VRCHOVSKÝ, Ladislav. Labutí píseň nosím v hlavě několik let – říká Dušan Zakopal. Online. Divadelník.cz 6. 10. 2025
Dušan Zakopal patří k těm lidem, kterým se stal svět divadla a literatury druhým domovem. Vystudoval ekonomii a dopravní inženýrství, ale už od raných dětských let se chtěl stát hercem a divadelním režisérem. Přednost dostala jeho vysokoškolsky vystudovaná profese, řadu let strávil v pozici projektanta a dopravního inženýra. Divadlo zůstalo v pozici celoživotního zájmového koníčka číslo jedna. Když odešel do starobního důchodu, oddal se divadlu naplno. Už ovšem ne tomu profesionálnímu, ale ochotnickému, které bylo jednou z jeho životních lásek od malička.
Autor: Ladislav Vrchovský
Proč se ve svých jednadevadesáti letech pouštíš do nastudování inscenace v žánru divadla jednoho herce? A k tomu v tak obtížné hře, jako je Čechovova Labutí píseň?
DZ: Já to nosím v hlavě už několik let. Protože vzhledem k mým letům už mě nikdo nechce.
Takhle si stěžují spíše ženy. Herečky. U starších mužů je to jiné. Je pro ně napsáno mnohem více velkých a krásných rolí.
DZ: Otázka zní jinak. Ve kterém souboru tě vezmou. Takže jsem zjistil, že už o mě není zájem, ani jako o herce nebo režiséra, tak jsem se rozhodl, že všem ještě ukážu! Ale spíše je můj věk devadesáti jednoho roku pro mě výzva, jestli ještě něco dokážu.
O náročnosti a úpravách textu
Tato otázka je namístě. Protože nejde jen o paměť, schopnost naučit se mnoho stránek textu. Jde také o fyzický výkon.
DZ: Začal jsem s přípravou v dubnu 2024. Rozhodli jsme se s mým dramaturgem Antonínem Dvořákem pro text v překladu Aleny Morávkové. To byl první krok. Následovala úprava textu. Vypustil jsem postavu napovídajícího Nikity, a upravil jsem poslední třetinu, ve které starý klaun vzpomíná na některé své slavné role. Jenže Čechov to psal v devatenáctém století. Klaun vzpomíná na postavy z her, které dnes skoro nikomu nic neříkají, například z her Gribojedova a dalších ruských klasiků. Takže to všechno jsem vypustil. Zařadil jsem jiné, současnější, nebo nadčasové postavy, které něco říkají dnešnímu publiku. A hlavně jsem dbal na to, aby obsah byl v souladu s příběhem.
Všiml jsem si ale citace z Gribojedova Hoře z rozumu, hry, v jejímž závěru zazní slova: „Co nejdál od Moskvy!“
DZ: Ano, tu jedinou jsem tam nechal. A vtělil jsem do textu navíc Čechovův monolog O škodlivosti tabáku.
Přihlaste si odběr newsletteru Divadelnik.cz a dostávejte 1x měsíčně unikátní a exkluzivní obsah přímo do svého mailu.
E-mail
Pokračováním, příjímáte zásady ochrany osobních údajů
Se kterým jsi před mnoha lety soutěžil v soutěži monologů a dialogů Pohárek SČDO (Svazu českých divadelních ochotníků, pozn. red.).
DZ: Přesně tak! Protože ten monolog mám pořád v hlavě! Chceš vědět proč?
Povídej.
DZ: Ten můj tehdejší soutěžní monolog měl délku skoro dvacet minut. V příštím ročníku si z toho vzali příklad mnozí soutěžící a celé finále národní přehlídky se neuvěřitelně protáhlo. Takže jsem už jako člen vedení svazu ochotníků musel vymyslet nové propozice soutěže, ve kterých je časový limit deset minut plus desetiprocentní tolerance při jeho překročení.
O televizních inscenacích
Jako jeden z mála ochotníků jsi se dost často objevoval v televizních inscenacích ostravského studia České televize. Jak ses k tomu dostal?
