MÁTL, Vladimír Altán. Unesco, neunesco – amatérské divadlo bylo, je a bude. Online. Divadelník.cz 16. 12. 2025
Zápis hraní amatérského divadla na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO vyvolal v komunitě obrovskou vlnu nadšení. Bezesporu máme být na co hrdí. Ozývají se i hlasy, které euforii vrací do reality. Je zápis jen kusem papíru? Vadí to? Ať už sdílíte stejné obavy, nebo naopak vidíte v UNESCO ohromný potenciál, napište nám svou úvahu či glosu. Rádi zveřejníme i váš příspěvek (rozsah nehraje roli): redakce@divadelnik.cz.
Tomáš Čivrný, šéfredaktor portálu
Vladimír Altán MátlAutor glosy: Vladimír Altán Mátl
Víte, já jsem od přírody člověk velmi skeptický. Kolegové říkají, že jsem pesimista, já osobně kontruji tím, že jsem poučený realista, což je mnohem lepší než být zklamaný optimista.
Když jsem zaznamenal zprávu o tom, že pár osvícených lidí usiluje o zápis českého amatérského divadla na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO, řekl jsem si, proč ne? Jsou tam různé věci, jako třeba Jízda králů, nakonec jsou tam už i čeští a slovenští loutkáři, proč by tam nakonec nemohli být i ochotníci.
Po opadnutí prvotního nadšení se ozvalo mé realistické já a zvolalo: „A proč vlastně?“
Ptalo se mě, co tím amatérské divadlo získá? Bude o něm víc slyšet, když i v naší vlasti, kde má tu staletou tradici, jsou ještě lidé přesvědčeni o tom, že ochotníci jsou jen takoví ti legrační panáčci, co hrají Tyla nebo Jiráskovu Lucernu. Jistě, já vím, že to není dávno pravda a že máme soubory, které by strčily do kapsy nejedno profi divadlo. Ale mé pochybující já se nedalo jen tak odbýt. Nejsme my nakonec, v té naší bublině, tak trochu hrdopyšní? Nemyslíme si o sobě, jak moc nás národ potřebuje, a přitom jsme mu úplně jedno? Vždyť si bohatě vystačí s nekonečnými seriály a streamovacími službami a hlavně Výměnou manželek!
Může tedy na tom jejich smýšlení tento zápis něco změnit? Slyšeli jste třeba nějak víc o českém loutkářství, které je na tomto seznamu zapsáno už od roku 2016? Nemyslím si, ale to neznamená, že bych na ten zápis nebyl hrdý. Já ano, mé druhé já stále výrazně poklepává propiskou.
Rouška tajemství
Trápí ho totiž úplně jiná myšlenka. Proč se okolo toho dělá takové divadlo (haha)? Halí se to do roušky tajemství, jezdí se na vyhlašování tisíce kilometrů. Není to škoda peněz, když organizace UNESCO je naprosto bezzubá? Tolik kulturního dědictví nedokázala uchránit! Jenom seznam památek, zapsaných na seznamu, a zničených válkou na Ukrajině od roku 2022 do roku 2024 čítá skoro 480 budov historického či kulturního významu, muzeí, knihoven, ale i třeba archeologické lokality. Co jim pomohl zápis! Řeknete si, no jo, Inter Arma Silent Musae, s tím se prostě nedá nic dělat. Proč tedy pak máme nějaký seznam slibující ochranu, když je vlastně k ničemu?
A pak mi jako blesk z čistého nebe proletí hlavou slovo Brundibár. Ano, divadlo to totiž nepadne, divadlo může (ne! Musí!) přežít a fungovat i bez budovy. Lidé přece chtějí a potřebují divadlo (počítám i třeba balet a operu). Je to jediné živé umění, které přežije (na rozdíl od filmu) i nástup umělé inteligence. Tedy pokud ta umělá nevymaže tu naši, prostou lidskou. A nebudou-li peníze na profesionální kulturu, pak se vždy najde skupina lidí ochotných dělat to zadarmo, ve svém volném čase, a to i v době, kdy múzy mlčí.
Hrdost a čest
A tak mě mé skeptické já, podpořené tu úsměvnými, tu opovržlivými hlasy kolegů z venkovských souborů, pěšáků amatérského divadla, drásá k nevydržení. Říkají: „Potřebujeme takový zápis? Co znamená proti existenci touhy lidského ducha po umění. Není to jen zbytečné gesto?“ A tak se ptám, má to nějaký hlubší smysl, který neumí či nechtějí objevit a pochopit? Neumím na to odpovědět jinak, než že jde o tu hrdost a čest, o tu výjimečnost, kterou uznal celý svět. Snad má úvaha nevyzní jako opovržení nad významným počinem. Já za sebe, za své osvícené já, jsem si naprosto jistý, že jde o významný krok i událost. Neskonale si vážím lidí, kteří se o to zasloužili a jsem jim, za nás za všechny, velmi vděčný.
Jen si musím ještě vážně promluvit s tím svým neodbytným vnitřním hlasem. S tím věčným pochybovačem a rýpalem. Pomůžete mi? Zahanbíme ho argumenty? Jestli ano, donutím ho s úctou uklonit se až k zemi. A to myslím naprosto upřímně!
