Texty: Tomáš Komárek, příznivec východočeského loutkového divadla a sám loutkář (začátečník).

Ještě před začátkem letošní Loutkářské Chrudimi mě Naďa Gregarová vyzvala, abych po jejím skončení napsal pár řádků o tom, jak Chrudim probíhala. Byl jsem letos v porotě krajského kola loutkářské přehlídky, která proběhla na začátku dubna v Jesličkách, a tak Naďu zajímalo srovnání mezi kolem krajským a kolem ústředním.
Slyšel jsem to už mnohokrát, že východní Čechy jsou tradičně, co se týká loutkového divadla, výjimečné. Jelikož nejsem původem loutkář (k loutkovému divadlu jsem se dostal před třemi roky, když jsem zkoušel se Dnem “Cyrana”) a nemám tudíž dobrý přehled o historii východočeského loutkového divadla, pokládal jsem podobné řeči za projev docela milého patriotismu a nepřikládal jsem jim moc významu. Když ale skončila přehlídka v Jesličkách, říkal jsem si, že na tom přeci jen něco bude. Tolik nápadů, inspirace, radosti ze hry i ze setkání s kamarády z jiných souborů není často k vidění a jen jsem litoval, že jsem na této přehlídce poprvé.
Ještě větší překvapení mě čekalo v Chrudimi. Bez přehánění se dá říci, že Chrudim byla přehlídkou východočeských loutkových divadel s několika dalšími zajímavými hosty. Krom plzeňského Střípku; docela milých, leč přeci jen ještě školních pokusů žáků olomoucké ZUŠky a představení Jany Štrbové, jsem vedle východočeských souborů v Chrudimi nic zajímavého neviděl (nepočítám hosta festivalu - virtuózního Maďara Lászla Vitéze). Ne, že by tam nikdo jiný nebyl, ale většinou to byla představení buď málo invenční, nepovedená nebo nedotažená (smutný případ jindy skvělých Čmukařů). Stručně řečeno: Chrudim potvrdila, že závratný počet postupujících inscenací z východočeského regionu (tuším deset nebo jedenáct) byl naprosto oprávněný.
Slyšel jsem, že je to historickou tradicí, ale moc se mi to nezdá. Historická tradice je pěkná věc, ale díky historické tradici ještě nikdo dobré divadlo neudělal. Spíš to vidím tak, že tady, v tuto dobu, působí několik mimořádných osobností, které dělají výborně loutkové divadlo a dovedou svým nadšením nadchnout i lidi kolem sebe. Na prvním místě (ne náhodou) jmenuji Karla a Blanku Šefrnovi, Janu Mandlovou a vůbec všechny Svitaváky; samozřejmě je to taky Jirka Polehňa, který zásadně ovlivnil a stále ovlivňuje mnoho začínajících loutkářů (včetně mě); všichni lidi ze DNA v čele s Jirkou Jelínkem, jehož invence je, jak se zdá, opravdu bezbřehá; Romana Hlubučková se svými slibnými žáky, Mirka Venclová se svými drobničkami, ale taky Ema Zámečníková, která v Jesličkách předvedla, že umí i s loutkami nebo Honza Dvořák, jehož hříčka “O kůzlatkách a vlku” v podání Lenky Koštákové, sklidila ovace i v Chrudimi. A mohl bych pokračovat.
Také porota dala svým verdiktem tomuto tvrzení za pravdu, neboť naprostou většinu cen letošní Loutkářské Chrudimi získala svitavská Tlupatlapa a hradecké DNO!
Chrudimská přehlídka ukázala, že ve východních Čechách je dostatek skvělých osobností, které s velkou invencí a radostí dělají amatérské loutkové divadlo a to je, v měřítku celorepublikovém, úkaz naprosto nevídaný! Je to vzácnost a doufám jen, že opravdu nehrozí rozdělení východočeských souborů podle příslušnosti ke kraji Hradeckému nebo Pardubickému, jak se v Jesličkách obával Karel Šefrna. Byl by to hloupý ústupek úřednickému šimlu, který by nikomu neprospěl.
Toto malé ohlédnutí za letošní Loutkářskou Chrudimí končím přáním všeho dobrého všem oceněným i neoceněným a už se těším na příští ročník !