DZ: Hrál jsem také v Divadelním souboru Hrušovských chemických závodů. Tam jako host působil režisér Alois Müller. Pod jeho vedením jsme hráli Brechta a jiné světové klasiky. A s Lojzou Müllerem jsme se natolik skamarádili, že mi začal dávat menší role ve svých televizních inscenacích. Dokonce jsem měl to štěstí si zahrát i s Janem Pivcem.
To už jsi mi před lety vyprávěl. Jan Pivec, hvězda pražského Národního divadla, ti tehdy zkritizovala tvůj zevnějšek nebo tak něco…
DZ: Ne zevnějšek. Ksicht! Vousy! Od začátku dospělosti nosím vousy. A Jan Pivec nemohl pochopit, jak můžu coby vousáč hrát divadlo. Říkal mi: „Herec musí být vždy řádně oholen! A když má postavu vousatého muže, hraje s umělými vousy!“ Bylo to při inscenaci o malíři Rembrandtovi, kterého hrál Pivec. Já tam hrál Rembrandtova sluhu. Pivec mě hned zpočátku zpražil kvůli řeči, artikulaci a práci s hlasem. Nelíbilo se mu, jak mluvím. Muselo se všechno natočit znova, a já se musel hodně snažit, aby se vše opravilo podle jeho nároků. Ta inscenace se bohužel nedochovala, protože velká povodeň v Ostravě zaplavila televizní archiv.
O režii a SČDO
Ty jsi nejen hrál, ale také režíroval.
DZ: V osmdesátých letech jsem měl absolventské představení v režijní škole SČDO. Byl to Sluha dvou pánů. Společný režijní debut s Lojzou Müllerem pak přišel na začátku mého režírování v Ostravě. On si nevedl režijní knihu. Tak jsem se k tomu dostal jako jeho asistent. Další mojí režií byl Klicperova Veselohra na mostě. Poslední moje ostravská režie byly nedávno v Divadle Devítka se hrou Pětkrát do černého, a ve Staré aréně v dramatizaci Čapkovy Války s mloky.
Z režijního semináře | foto: Ivo Mičkal
Z režijního semináře | foto: Ivo Mičkal
Po roce 1990 jsi v Moravskoslezském kraji zakládal regionální organizaci SČDO.
DZ: Ochotnické divadlo bylo na začátku devadesátých let bez organizačního zázemí. Byla sokolská divadla, hasiči v některých obcích měli divadelní soubory a podobně. Ten svaz byla cesta k organizaci, která dnes zastřešuje obrovské počty divadelních souborů v celé České republice. Včetně českého venkovského divadla, kterým se nemůže pochlubit žádná země na světě, a které bude zapsáno do Knihy světového kulturního dědictví UNESCO.
V našem kraji působilo Divadelní centrum Podbeskydí pod vedením Jana Krulikovského. To se staralo o ochotnické soubory z okresů Frýdek-Místek, Karviná, Nový Jičín. Nechtěl jsem tady dvě centra, tak jsem si řekl, že by to frýdecké ochotnické centrum mohlo zastřešit všechny soubory v kraji. Chvíli to fungovalo, ale pak zase ne. Takže bylo třeba založit skutečnou krajskou organizaci Svazu českých divadelních ochotníků. Tu dnes vede Ondřej Benda ze Štítiny u Opavy.
Životní láska Eva
V tomto rozhovoru nemohu nevzpomenout tvoji ženu Evu, která nás všechny opustila v loňském roce, kdy odešla do divadelního nebe. Jestli se nemýlím, seznámili jste se také díky divadlu…
DZ: Pořád je to pro mě velmi bolestná záležitost. Eva zemřela v červenci 2024. Seznámili jsme se jak jinak než přes divadlo. Začalo to tím, že ona byla ze Zlína, já tam chodil do gymnázia. Jako vysokoškolský student jsem jezdil za svým středoškolským profesorem Peřinou. Eva tam pracovala ve školní knihovně. Slovo dalo slovo a já zjistil, že hraje v místním ochotnickém divadle Stavař Zlín. Pro můj celý život to bylo moje velké štěstí. Ať už jsem působil kterémkoliv divadle, jestli jsem režíroval, nebo hrál, ona hrála se mnou. Jedna její krásná role byla Maupassantova Kulička. Mimo to, že mi dala tři děti a starala se o domácnost, byla pro mě velice tolerantní životní partnerkou.