MÁTL, Vladimír Altán. Unesco, neunesco – amatérské divadlo bylo, je a bude. Online. Divadelník.cz 16. 12. 2025 [cit. 2026-01-01]. Dostupné z: https://divadelnik.cz/unesco-neunesco-amaterske-divadlo-bylo-je-a-bude/
Tomáš Čivrný, šéfredaktor portálu
Vladimír Altán MátlAutor glosy: Vladimír Altán Mátl
Víte, já jsem od přírody člověk velmi skeptický. Kolegové říkají, že jsem pesimista, já osobně kontruji tím, že jsem poučený realista, což je mnohem lepší než být zklamaný optimista.
Když jsem zaznamenal zprávu o tom, že pár osvícených lidí usiluje o zápis českého amatérského divadla na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO, řekl jsem si, proč ne? Jsou tam různé věci, jako třeba Jízda králů, nakonec jsou tam už i čeští a slovenští loutkáři, proč by tam nakonec nemohli být i ochotníci.
Po opadnutí prvotního nadšení se ozvalo mé realistické já a zvolalo: „A proč vlastně?“
Ptalo se mě, co tím amatérské divadlo získá? Bude o něm víc slyšet, když i v naší vlasti, kde má tu staletou tradici, jsou ještě lidé přesvědčeni o tom, že ochotníci jsou jen takoví ti legrační panáčci, co hrají Tyla nebo Jiráskovu Lucernu. Jistě, já vím, že to není dávno pravda a že máme soubory, které by strčily do kapsy nejedno profi divadlo. Ale mé pochybující já se nedalo jen tak odbýt. Nejsme my nakonec, v té naší bublině, tak trochu hrdopyšní? Nemyslíme si o sobě, jak moc nás národ potřebuje, a přitom jsme mu úplně jedno? Vždyť si bohatě vystačí s nekonečnými seriály a streamovacími službami a hlavně Výměnou manželek!
Může tedy na tom jejich smýšlení tento zápis něco změnit? Slyšeli jste třeba nějak víc o českém loutkářství, které je na tomto seznamu zapsáno už od roku 2016? Nemyslím si, ale to neznamená, že bych na ten zápis nebyl hrdý. Já ano, mé druhé já stále výrazně poklepává propiskou.
Rouška tajemství
Trápí ho totiž úplně jiná myšlenka. Proč se okolo toho dělá takové divadlo (haha)? Halí se to do roušky tajemství, jezdí se na vyhlašování tisíce kilometrů. Není to škoda peněz, když organizace UNESCO je naprosto bezzubá? Tolik kulturního dědictví nedokázala uchránit! Jenom seznam památek, zapsaných na seznamu, a zničených válkou na Ukrajině od roku 2022 do roku 2024 čítá skoro 480 budov historického či kulturního významu, muzeí, knihoven, ale i třeba archeologické lokality. Co jim pomohl zápis! Řeknete si, no jo, Inter Arma Silent Musae, s tím se prostě nedá nic dělat. Proč tedy pak máme nějaký seznam slibující ochranu, když je vlastně k ničemu?
A pak mi jako blesk z čistého nebe proletí hlavou slovo Brundibár. Ano, divadlo to totiž nepadne, divadlo může (ne! Musí!) přežít a fungovat i bez budovy. Lidé přece chtějí a potřebují divadlo (počítám i třeba balet a operu). Je to jediné živé umění, které přežije (na rozdíl od filmu) i nástup umělé inteligence. Tedy pokud ta umělá nevymaže tu naši, prostou lidskou. A nebudou-li peníze na profesionální kulturu, pak se vždy najde skupina lidí ochotných dělat to zadarmo, ve svém volném čase, a to i v době, kdy múzy mlčí.
Hrdost a čest
A tak mě mé skeptické já, podpořené tu úsměvnými, tu opovržlivými hlasy kolegů z venkovských souborů, pěšáků amatérského divadla, drásá k nevydržení. Říkají: „Potřebujeme takový zápis? Co znamená proti existenci touhy lidského ducha po umění. Není to jen zbytečné gesto?“ A tak se ptám, má to nějaký hlubší smysl, který neumí či nechtějí objevit a pochopit? Neumím na to odpovědět jinak, než že jde o tu hrdost a čest, o tu výjimečnost, kterou uznal celý svět. Snad má úvaha nevyzní jako opovržení nad významným počinem. Já za sebe, za své osvícené já, jsem si naprosto jistý, že jde o významný krok i událost. Neskonale si vážím lidí, kteří se o to zasloužili a jsem jim, za nás za všechny, velmi vděčný.
Jen si musím ještě vážně promluvit s tím svým neodbytným vnitřním hlasem. S tím věčným pochybovačem a rýpalem. Pomůžete mi? Zahanbíme ho argumenty? Jestli ano, donutím ho s úctou uklonit se až k zemi. A to myslím naprosto upřímně!
MÁTL, Vladimír Altán. Unesco, neunesco – amatérské divadlo bylo, je a bude. Online. Divadelník.cz 16. 12. 2025 [cit. 2026-01-01]. Dostupné z: https://divadelnik.cz/unesco-neunesco-amaterske-divadlo-bylo-je-a-bude/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.