ZEMANČÍKOVÁ, Alena. Budiž stín 2025 očima Aleny Zemančíkové. Online. Amatérská scéna 9. 10. 2025
Samozvaná národní přehlídka stínových divadel se v Poniklé konala 3.–5. 10. 2025 už po páté. Protože přehlídka je bienále, znamená to, že tradice trvá už deset let. Za tu dobu se přehlídka rozrostla, mezi loutkáři (ale nejen) se její pověst roznesla v takové míře, že se stalo prestiží na ní účinkovat, mnohé inscenace jsou vytvořeny přímo pro ni. Neodmyslitelnou součástí jsou i semináře, odkrývající tajemství práce se světlem a stínem a různé technické postupy k docílení výpovědi (tentokrát jeden i pro děti). Rovněž nedílnou součástí jsou i takzvaná Rozjímání o divadle, pod kterýmžto názvem se neskrývá jenom hodnocení poroty, ale také uvažování o možnostech i úskalích loutkového divadla s přihlédnutím k jeho stínové podobě, problematice projekcí, ale také o literárních předlohách, poetikách, stylech a interpretacích, jakož i o autorství v nejrůznějších podobách.
Pokusy a miniatury
Někteří tvůrci to se stínem teprve zkoušejí, jejich inscenace jsou krátké a často v práci se zvoleným prostředkem nejisté. Patří k nim Duhovky ad hoc seskupení Potkaly se u náhonu, jehož členky rozvedly motivy několika Duhových pohádek Daniely Fischerové. Inscenace se míjela s vnitřní logikou příběhu – postavu Slunce jsme viděli jako stín, čímž bylo diváctvo zpočátku i zmateno, pokud jde o identitu oné postavy.
Úplně začátečnická byla inscenace Komorebi skupiny naHraní z Hané. Jejich inscenace se točila tematicky kolem stromu, jeho vlastností, paměti, biologické i ekologické podstaty, ale i kolem života lidí kolem něj. Výsledek vykazoval různé známky dramaturgického i realizačního zmatku, ale jako celek byl velice sympatický a rozhodně by stál za dotažení.
Mezi miniatury patřilo i Ach ne, George… Loutkářské konzervatoře pod vedením Petera Vargy. Spolek tvůrců odevšad, kterým jde o to, naučit se loutkářskému myšlení a takto vyzbrojeni třeba vést soubory Základních uměleckých škol, vytvořil pro přehlídku anekdotu o soužití člověk a psa, o obtížích výcviku a o psí svéhlavosti: stručně, s vtipem a stylovou čistotou.
Lesem Meografu Lakatoš z Nového Strašecí jsme se prošli v několika více méně poetických skečích, jejichž sled začínal havárií auta kvůli přebíhající lišce a končil vystoupením řidiče o nějaký čas později a jeho odchodem – kam? No do lesa. Sled obrazů z přírody byl až moc náhodný a nejednotně stylově pojednaný, diváctvo se těžko dobíralo logiky jevištního dění.
Mezi inscenace vzniknuvší pro Budiž stín je možné zařadit i Kocoura rodinného divadla Myatáta z Poniklé, což není nikdo jiný než pořadatel Tomáš Hájek a jeho dva malí synové. V příběhu o potrestaném veterináři vidíme, jak každý z trojice dělá, co je třeba a na co stačí, režie kombinuje marionetu veterináře s plošnými stínovými loutkami nemocného kocoura, ansámbl taky mňoukavě zpívá a celek drží pohromadě.
Lidový loutkář Jiří Polehňa z Hradce Králové se rovněž chopil veterinárního tématu a předvedl ve stínohře náročnou operaci vzácného malého plšíka sněžného. V duchu starých drastických pouťových loutkářských výstupů nechal zachráněného tvorečka nakonec tragicky zahynout v pastičce na myši – a kupodivu žádné dítě v publiku se nerozplakalo. Snad proto, že dryjáčnické loutkářství pouťových produkcí je sentimentu prosto a plšíka s bílou srstí zoologie nezná.
Mikulka a Čapek
Podvakrát se stal inspirací pro inscenaci Alois Mikulka a jeho pohádky. Výtvarnice Eva Pecháčková ztvárnila Pohádku z nemocnice úplně nezávisle na výtvarné poetice Aloise Mikulky – a bohužel i na jeho poetice literární. Tak se stalo, že faktické nesmysly (velryba nemůže spolknout Měsíc v podobě rohlíku, protože takový tvar měsíce je pouhý klam, vytvořený (aha!) stínem) nepůsobily jako součást poetiky, nazírající svět dětsky, ale jako nepatřičnost. Snad kdyby v téhle pohádce pro jednu herečku bylo víc dialogů a vůbec akce mezi postavami lékařů, vzali bychom ji ochotněji jako absurdní hříčku.
