Benešov nad Černou, Deutsch Beneschau, němečtí studenti, Josef Gangl
Josef Gangl je rodák z Benešova nad Černou, dříve Německého Benešova. U říčky Černé tam najdeme ve Stifterově údolí památník hornoplánského klasika šumavské německé literatury. I Gangl, který se narodil 25. srpna 1868 hostinskému v městečku, mířícím už spíše k Novohradským horám, se však sám považoval rovněž za spisovatele šumavského. Stvrdil to i svým osudem i tvorbou, v níž dominuje právě šumavská povídka: sama jeho literární prvotina nese ostatně název Geschichten aus dem Böhmerwald (1895). Začínal však jako básník - už v šestnácti letech otiskl časopisecky své první verše. Z domova ho do světa vyhnala bída. Po smrti otcově museli s matkou prodat svůj rodinný hostinec a odstěhovali se roku 1903 do Vídně. Gangl se tam zprvu živil jako výpomocný herec, pak už byl živ jen z autorských honorářů. Osud své rodiny i svůj vlastní vylíčil v románě Der letzte Baum, který vyšel v Praze roku 1908. Časná smrt 6. září 1916 ve Vídni jako by věštila i budoucí osudy celého jeho národního kmene, kterému po zániku monarchie byl souzen domov už jen téměř stejně krátce jako kdysi Ganglovi rodná končina.
Vzpomínky na Josefa Gangla
Nejprve jeden z někdejších spolurodáků:
Původně byl Ganglův hostinec v Německém Benešově (dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.) z nejpřednějších v městečku, rok od roku však to s ním spělo k horšímu, poněvadž Pepi, na něhož po smrti otcově živnost přešla, žil víc svému psaní a reálným potřebám rodného domu věnoval příliš malou pozornost.
Místní obyvatelé se tu stavěli tak jednou dvakrát do týdne, zato v létě to u Ganglů ožilo toulavou chasou. Studenti, malíři a různí jiní ptáci nebeští se tu potkávali a vraceli jsme se sem na prázdninové měsíce i my ze vzdálených mnohdy městských studií, která Pepi právě pro to své hostinské dědictví musil kdysi a natrvalo přerušit. Přes věkový rozdíl zející už mezi námi a ním jsme bývali s Ganglem vždy velcí kamarádi.
Tak jsme se jednou o prázdninách rozhodli, že budeme hrát divadlo. Probírali jsme kusy, které by přicházely pro ten případ v úvahu, ale nemohli jsme se za Pepiho předsednictví na žádném z nich shodnout. Jednou vadil kus sám, jinde nevyhovovalo jeho obsazení. Když už jsme byli docela bezradní, vytasil se někdo z nás s nápadem, že by snad bylo vůbec nejlepší sehrát něco od Pepiho samotného. On že by nakonec dokázal něco pro nás i nového napsat. Zpočátku se ovšem notně ježil, že by nám měl tak lehce zaprodat svou múzu, ale jak se neodvratně blížil s koncem prázdnin i dohodnutý termín představení, týden předtím podlehl posléze našemu bouřlivému naléhání a pustil se rovnou do spisovatelské práce. Hostinské místnosti se jemu i nám zdály pro tu věc náhle příliš těsné a tak jsme se vydali vespolek do luk za městečkem a tam na hrázi rybníka Bejčáku (v originále Stierteich - pozn. překl.) napsal před našima očima za jediné odpoledne celou hru o několika jednáních. Pro každého z nás v ní byla role šitá tak říkajíc "přímo na tělo". Večer jsme táhli s hotovým rukopisem domů, rozepisovali jednotlivé úlohy, hotovili a zkoušeli kostýmy a už následující neděli se hrála Pepiho prvá a pokud vím i poslední divadelní hra s názvem "Boj o boudu" na jevišti, které jsme k tomu účelu sami zbudovali v prázdné prostorné kolně benešovského Dvorského mlýna.
