HRDINOVÁ, Radmila. Tanec na konci idyly. Recenze Radmily Hrdinové na inscenaci Tanec na konci léta. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2025
Irský dramatik Brian Friel není na českém jevišti neznámý, uvedeny zde byly jeho hry Lásky Cass McGuirové (Lásky paní Katty), Léčitel, Listy důvěrné, Molly Sweeney a samozřejmě i Tanec na konci léta, a to hned v deseti různých inscenacích. Friel je autorem čechovovských sond do duše postav, zvlášť dobře se mu daří ty ženské. Tanec na konci léta jich má hned pět. Pět sester žijících pod jednou střechou s mizivou vidinou vlastní rodiny i perspektivní budoucnosti. Píše se rok 1936, svět stojí na prahu druhé světové války a důsledky druhé průmyslové revoluce do značné míry likvidují možnost dosavadní uspokojivé obživy na zapadlém irském venkově. Ale zatím je ještě léto, rádio hraje a sestry tančí.
Že tato idyla dlouho nepotrvá, se dozvídáme z úst vypravěče, jímž je syn jedné ze sester, který ve hře vystupuje ve dvou časových rovinách – ve vlastním příběhu hry jako sedmiletý chlapec, v roli vypravěče už jako dospělý muž. Hra tedy není jen lyrickou idylou, ale pod poklidnou hladinou zdánlivě spokojených životů neustále probublávají ničivé víry zvedající se z dost kalného dna. Problém Frielova textu nicméně vidím v tom, že nabízí jen málo skutečně dramatických situací, zatímco ty podstatně zajímavější se odehrají pouze ve vyprávění.
V pardubickém Divadle Exil měl Tanec na konci léta premiéru loni v květnu v režii Ladislava Špinera (se supervizí jeho ženy Petry Janečkové). Oba patří k hereckým hvězdám souboru Východočeského divadla, kde se hrál i Tanec na konci léta, ale pravda třináct let před příchodem Ladislava Špinera do pardubického angažmá.
Amatérské Divadlo Exil působí v Pardubicích kontinuálně téměř čtvrt století a hraje v komorním sále pro šedesát diváků. Přenos inscenace na scénu Jiráskova divadla tak nebyl z mnoha důvodů nejšťastnějším řešením. Počínaje nutností přizpůsobit scénografii daleko rozměrnějšímu jevišti přes odlišnou akustiku sálu, jež občas bránila slyšitelnosti a srozumitelnosti mluveného projevu hereček, až po ten nejzásadnější problém – mám na mysli ztrátu intimního kontaktu s diváky, kterým soubor disponuje na domácí scéně.
Scénografie exilového Tance (s odhlédnutím od nepříliš pohledného černého vykrytí přebytečného prostoru) není sama o sobě nejšťastnější. Celkem zbytečné jsou dveře oddělující interiér od exteriéru, zvláště když střídání obou prostorů je přehledně řešeno i světelnou změnou. Interiér je zavalen početným mobiliářem, přičemž zadní plán jeviště s množstvím z páté řady z přízemí prakticky neviditelných předmětů není nijak zvlášť účelně využíván. A mimochodem, údajně rozbité zrcadlo přinášející smůlu se mi z mého místa jevilo celkem v pořádku.
Úspěch Frielovy hry odvisí od výkonů herců, respektive hereček. Špiner s Janečkovou jsou sami vynikající herci, takže si s vypracováním jednotlivých postav dali práci. Každá z hereček exilové inscenace nachází pro svou postavu osobitou podobu. Z pětice sester je nejvděčněji napsaná rázná Maggie, výtečně zahraná Naďou Kubínkovou. Herečka lehce zvládá Maggiinu drsnou ironii, s níž vědoucně nahlíží do osudů svých sester i sebe, ví o nich víc, než ony samy tuší, a je nepsanou šéfovou tohoto malého rodinného společenství. Simona Andrejsová jako usměvavá Krista si příliš neláme hlavu z pozice svobodné matky. Řídké návštěvy otce jejího syna ji přesto vyvyšují nad ostatní, protože jediná má muže, byť vždy jen na chvíli. A je na to patřičně hrdá. Herečka přesvědčivě zahraje zlom ve chvíli, kdy přistihne Gerryho při flirtu s jednou ze sester, kdy jako by si alespoň na chvíli přiznala, že muž jako on není zas tak velkou oporou a výhrou.
Propracovanou kreaci fyzického i psychického postižení citlivě zpracovává Karolína Davidová v roli Rózy, staropanensky upjatou Kate zaštiťující svou zatrpklost okázalou vírou zvládá přesvědčivě Kateřina Fikejzová Prouzová. Nejmenší prostor má nenápadná Agnes, kterou Vladimíra Goga může opřít jen o marně potlačovanou lásku ke Gerrymu a srdečný vztah k sestře Róze.
Ondřej Broulík jako Gerry postrádá k dokonalosti víc frajerské nezodpovědnosti a okouzlenosti sebou samým, bratr Jack Martina Žatečky je až příliš bezelstně dětinský na to, že strávil pětadvacet let v drsných podmínkách mezi malomocnými v Ugandě. A Václav Lojška je úspěšnější v roli sedmiletého Michaela, kde netlačí na pilu jeho dětské roztomilosti, zatímco jeho vypravěči by slušelo větší uvolnění, postoj se strnule nehybnýma rukama působí nepřirozeně, přitom jeho vypravěčský verbální projev je docela příjemný a propracovaný.
