cestu. Některé soubory objevily kontrapunkt reality a virtuální reality a v tomto smyslu rozvíjely tendenci, která se objevila již na loňské přehlídce – vztah k mediálnímu, hlavně televiznímu světu a k tomu, co přinášejí informační technologie. Odpovídá tomu i to, že informace o většině souborů si můžete přečíst na jejich internetových stránkách včetně fotografické dokumentace. Přiznám se, že číst například stránku Berušky je vzrušující zážitek.
Je možné, že se netradiční divadlo bude zase muset vrátit k divadlu, k jeho principům, k jeho přednostem, které jako by dnes ustupovaly do pozadí. Otázky dramaturgie a režie vystoupily proto v diskusi při závěrečném semináři zákonitě na první místo. Z této rozpravy vyplynulo několik pozoruhodných témat, které bych rád zaznamenal.
Tak jako na jedné straně stál názor – chceme vědět, co děláme špatně, chceme se bavit o konkrétních detailech naší práce (Bráškové), tak se ihned ozvalo – tak, jak to děláme, nám to stačí, hrajeme většinou jenom tady na přehlídce a kromě divadla máme tisíc dalších koníčků (XXXH…).
Vztah k režisérovi byl snad nejpozoruhodnější. Z údajů o představeních je zřejmé, že převládaly režie kolektivní, a tomu odpovídal i vztah k této divadelní funkci. Režisér je vnímán jako diktátor, ten, který ohrožuje svobodu tvorby (!), pracovat bez něj znamená více svobody. Pokud je přítomen při práci souboru, je vnímán jako manažer, ne jako umělec. S tím souvisí i jistá obava z „přílišné“ práce na inscenaci, jako ohrožení autenticity.
Setkání netradičních divadel severní Moravy bylo jako obvykle nabito pozitivní energií. Přispělo k tomu jistě i tradičně dobré organizační zázemí na půdě Kulturního zařízení města Valašské Meziříčí, osobní účast ředitele Ivana Junáška, šéfa M-klubu Karla Prokeše a perfektní práce jejich týmu. Jestliže toto setkání současně nastolilo zajímavé otázky, je to víc než dobře.
Zdeněk Turba