Dušan a Eva Zakopalovi, O deseti spravedlivých, NP seniorského divadla Kroměříž 1998
Zdroj: Foto NPSD Kroměříž 1998
Dušan a Eva Zakopalovi, O deseti spravedlivých, NP seniorského divadla Kroměříž 1998 | Foto: NPSD Kroměříž 1998
Jak to, že vaše děti cestu k divadlu nenašly?
DZ: Protože viděly náš příklad. Že tomu divadlu věnujeme mnoho času, který si nárokovaly pro sebe. Ale rodiče potřebovali čas na zkoušky. Takže na divadlo zanevřeli. My jsme pořád zkoušeli třikrát týdně. Dcera Martina má herecký talent, a také si v Jitřence v pohádkách zahrála. Syn Dušan také hrál divadlo. I druhá dcera Lenka si čichla k herectví, ale nezůstali u toho. Bohužel nemám mezi mými dětmi pokračovatele.
Cena Dušana Zakopala
Poslední, co nelze nezmínit, je Cena Dušana Zakopala, udělovaná každoročně na národní přehlídce venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou…
DZ: Jako člen předsednictva SČDO, a také člen a posléze tajemník poroty národní přehlídky, jsem zjistil, že nejsou oceňováni herečtí ochotničtí senioři. Kteří se v jednotlivých soutěžních inscenacích na národní přehlídce objevují. Tak jsem vymyslel cenu pro nejlepšího seniora. Jde ale o kvalitu hereckého výkonu, ne o věk. Takže nositele té ceny v každém roce navrhuje porota celostátní přehlídky.
Navrhl jsi ji, jestli se nemýlím, hned poté, co jsi dostal Cenu ministerstva kultury České republiky za celoživotní přínos českému neprofesionálnímu divadlu.
DZ: Ta Cena ministerstva byla spojena s nemalým finančním obnosem. Tak jsem ty peníze věnoval na cenu pro seniory. Nedávno jsem ještě nějaké peníze přidal, aby bylo z čeho brát, až tady nebudu.
Dušan Zakopal při přebírání Ceny ministerstva kultury ČR (rok 2016, vlevo Lenka Lázňovská - v té době ředitelka organizace NIPOS)
Dušan Zakopal při přebírání Ceny ministerstva kultury ČR (rok 2016, vlevo Lenka Lázňovská – v té době ředitelka organizace NIPOS)
O úloze ochotnického divadla napříč časem
Jakou úlohu v kontextu české kulturní identity hraje ochotnické divadlo od svých začátků někdy na přelomu osmnáctého a devatenáctého století až do dneška?
DZ: Úloha té ochotničiny se v čase hodně proměňuje. Začalo to v době národního obrození bojem za zachování češtiny jako národního jazyka. Pak v době hitlerovského protektorátu a v průběhu 2. světové války, kdy bylo profesionální české divadlo zakázáno, ochotníci přece jen dodávali naději prostřednictvím české klasiky. Stále víc a víc sleduji to, že ochotníci cítí potřebu vyjádřit se k době a společnosti. Není to jenom o takovém tom zahrání si pro sousedy na jevišti. Po roce 1968, když přišli Rusové a nastala doba normalizace jsme si mysleli, že ochotničina skončí. A bylo to právě naopak. Jestli se někde objevily nějaké známky odporu proti bolševikovi, tak to bylo v ochotnických divadlech, na které neměli tehdejší držitelé moci čas, aby všechno pohlídali. Protože museli hlavně hlídat profesionální umělce, aby ti jim nekritizovali režim.
Co bys na závěr rád vzkázal svým následovníkům?
DZ: Mám v paměti citát Jana Grosmanna: Divadlo se nemá brát příliš vážně. Ale má se dělat pořádně!