Hry jako je Tanec na konci léta, kladoucí nároky na hereckou kreativitu a přesnost, jsou pro amatérský soubor na jedné straně vděčné, na druhé ale i hodně náročné. Pardubický Exil se s touto výzvou popral se ctí.
foto: Ivo Mičkal
HRDINOVÁ, Radmila. Tanec na konci idyly. Recenze Radmily Hrdinové na inscenaci Tanec na konci léta. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/tanec-na-konci-idyly [cit. 2025-08-08]
Že tato idyla dlouho nepotrvá, se dozvídáme z úst vypravěče, jímž je syn jedné ze sester, který ve hře vystupuje ve dvou časových rovinách – ve vlastním příběhu hry jako sedmiletý chlapec, v roli vypravěče už jako dospělý muž. Hra tedy není jen lyrickou idylou, ale pod poklidnou hladinou zdánlivě spokojených životů neustále probublávají ničivé víry zvedající se z dost kalného dna. Problém Frielova textu nicméně vidím v tom, že nabízí jen málo skutečně dramatických situací, zatímco ty podstatně zajímavější se odehrají pouze ve vyprávění.
V pardubickém Divadle Exil měl Tanec na konci léta premiéru loni v květnu v režii Ladislava Špinera (se supervizí jeho ženy Petry Janečkové). Oba patří k hereckým hvězdám souboru Východočeského divadla, kde se hrál i Tanec na konci léta, ale pravda třináct let před příchodem Ladislava Špinera do pardubického angažmá.
Amatérské Divadlo Exil působí v Pardubicích kontinuálně téměř čtvrt století a hraje v komorním sále pro šedesát diváků. Přenos inscenace na scénu Jiráskova divadla tak nebyl z mnoha důvodů nejšťastnějším řešením. Počínaje nutností přizpůsobit scénografii daleko rozměrnějšímu jevišti přes odlišnou akustiku sálu, jež občas bránila slyšitelnosti a srozumitelnosti mluveného projevu hereček, až po ten nejzásadnější problém – mám na mysli ztrátu intimního kontaktu s diváky, kterým soubor disponuje na domácí scéně.
Scénografie exilového Tance (s odhlédnutím od nepříliš pohledného černého vykrytí přebytečného prostoru) není sama o sobě nejšťastnější. Celkem zbytečné jsou dveře oddělující interiér od exteriéru, zvláště když střídání obou prostorů je přehledně řešeno i světelnou změnou. Interiér je zavalen početným mobiliářem, přičemž zadní plán jeviště s množstvím z páté řady z přízemí prakticky neviditelných předmětů není nijak zvlášť účelně využíván. A mimochodem, údajně rozbité zrcadlo přinášející smůlu se mi z mého místa jevilo celkem v pořádku.
Úspěch Frielovy hry odvisí od výkonů herců, respektive hereček. Špiner s Janečkovou jsou sami vynikající herci, takže si s vypracováním jednotlivých postav dali práci. Každá z hereček exilové inscenace nachází pro svou postavu osobitou podobu. Z pětice sester je nejvděčněji napsaná rázná Maggie, výtečně zahraná Naďou Kubínkovou. Herečka lehce zvládá Maggiinu drsnou ironii, s níž vědoucně nahlíží do osudů svých sester i sebe, ví o nich víc, než ony samy tuší, a je nepsanou šéfovou tohoto malého rodinného společenství. Simona Andrejsová jako usměvavá Krista si příliš neláme hlavu z pozice svobodné matky. Řídké návštěvy otce jejího syna ji přesto vyvyšují nad ostatní, protože jediná má muže, byť vždy jen na chvíli. A je na to patřičně hrdá. Herečka přesvědčivě zahraje zlom ve chvíli, kdy přistihne Gerryho při flirtu s jednou ze sester, kdy jako by si alespoň na chvíli přiznala, že muž jako on není zas tak velkou oporou a výhrou.
Propracovanou kreaci fyzického i psychického postižení citlivě zpracovává Karolína Davidová v roli Rózy, staropanensky upjatou Kate zaštiťující svou zatrpklost okázalou vírou zvládá přesvědčivě Kateřina Fikejzová Prouzová. Nejmenší prostor má nenápadná Agnes, kterou Vladimíra Goga může opřít jen o marně potlačovanou lásku ke Gerrymu a srdečný vztah k sestře Róze.
Ondřej Broulík jako Gerry postrádá k dokonalosti víc frajerské nezodpovědnosti a okouzlenosti sebou samým, bratr Jack Martina Žatečky je až příliš bezelstně dětinský na to, že strávil pětadvacet let v drsných podmínkách mezi malomocnými v Ugandě. A Václav Lojška je úspěšnější v roli sedmiletého Michaela, kde netlačí na pilu jeho dětské roztomilosti, zatímco jeho vypravěči by slušelo větší uvolnění, postoj se strnule nehybnýma rukama působí nepřirozeně, přitom jeho vypravěčský verbální projev je docela příjemný a propracovaný.
Hry jako je Tanec na konci léta, kladoucí nároky na hereckou kreativitu a přesnost, jsou pro amatérský soubor na jedné straně vděčné, na druhé ale i hodně náročné. Pardubický Exil se s touto výzvou popral se ctí.
foto: Ivo Mičkal
HRDINOVÁ, Radmila. Tanec na konci idyly. Recenze Radmily Hrdinové na inscenaci Tanec na konci léta. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/tanec-na-konci-idyly [cit. 2025-08-08]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.