Texty: AS 2002, č. 4, s. 24 - 25, Vladimír Zajíc.

ŽLUTÝM RŮŽÍM SE LETOS VĚRU NEDAŘÍ
aneb
Oblastní přehlídka venkovských divadelních souborů
XXXI. ŽLUTICKÉ DIVADELNÍ LÉTO 2002

Lektorský sbor: Jana Halířová, Máša Caltová, Vladimír Zajíc.
Přehlídka byla programově nadupaná, neboť uváděla 7 inscenací. Z toho 5 dvouhodinových i více a 2 po hodině a půl, a je jen příznačné, že ony dvě časově kratší inscenace vydaly žluté růže divadla. Na druhou stranu radost z hraní byla u všech zúčastněných souborů evidentní, takže se určitě vrchovatě naplnila společenská a rekreativní funkce a vůbec smysl amatérského divadla. Jak směrem dovnitř souborů, tak směrem k obcím kde hrají pro své, důvěrně známé publikum, a kde jsou nejpodstatnější mimodivadelní souvislosti.
Avšak, popadněme srp a hop a skok přes plot právě skončené přehlídky do pole žlutých růží, a počněme po pořádku sklízet a lisovat něco žlutického vonného oleje.
DS Osvětové besedy v Poběžovicích - Jiří Hubač: GENERÁLKA. Snaha zachytit lidský rozměr Napoleona a Josefiny, snaha postihnout proměnu vysokých a nízkých cílů, jak ji přináší život, byla pod inscenací vnímatelná, byť na hranici artikulovanosti. Není až tak důležité, nakolik ji tam kdo ve ztvárnění dramatické osoby vnášel (Josefina nejpřesněji), ale že proměna bytí latentně existovala, avšak nebyla jevištně provedena. Zmíněnému záměru příliš nepomáhala ani scénografie, neboť kostýmy byly od počátku dané, neproměnné, tudíž vývoj od rezignace a úpadku k uvědomění si hodnot lidských a politických, a z toho vyplývajících postojů a cílů osobních, nebyl ani těmito vnějšími prostředky podpořen. Herci se někdy stávali pouhými tlampači textu, textu občas pokroucenému vzhledem k polykání koncovek a špatnému členění obsahu. Souhrnem řečeno: škoda, že naznačený výklad směřující k pojmenování postojů a proměně postojů v daných okolnostech, nevzešel do růžových květů.
DS ŽLUTIČAN Domu kultury Žlutice - Jaromír Břehový: OTYLKA. Autorská fraška z prostředí léčebny pro odtučnění, nápravu hlavy, ztloustnutí, prostě, jak se vám líbí, vedené, propagované a finančně náročné zcela přesně podle módního trendu: Vy chcete, my zařídíme! Ale pozor, nejde o frašku postihující společenský nešvar, neboť léčebna slouží svým způsobem jako katalyzátor jednoho vztahu, kde cit a peníze jsou v podivné rozvlněné rovnováze. Píši fraška, a upřímně doufám, že se text psaný přímo pro soubor fraškou stane. Zatím je sledem fleší či skečů na dané téma. To znamená, že situace nejsou důsledně stavěny a vztahy důsledně rozehrány. Přes tyto výhrady nás však zážitkem převádí jevištní provedení spolu s textem, neboť ten je napsán v duchu inteligentního humoru a v široké škále přirovnání a glos. Nejsilnější v tomto směru je hlavní postava Otylka, která postřehy cezenými mimochodem a s nadhledem, označuje peripetie svého postavení, ustavuje úhel pohledu na ně, a zaujímá postoje k událostem a pidisituacím, jimiž je jí dáno procházet. Provedení textu od počátku vyvolává smíchovou vlnu, přičemž nikdy, žádnými prostředky, nepřekročí míru vkusu, byť by to bylo snadné. Přes leporelo fleší jsou udrženy a postupně odhalovány motivy, proč je Otylka v léčebně, a když už víme PROČ a CO, tak se těšíme, JAK ono známé bude jevištně provedeno. Peníze jako takové, především jejich síla, je ukázána na samém konci. Skvělé je, že se tak děje přes scénografické gesto s velkou mírou optiky crazy grotesky. Tím je dáno, že hlavní postava neztrácí ani unci růžového oleje sympatií, neboť ukazuje smích, a ne výsměch. A i když by se Otylka mohla stát silnou plutokratkou, zůstává především člověkem, který má nadhled nad sebou, jako nad ženskou nevyléčenou z obezity a ze vztahu. Zhlédli jsme první reprízu, a je jasné, že jak text, tak inscenační tvar budou žlutičtí dále okopávat a hnojit, aby vyrostl do krásy záhonu růží.