VRCHOVSKÝ, Ladislav. Labutí píseň nosím v hlavě několik let – říká Dušan Zakopal. Online. Divadelník.cz 6. 10. 2025 [cit. 2025-10-10]. Dostupné z: https://divadelnik.cz/labuti-pisen-nosim-v-hlave-nekolik-let-rika-dusan-zakopal/
Autor: Ladislav Vrchovský
Proč se ve svých jednadevadesáti letech pouštíš do nastudování inscenace v žánru divadla jednoho herce? A k tomu v tak obtížné hře, jako je Čechovova Labutí píseň?
DZ: Já to nosím v hlavě už několik let. Protože vzhledem k mým letům už mě nikdo nechce.
Takhle si stěžují spíše ženy. Herečky. U starších mužů je to jiné. Je pro ně napsáno mnohem více velkých a krásných rolí.
DZ: Otázka zní jinak. Ve kterém souboru tě vezmou. Takže jsem zjistil, že už o mě není zájem, ani jako o herce nebo režiséra, tak jsem se rozhodl, že všem ještě ukážu! Ale spíše je můj věk devadesáti jednoho roku pro mě výzva, jestli ještě něco dokážu.
O náročnosti a úpravách textu
Tato otázka je namístě. Protože nejde jen o paměť, schopnost naučit se mnoho stránek textu. Jde také o fyzický výkon.
DZ: Začal jsem s přípravou v dubnu 2024. Rozhodli jsme se s mým dramaturgem Antonínem Dvořákem pro text v překladu Aleny Morávkové. To byl první krok. Následovala úprava textu. Vypustil jsem postavu napovídajícího Nikity, a upravil jsem poslední třetinu, ve které starý klaun vzpomíná na některé své slavné role. Jenže Čechov to psal v devatenáctém století. Klaun vzpomíná na postavy z her, které dnes skoro nikomu nic neříkají, například z her Gribojedova a dalších ruských klasiků. Takže to všechno jsem vypustil. Zařadil jsem jiné, současnější, nebo nadčasové postavy, které něco říkají dnešnímu publiku. A hlavně jsem dbal na to, aby obsah byl v souladu s příběhem.
Všiml jsem si ale citace z Gribojedova Hoře z rozumu, hry, v jejímž závěru zazní slova: „Co nejdál od Moskvy!“
DZ: Ano, tu jedinou jsem tam nechal. A vtělil jsem do textu navíc Čechovův monolog O škodlivosti tabáku.
Přihlaste si odběr newsletteru Divadelnik.cz a dostávejte 1x měsíčně unikátní a exkluzivní obsah přímo do svého mailu.
Pokračováním, příjímáte zásady ochrany osobních údajů
Se kterým jsi před mnoha lety soutěžil v soutěži monologů a dialogů Pohárek SČDO (Svazu českých divadelních ochotníků, pozn. red.).
DZ: Přesně tak! Protože ten monolog mám pořád v hlavě! Chceš vědět proč?
Povídej.
DZ: Ten můj tehdejší soutěžní monolog měl délku skoro dvacet minut. V příštím ročníku si z toho vzali příklad mnozí soutěžící a celé finále národní přehlídky se neuvěřitelně protáhlo. Takže jsem už jako člen vedení svazu ochotníků musel vymyslet nové propozice soutěže, ve kterých je časový limit deset minut plus desetiprocentní tolerance při jeho překročení.
O televizních inscenacích
Jako jeden z mála ochotníků jsi se dost často objevoval v televizních inscenacích ostravského studia České televize. Jak ses k tomu dostal?
DZ: Hrál jsem také v Divadelním souboru Hrušovských chemických závodů. Tam jako host působil režisér Alois Müller. Pod jeho vedením jsme hráli Brechta a jiné světové klasiky. A s Lojzou Müllerem jsme se natolik skamarádili, že mi začal dávat menší role ve svých televizních inscenacích. Dokonce jsem měl to štěstí si zahrát i s Janem Pivcem.