Pohádka O smutném tygrovi je titulem z kánonu dětské literatury. Spojení SPRD PAPRD z Prahy a Děčína ji orámovali výpravou dětí do ZOO a vybavili autorskými a dobře zazpívanými písničkami. Mikulkova knížka s příběhem o tom, jak živý tvor bez svobody chřadne, vyšla v roce 1968 – a inscenace jako by v sobě také měla něco z poetiky tehdejších „semaforských“ časů.
Hana Voříšková, která patří (ať se jí to líbí nebo ne) dnes už mezi klasiky poetické linie loutkového a výtvarného divadla, rozvedla pár řádků ze Zahradníkova roku Karla Čapka v podobenství o čekání na jaro jako na nový život na Zemi. V miniatuře Nedá se to zadržet jde o květ forzýtie, na který zahradník napjatě čeká, jeho rozevření samozřejmě prošvihne a hned v zápětí se forzýtie rozzáří žlutými hvězdičkami po celém okolí. Pro poslední fázi performance učiní autorka svým souborem místní účastníky – a hodlá tak činit vždy.
Světelná instalace Rembrandtova obrazu Marnotratný syn, nazvaná Nasvítit světlem, dotknout se stínem jen doplnila, o co Haně Voříškové jde v celé její tvorbě: svědkem zázraků může být každý z nás.
Literární předlohou se inspirovaly některé inscenace, jež se s ní jevištně nedokázaly úplně vypořádat…
Kawloon. Největší dům na světě stál v Hongkongu (zbourán v r. 1993 až 94). Vidíme, že kdo se do něj nastěhuje, vůbec se ve svém bydlišti nevyzná. Divadlo FRAS z Prahy příběh Tuana, hledajícího dveře do svého bytu, realizuje prostřednictvím drobnokresebných slidů, jejichž detaily jsme prostě z hlediště neviděli. Tak většině publika utkvělo spíš než podobenství o světě jako místě, kde hledáme, kam hlavu složit, opětovné užití motivu soužití člověka a psa.
Divadelní studio D3 z Karlových Varů uvedlo poetickou montáž z textů Jana Švankmajera Jansen a jeho svět. Scénář i herecké provedení zprostředkovává surrealistovy texty ze stáří, kdy bolestně postrádá svou ženu Evu a prožívá fyziologické potíže, a poněkud shazuje osvědčené surrealistické praktiky, jako je třeba kresba prostřednictvím média. Výtvarná stránka inscenace ale švankmajerovskou poetiku nemá, dokonce ani nesleduje, takže je inscenace vnímána především jako záležitost přednesová. V tomto případě – pozor! precedens! – jde o nominaci na Budiž stín z národní přehlídky Wolkrův Prostějov!
Spolek ANSUV z Chocně na rozdíl od souboru D3 vystihl dekadentní atmosféru své hry s názvem Deflorace docela sugestivně. Tím ale jako by se prostředky vyčerpaly, sarkastickou poetiku, utahující si z viktoriánské pruderie a maloměšťáckého prasáctví, se nepodařilo zprostředkovat s náležitým odstupem. Inscenace podle knihy Edwarda Goreyho Čerstvě deflorovaná dívka a jiné příběhy se vlastně ke své předloze nehlásí (a je to škoda, protože autor se nejen podílel na scénografii první inscenace Drakuly na Broadwayi, ale spolupracoval i se skupinou Tiger Lilies). Inscenace si zaslouží domyšlení a stylové dopracování.
…. a jiné zase přinesly nové pohledy a řešení
Můj stín loutkářů z Jaroměře, pracujícím pod názvem Convivium, je docela sugestivní inscenací povídky Hanse Christiana Andersena Stín. Téma člověka a jeho stínu se zdánlivě nabízí, ve skutečnosti skrývá mnohé realizační zádrhele. Až se s nimi inscenace vypořádá, bude skvělou interpretací onoho Andersena pro dospělé, jak nám ho připomínají nové překlady i nálezy literární historie.