DS TRUS TRNOVÁ - Svěrák, Smoljak, Cimrman: DOBYTÍ SEVERNÍHO PÓLU. Inscenace potvrdila zlatou premisu předků, že: Když dva dělají totéž není to totéž. Smíchovou reakci v prvé části (seminář) vyvolával pouze text sám sobě, ale ne jeho provedení, neboť chladná vášeň akademická se nekonala, a reakce protagonistů směrem do sálu a do zákulisí zcela ignorovaly skutečný stav dění. Napomínání, že rušíme, když bylo hrobové ticho, je tím nejmenším prohřeškem. Prostě paradox mezi verbálním a nonverbálním se nekonal ani před přestávkou, ani po ní. V druhé části - při inscenování hry génia J. C. - bylo smíchu asi jako na poli růží napadeném mšicemi, protože o situaci, o vztahu k dění jevištnímu či o vztahu postav k problémům či pseudoproblémům cesty nebylo ani slechu, natož vidu. A tak jediným zapouzdřeným poupětem v zemi ledu byl Primitiv Frištenský. Jistě, lze říci, že se jedná o záslužné šíření osvěty o díle J. C., ale vpodstatě jde o nepovedenou kopii. Přitom program TRUSu sliboval tolik, ach tolik účinného hnojiva.
DS MKZ Horšovský Týn - Aldo Nicolaj: ČERNÍ JAKO KANÁŘI. Zkušený soubor se pokusil realizovat varovnou, futuristickou frašku z blízké budoucnosti. Bohužel, jinak obratný autor v tomto případě sepsal a sestrojil pouhou tezovitou konstrukci, kterou těžkou obestřít popínavými růžemi. Text vznikl před 30 lety, a vzhledem k právě žité současnosti došlo k zásadnímu rozevření nůžek společenských a politických problémů tehdy a nyní, takže teze zkorodovala úplně a neunesla ani něžné horšovské růže v rozpuku. Soubor se snažil smysluplnými škrty překročit textový limit jak to jen šlo, aby předestřel kritickou, byť schematickou notu odlidštění. Za to mu sluší uznání, ale marná sláva, destilace esence zážitku se tentokrát nekonala. Pouze tehdy, když text nabídl možnost člověčiny v minisituaci či možnost minivztahu, zazářila invence a hráčské schopnosti souboru naplno.
DS ŠTACE Kaznějov - E. A. Longen: FRAŠKOHRÁTKY. Alena Svobodová popadla starého Longena zapíchnutého už v růžovém poli jako strašáka, zatřepala s ním až prach lítal, vystřihla zpuchřelé díly, pozašívala díry, a hle, zazářil jako nový. První příběh, „Nebožtíkův útěk“, si plně zaslouží označení fraška, jelikož byl proveden výstižnou a přiléhavou stylizací. Podotýkám, že stylizací všech použitých prostředků. Takový vztah mamá a dcera, okamžitě čitelný z principu jak se upřímně falešně líbají přes celé jeviště, nebo smilně vilné nohy chtivého milence Taussiga se hned tak nezapomenou. Příběh druhý, „Tenorovy pletky“, však místo stylizace pracoval s pitvorem, který by se možná (to nelze upřít) uplatnil někde na německém rynku při slavnostech piva, kde napřed duní holby a pak hlavy, takže komedianti do toho musí pořádně šlapat, aby je bylo slyšet a vidět. Vzhledem ke kaznějovským růžím však lze brát v potaz pouze příběh první. Přestože v „Nebožtíkovi“ jde hře a hravosti, jako prostředku jevištního vyprávění, všechno naproti, včetně scénografie a hudební složky, je nutno upozornit na skutečnost, že odkrytí divadelnosti jako takové není tím nejsilnějším momentem a zážitkem (není rytmicky a tematicky zpracováno), a stálo by za to je odstranit, byť v počátku prvního nasazení premiérového květu mohlo principu inscenace prospět. Dnes ale už je zcela nadbytečné.