To už jsi mi před lety vyprávěl. Jan Pivec, hvězda pražského Národního divadla, ti tehdy zkritizovala tvůj zevnějšek nebo tak něco…
DZ: Ne zevnějšek. Ksicht! Vousy! Od začátku dospělosti nosím vousy. A Jan Pivec nemohl pochopit, jak můžu coby vousáč hrát divadlo. Říkal mi: „Herec musí být vždy řádně oholen! A když má postavu vousatého muže, hraje s umělými vousy!“ Bylo to při inscenaci o malíři Rembrandtovi, kterého hrál Pivec. Já tam hrál Rembrandtova sluhu. Pivec mě hned zpočátku zpražil kvůli řeči, artikulaci a práci s hlasem. Nelíbilo se mu, jak mluvím. Muselo se všechno natočit znova, a já se musel hodně snažit, aby se vše opravilo podle jeho nároků. Ta inscenace se bohužel nedochovala, protože velká povodeň v Ostravě zaplavila televizní archiv.
O režii a SČDO
Ty jsi nejen hrál, ale také režíroval.
DZ: V osmdesátých letech jsem měl absolventské představení v režijní škole SČDO. Byl to Sluha dvou pánů. Společný režijní debut s Lojzou Müllerem pak přišel na začátku mého režírování v Ostravě. On si nevedl režijní knihu. Tak jsem se k tomu dostal jako jeho asistent. Další mojí režií byl Klicperova Veselohra na mostě. Poslední moje ostravská režie byly nedávno v Divadle Devítka se hrou Pětkrát do černého, a ve Staré aréně v dramatizaci Čapkovy Války s mloky.
Z režijního semináře | foto: Ivo Mičkal
Z režijního semináře | foto: Ivo Mičkal
Po roce 1990 jsi v Moravskoslezském kraji zakládal regionální organizaci SČDO.
DZ: Ochotnické divadlo bylo na začátku devadesátých let bez organizačního zázemí. Byla sokolská divadla, hasiči v některých obcích měli divadelní soubory a podobně. Ten svaz byla cesta k organizaci, která dnes zastřešuje obrovské počty divadelních souborů v celé České republice. Včetně českého venkovského divadla, kterým se nemůže pochlubit žádná země na světě, a které bude zapsáno do Knihy světového kulturního dědictví UNESCO.
V našem kraji působilo Divadelní centrum Podbeskydí pod vedením Jana Krulikovského. To se staralo o ochotnické soubory z okresů Frýdek-Místek, Karviná, Nový Jičín. Nechtěl jsem tady dvě centra, tak jsem si řekl, že by to frýdecké ochotnické centrum mohlo zastřešit všechny soubory v kraji. Chvíli to fungovalo, ale pak zase ne. Takže bylo třeba založit skutečnou krajskou organizaci Svazu českých divadelních ochotníků. Tu dnes vede Ondřej Benda ze Štítiny u Opavy.
Životní láska Eva
V tomto rozhovoru nemohu nevzpomenout tvoji ženu Evu, která nás všechny opustila v loňském roce, kdy odešla do divadelního nebe. Jestli se nemýlím, seznámili jste se také díky divadlu…
DZ: Pořád je to pro mě velmi bolestná záležitost. Eva zemřela v červenci 2024. Seznámili jsme se jak jinak než přes divadlo. Začalo to tím, že ona byla ze Zlína, já tam chodil do gymnázia. Jako vysokoškolský student jsem jezdil za svým středoškolským profesorem Peřinou. Eva tam pracovala ve školní knihovně. Slovo dalo slovo a já zjistil, že hraje v místním ochotnickém divadle Stavař Zlín. Pro můj celý život to bylo moje velké štěstí. Ať už jsem působil kterémkoliv divadle, jestli jsem režíroval, nebo hrál, ona hrála se mnou. Jedna její krásná role byla Maupassantova Kulička. Mimo to, že mi dala tři děti a starala se o domácnost, byla pro mě velice tolerantní životní partnerkou.