Literární historie se ostatně stala přímo tématem inscenace Ecityk Frgálu na nitkách z Brna. Ti inscenují nikoli Erbenovu Kytici, ale její druhý, třetí a kolikátý ještě život v literárním kánonu. Jednotlivé balady odbudou dvěma verši a podrobně, byť v dosti prudké stylizaci, se zabývají jen dodatečně přidanou Lilií. Inscenace je integrální dílo, kde všechny složky hrají spolu, od poněkud výstřední ch kostýmů a líčení přes scénografii, umožňující stínohru, po herecké výkony včetně pohybových kreací. Pracuje s českým literárním odkazem bez patosu i sentimentu, vlastně tak, jak se to už dlouho daří kulturám velkých světových jazyků. Generační postoj Frgálu na nitkách vzbuzuje důvěru v nastupující generace.
Profesionálové o začátku i konci života
Drobné příspěvky amatérů obohatily i profesionální inscenace: Mirka Belohlávková hraje v produkci Studia Damúza něžný kousek o tom, jak dítě prožívá očekávání sourozence Deset, dvacet, brácha v břiše! Inscenace je suverénní a dojemná – možná až trochu moc: v diskusi jsme si říkali, že v ní nachází místo jen těšení, ale žádné obavy, což odsouvá z pozornosti děti, které to v rodině třeba nemají tak ideální jako protagonistka.
Divadlo Líšeň z Brna se pustilo do tématu bezdomovectví v inscenaci Kriplštreka. Příběh bezdomovců, jejich zmizelé přítelkyně a jejího psa hrají drsně, s využitím dryjáčnických songů za doprovodem tuby a harmoniky, a rámují ho odchodem a návratem dvojice do jakéhosi azylového zařízení. Inscenace je složitě strukturovaná a zaslouží si samostatnou recenzi, na niž není místo v celkovém článku o přehlídce. Je ale třeba říct, že loutkové divadlo, včetně techniky stínohry, kterou Divadlo Líšeň rozvíjí kontinuálně, dovede být po svém způsobu společensky angažované.
Pavla Dombrovská a Luděk Vémola, tvůrci Divadla Líšeň, také na festivalu vedli seminář Fígly stínového divadla. Dětem se věnovala Kateřina Prášilová.
Putovní cena bez názvu
Na přehlídce se uděluje jediná cena, která představuje roztavenou čočku z dávného meotarového projektoru, s nímž hlavní organizátor a též loutkář a průkopník stínového divadla Tomáš Hájek kdysi začínal otřásat loutkářskou tradicí. Putovní cenu bude po dva roky opatrovat Frgál na nitkách. Čímž jsou jeho tvůrčí síly zavázány za dva roky do Poniklé přijet, cenu přivézt a – opak jim čest nedovolí – s ní i novou inscenaci.
Foto: Irena Vodáková
ZEMANČÍKOVÁ, Alena. Budiž stín 2025 očima Aleny Zemančíkové. Online. Amatérská scéna 9. 10. 2025 [cit. 2025-10-10]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/budiz-stin-2025-ocima-aleny-zemancikove/
Pokusy a miniatury
Někteří tvůrci to se stínem teprve zkoušejí, jejich inscenace jsou krátké a často v práci se zvoleným prostředkem nejisté. Patří k nim Duhovky ad hoc seskupení Potkaly se u náhonu, jehož členky rozvedly motivy několika Duhových pohádek Daniely Fischerové. Inscenace se míjela s vnitřní logikou příběhu – postavu Slunce jsme viděli jako stín, čímž bylo diváctvo zpočátku i zmateno, pokud jde o identitu oné postavy.
Úplně začátečnická byla inscenace Komorebi skupiny naHraní z Hané. Jejich inscenace se točila tematicky kolem stromu, jeho vlastností, paměti, biologické i ekologické podstaty, ale i kolem života lidí kolem něj. Výsledek vykazoval různé známky dramaturgického i realizačního zmatku, ale jako celek byl velice sympatický a rozhodně by stál za dotažení.
Mezi miniatury patřilo i Ach ne, George… Loutkářské konzervatoře pod vedením Petera Vargy. Spolek tvůrců odevšad, kterým jde o to, naučit se loutkářskému myšlení a takto vyzbrojeni třeba vést soubory Základních uměleckých škol, vytvořil pro přehlídku anekdotu o soužití člověk a psa, o obtížích výcviku a o psí svéhlavosti: stručně, s vtipem a stylovou čistotou.
Lesem Meografu Lakatoš z Nového Strašecí jsme se prošli v několika více méně poetických skečích, jejichž sled začínal havárií auta kvůli přebíhající lišce a končil vystoupením řidiče o nějaký čas později a jeho odchodem – kam? No do lesa. Sled obrazů z přírody byl až moc náhodný a nejednotně stylově pojednaný, diváctvo se těžko dobíralo logiky jevištního dění.