Spolek divadelních ochotníků v Radnicích - John Patrick: RAJČATŮM SE LETOS NEDAŘÍ. Ach, ani radnickým se věru nedařilo. Jelikož se jednalo o debut režijní a také o herecký debut hlavní představitelky, vzniká zásadní otázka, zda tento text byl tím nejvhodnějším pro zahájení kariéry v růžovém sadě divadelním. Přinejmenším nebyl naplněn předpoklad jistých dovedností představitelky Myry, aby její dvojrole nesklouzla do nudy a šklebu, což platí i pro schopnost zacházet s hlasem, to jest, sdělit text po obsahu a smyslu. Obdobnou výtku lze vznést na scénografii, která neškodila, ale věru příliš nepomáhala ani hercům (libovolné odchody a příchody kamkoli), ani diváckému přijetí prostředí děje. Jak řečeno, jedná se o debut (možná z důvodů vnitrosouborových, možná osobních), takže protagonistům nelze než přát, aby příště - vzhledem k tomu, že jsou na počátku záhonu růží - více uvažovali nad tím, jaký text zvolit a jakými prostředky jej hrát.
DS MLASK Manětín - Antonín Procházka: HLEDÁM DĚVČE PRO BOOGIE WOOGIE. Procházkovy texty mají svá pro a proti. Jedno jim však upřít nelze, a to, že situace jsou vystavěny dravě a ve výsledku mají značný smíchový potenciál, který jako kultivátor růží exploatuje divácký zážitek smyslový. To ovšem platí tehdy, když jsou situace vyloženy a hrány, když je sdělen jejich skutečný smysl a důvod, a interpreti se nepokládají do textových anomálií a vtípků, které zas tak velkolepé nejsou. Především však platí, že Procházkovy texty mají svůj generální komediální grunt, jímž bývá drobné nedorozumění postupně rozvíjené do hyperbolizace groteskních záměn, v nichž jde skoro o život, přičemž tato hyperbola je v důsledku obloukem, který inscenaci sklene. Jestliže se však soubor nechá unést jednotlivostmi místo celkem, jako se stalo manětínským, pak se komedie ve výsledku rozpadá. Každopádně inscenátoři kladli na vše stejný důraz, takže temporytmus se podobal zvolna tečícímu rosolu pod tlakem extrahovanému z tuny růží. Navíc se jedná o hudební revui, takže pěvecké schopnosti by měly být předpokladem, a ne výjimkou. K výše uvedeným postřehům lze jako klad dodat velkou chuť si zahrát (někdy asi větší než bylo zapotřebí), a dále drobná choreografická čísla, která kupodivu fungovala ve smyslu estetického zážitku, a dokonce i ve smyslu směrem k postavě a k motivům, který se snažila zpěvem sdělit.
Toť asi vše o sklizni žlutých růží, které určitě rostou v Texasu, ale roku 2002, oproti loňsku, nevykvetly ve Žluticích. Jistě, každý rok se nevydaří posvícení, a tak není nutné popotahovat, protože ta pravá žluť přehlídky září nejen na tričkách žlutického souboru, ale je především jasnou žlutí, jíž se vyznačuje chuť tvořit divadlo.
Vladimír Zajíc