Dušan a Eva Zakopalovi, O deseti spravedlivých, NP seniorského divadla Kroměříž 1998
Zdroj: Foto NPSD Kroměříž 1998
Dušan a Eva Zakopalovi, O deseti spravedlivých, NP seniorského divadla Kroměříž 1998 | Foto: NPSD Kroměříž 1998
Jak to, že vaše děti cestu k divadlu nenašly?
DZ: Protože viděly náš příklad. Že tomu divadlu věnujeme mnoho času, který si nárokovaly pro sebe. Ale rodiče potřebovali čas na zkoušky. Takže na divadlo zanevřeli. My jsme pořád zkoušeli třikrát týdně. Dcera Martina má herecký talent, a také si v Jitřence v pohádkách zahrála. Syn Dušan také hrál divadlo. I druhá dcera Lenka si čichla k herectví, ale nezůstali u toho. Bohužel nemám mezi mými dětmi pokračovatele.
Cena Dušana Zakopala
Poslední, co nelze nezmínit, je Cena Dušana Zakopala, udělovaná každoročně na národní přehlídce venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou…
DZ: Jako člen předsednictva SČDO, a také člen a posléze tajemník poroty národní přehlídky, jsem zjistil, že nejsou oceňováni herečtí ochotničtí senioři. Kteří se v jednotlivých soutěžních inscenacích na národní přehlídce objevují. Tak jsem vymyslel cenu pro nejlepšího seniora. Jde ale o kvalitu hereckého výkonu, ne o věk. Takže nositele té ceny v každém roce navrhuje porota celostátní přehlídky.
Navrhl jsi ji, jestli se nemýlím, hned poté, co jsi dostal Cenu ministerstva kultury České republiky za celoživotní přínos českému neprofesionálnímu divadlu.
DZ: Ta Cena ministerstva byla spojena s nemalým finančním obnosem. Tak jsem ty peníze věnoval na cenu pro seniory. Nedávno jsem ještě nějaké peníze přidal, aby bylo z čeho brát, až tady nebudu.
Dušan Zakopal při přebírání Ceny ministerstva kultury ČR (rok 2016, vlevo Lenka Lázňovská - v té době ředitelka organizace NIPOS)
Dušan Zakopal při přebírání Ceny ministerstva kultury ČR (rok 2016, vlevo Lenka Lázňovská – v té době ředitelka organizace NIPOS)
O úloze ochotnického divadla napříč časem
Jakou úlohu v kontextu české kulturní identity hraje ochotnické divadlo od svých začátků někdy na přelomu osmnáctého a devatenáctého století až do dneška?
DZ: Úloha té ochotničiny se v čase hodně proměňuje. Začalo to v době národního obrození bojem za zachování češtiny jako národního jazyka. Pak v době hitlerovského protektorátu a v průběhu 2. světové války, kdy bylo profesionální české divadlo zakázáno, ochotníci přece jen dodávali naději prostřednictvím české klasiky. Stále víc a víc sleduji to, že ochotníci cítí potřebu vyjádřit se k době a společnosti. Není to jenom o takovém tom zahrání si pro sousedy na jevišti. Po roce 1968, když přišli Rusové a nastala doba normalizace jsme si mysleli, že ochotničina skončí. A bylo to právě naopak. Jestli se někde objevily nějaké známky odporu proti bolševikovi, tak to bylo v ochotnických divadlech, na které neměli tehdejší držitelé moci čas, aby všechno pohlídali. Protože museli hlavně hlídat profesionální umělce, aby ti jim nekritizovali režim.
Co bys na závěr rád vzkázal svým následovníkům?
DZ: Mám v paměti citát Jana Grosmanna: Divadlo se nemá brát příliš vážně. Ale má se dělat pořádně!
VRCHOVSKÝ, Ladislav. Labutí píseň nosím v hlavě několik let – říká Dušan Zakopal. Online. Divadelník.cz 6. 10. 2025 [cit. 2025-10-10]. Dostupné z: https://divadelnik.cz/labuti-pisen-nosim-v-hlave-nekolik-let-rika-dusan-zakopal/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.