Mezi inscenace vzniknuvší pro Budiž stín je možné zařadit i Kocoura rodinného divadla Myatáta z Poniklé, což není nikdo jiný než pořadatel Tomáš Hájek a jeho dva malí synové. V příběhu o potrestaném veterináři vidíme, jak každý z trojice dělá, co je třeba a na co stačí, režie kombinuje marionetu veterináře s plošnými stínovými loutkami nemocného kocoura, ansámbl taky mňoukavě zpívá a celek drží pohromadě.
Lidový loutkář Jiří Polehňa z Hradce Králové se rovněž chopil veterinárního tématu a předvedl ve stínohře náročnou operaci vzácného malého plšíka sněžného. V duchu starých drastických pouťových loutkářských výstupů nechal zachráněného tvorečka nakonec tragicky zahynout v pastičce na myši – a kupodivu žádné dítě v publiku se nerozplakalo. Snad proto, že dryjáčnické loutkářství pouťových produkcí je sentimentu prosto a plšíka s bílou srstí zoologie nezná.
Mikulka a Čapek
Podvakrát se stal inspirací pro inscenaci Alois Mikulka a jeho pohádky. Výtvarnice Eva Pecháčková ztvárnila Pohádku z nemocnice úplně nezávisle na výtvarné poetice Aloise Mikulky – a bohužel i na jeho poetice literární. Tak se stalo, že faktické nesmysly (velryba nemůže spolknout Měsíc v podobě rohlíku, protože takový tvar měsíce je pouhý klam, vytvořený (aha!) stínem) nepůsobily jako součást poetiky, nazírající svět dětsky, ale jako nepatřičnost. Snad kdyby v téhle pohádce pro jednu herečku bylo víc dialogů a vůbec akce mezi postavami lékařů, vzali bychom ji ochotněji jako absurdní hříčku.
Pohádka O smutném tygrovi je titulem z kánonu dětské literatury. Spojení SPRD PAPRD z Prahy a Děčína ji orámovali výpravou dětí do ZOO a vybavili autorskými a dobře zazpívanými písničkami. Mikulkova knížka s příběhem o tom, jak živý tvor bez svobody chřadne, vyšla v roce 1968 – a inscenace jako by v sobě také měla něco z poetiky tehdejších „semaforských“ časů.
Hana Voříšková, která patří (ať se jí to líbí nebo ne) dnes už mezi klasiky poetické linie loutkového a výtvarného divadla, rozvedla pár řádků ze Zahradníkova roku Karla Čapka v podobenství o čekání na jaro jako na nový život na Zemi. V miniatuře Nedá se to zadržet jde o květ forzýtie, na který zahradník napjatě čeká, jeho rozevření samozřejmě prošvihne a hned v zápětí se forzýtie rozzáří žlutými hvězdičkami po celém okolí. Pro poslední fázi performance učiní autorka svým souborem místní účastníky – a hodlá tak činit vždy.
Světelná instalace Rembrandtova obrazu Marnotratný syn, nazvaná Nasvítit světlem, dotknout se stínem jen doplnila, o co Haně Voříškové jde v celé její tvorbě: svědkem zázraků může být každý z nás.
Literární předlohou se inspirovaly některé inscenace, jež se s ní jevištně nedokázaly úplně vypořádat…
Kawloon. Největší dům na světě stál v Hongkongu (zbourán v r. 1993 až 94). Vidíme, že kdo se do něj nastěhuje, vůbec se ve svém bydlišti nevyzná. Divadlo FRAS z Prahy příběh Tuana, hledajícího dveře do svého bytu, realizuje prostřednictvím drobnokresebných slidů, jejichž detaily jsme prostě z hlediště neviděli. Tak většině publika utkvělo spíš než podobenství o světě jako místě, kde hledáme, kam hlavu složit, opětovné užití motivu soužití člověka a psa.
Divadelní studio D3 z Karlových Varů uvedlo poetickou montáž z textů Jana Švankmajera Jansen a jeho svět. Scénář i herecké provedení zprostředkovává surrealistovy texty ze stáří, kdy bolestně postrádá svou ženu Evu a prožívá fyziologické potíže, a poněkud shazuje osvědčené surrealistické praktiky, jako je třeba kresba prostřednictvím média. Výtvarná stránka inscenace ale švankmajerovskou poetiku nemá, dokonce ani nesleduje, takže je inscenace vnímána především jako záležitost přednesová. V tomto případě – pozor! precedens! – jde o nominaci na Budiž stín z národní přehlídky Wolkrův Prostějov!
Spolek ANSUV z Chocně na rozdíl od souboru D3 vystihl dekadentní atmosféru své hry s názvem Deflorace docela sugestivně. Tím ale jako by se prostředky vyčerpaly, sarkastickou poetiku, utahující si z viktoriánské pruderie a maloměšťáckého prasáctví, se nepodařilo zprostředkovat s náležitým odstupem. Inscenace podle knihy Edwarda Goreyho Čerstvě deflorovaná dívka a jiné příběhy se vlastně ke své předloze nehlásí (a je to škoda, protože autor se nejen podílel na scénografii první inscenace Drakuly na Broadwayi, ale spolupracoval i se skupinou Tiger Lilies). Inscenace si zaslouží domyšlení a stylové dopracování.
…. a jiné zase přinesly nové pohledy a řešení
Můj stín loutkářů z Jaroměře, pracujícím pod názvem Convivium, je docela sugestivní inscenací povídky Hanse Christiana Andersena Stín. Téma člověka a jeho stínu se zdánlivě nabízí, ve skutečnosti skrývá mnohé realizační zádrhele. Až se s nimi inscenace vypořádá, bude skvělou interpretací onoho Andersena pro dospělé, jak nám ho připomínají nové překlady i nálezy literární historie.
Literární historie se ostatně stala přímo tématem inscenace Ecityk Frgálu na nitkách z Brna. Ti inscenují nikoli Erbenovu Kytici, ale její druhý, třetí a kolikátý ještě život v literárním kánonu. Jednotlivé balady odbudou dvěma verši a podrobně, byť v dosti prudké stylizaci, se zabývají jen dodatečně přidanou Lilií. Inscenace je integrální dílo, kde všechny složky hrají spolu, od poněkud výstřední ch kostýmů a líčení přes scénografii, umožňující stínohru, po herecké výkony včetně pohybových kreací. Pracuje s českým literárním odkazem bez patosu i sentimentu, vlastně tak, jak se to už dlouho daří kulturám velkých světových jazyků. Generační postoj Frgálu na nitkách vzbuzuje důvěru v nastupující generace.
Profesionálové o začátku i konci života
Drobné příspěvky amatérů obohatily i profesionální inscenace: Mirka Belohlávková hraje v produkci Studia Damúza něžný kousek o tom, jak dítě prožívá očekávání sourozence Deset, dvacet, brácha v břiše! Inscenace je suverénní a dojemná – možná až trochu moc: v diskusi jsme si říkali, že v ní nachází místo jen těšení, ale žádné obavy, což odsouvá z pozornosti děti, které to v rodině třeba nemají tak ideální jako protagonistka.
Divadlo Líšeň z Brna se pustilo do tématu bezdomovectví v inscenaci Kriplštreka. Příběh bezdomovců, jejich zmizelé přítelkyně a jejího psa hrají drsně, s využitím dryjáčnických songů za doprovodem tuby a harmoniky, a rámují ho odchodem a návratem dvojice do jakéhosi azylového zařízení. Inscenace je složitě strukturovaná a zaslouží si samostatnou recenzi, na niž není místo v celkovém článku o přehlídce. Je ale třeba říct, že loutkové divadlo, včetně techniky stínohry, kterou Divadlo Líšeň rozvíjí kontinuálně, dovede být po svém způsobu společensky angažované.
Pavla Dombrovská a Luděk Vémola, tvůrci Divadla Líšeň, také na festivalu vedli seminář Fígly stínového divadla. Dětem se věnovala Kateřina Prášilová.
Putovní cena bez názvu
Na přehlídce se uděluje jediná cena, která představuje roztavenou čočku z dávného meotarového projektoru, s nímž hlavní organizátor a též loutkář a průkopník stínového divadla Tomáš Hájek kdysi začínal otřásat loutkářskou tradicí. Putovní cenu bude po dva roky opatrovat Frgál na nitkách. Čímž jsou jeho tvůrčí síly zavázány za dva roky do Poniklé přijet, cenu přivézt a – opak jim čest nedovolí – s ní i novou inscenaci.
Foto: Irena Vodáková
ZEMANČÍKOVÁ, Alena. Budiž stín 2025 očima Aleny Zemančíkové. Online. Amatérská scéna 9. 10. 2025 [cit. 2025-10-10]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/budiz-stin-2025-ocima-aleny-zemancikove/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.