Obsahem hry byl spor dvou buršáckých studentských spolků o hospodský lokál s humornými bitkami, řadou studentských písní a milostným příběhem k tomu, vedoucím ovšem celý děj až k dobrému konci v posledním jednání. Představení se setkalo s jednoznačným úspěchem. Dali jsme se všichni společně fotografovat - ten obrázek ostatně ještě mám na památku. Jen na autora hry jsme tenkrát v našem mladistvém sobectví jaksi pozapomněli. Nebo snad on sám nechtěl být na tom snímku spolu s námi? Už to asi nikdy nezjistím. Rukopis našeho divadelního kusu se ztratil nenávratně v proudu času a Ganglovo jediná hra nebude tak nikdy ani vystavena soudu potomků.
(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2014
Ex: http://kohoutikriz.org/
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko
Vzpomínky na Josefa Gangla
Nejprve jeden z někdejších spolurodáků:
Původně byl Ganglův hostinec v Německém Benešově (dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.) z nejpřednějších v městečku, rok od roku však to s ním spělo k horšímu, poněvadž Pepi, na něhož po smrti otcově živnost přešla, žil víc svému psaní a reálným potřebám rodného domu věnoval příliš malou pozornost.
Místní obyvatelé se tu stavěli tak jednou dvakrát do týdne, zato v létě to u Ganglů ožilo toulavou chasou. Studenti, malíři a různí jiní ptáci nebeští se tu potkávali a vraceli jsme se sem na prázdninové měsíce i my ze vzdálených mnohdy městských studií, která Pepi právě pro to své hostinské dědictví musil kdysi a natrvalo přerušit. Přes věkový rozdíl zející už mezi námi a ním jsme bývali s Ganglem vždy velcí kamarádi.
Tak jsme se jednou o prázdninách rozhodli, že budeme hrát divadlo. Probírali jsme kusy, které by přicházely pro ten případ v úvahu, ale nemohli jsme se za Pepiho předsednictví na žádném z nich shodnout. Jednou vadil kus sám, jinde nevyhovovalo jeho obsazení. Když už jsme byli docela bezradní, vytasil se někdo z nás s nápadem, že by snad bylo vůbec nejlepší sehrát něco od Pepiho samotného. On že by nakonec dokázal něco pro nás i nového napsat. Zpočátku se ovšem notně ježil, že by nám měl tak lehce zaprodat svou múzu, ale jak se neodvratně blížil s koncem prázdnin i dohodnutý termín představení, týden předtím podlehl posléze našemu bouřlivému naléhání a pustil se rovnou do spisovatelské práce. Hostinské místnosti se jemu i nám zdály pro tu věc náhle příliš těsné a tak jsme se vydali vespolek do luk za městečkem a tam na hrázi rybníka Bejčáku (v originále Stierteich - pozn. překl.) napsal před našima očima za jediné odpoledne celou hru o několika jednáních. Pro každého z nás v ní byla role šitá tak říkajíc "přímo na tělo". Večer jsme táhli s hotovým rukopisem domů, rozepisovali jednotlivé úlohy, hotovili a zkoušeli kostýmy a už následující neděli se hrála Pepiho prvá a pokud vím i poslední divadelní hra s názvem "Boj o boudu" na jevišti, které jsme k tomu účelu sami zbudovali v prázdné prostorné kolně benešovského Dvorského mlýna.
Obsahem hry byl spor dvou buršáckých studentských spolků o hospodský lokál s humornými bitkami, řadou studentských písní a milostným příběhem k tomu, vedoucím ovšem celý děj až k dobrému konci v posledním jednání. Představení se setkalo s jednoznačným úspěchem. Dali jsme se všichni společně fotografovat - ten obrázek ostatně ještě mám na památku. Jen na autora hry jsme tenkrát v našem mladistvém sobectví jaksi pozapomněli. Nebo snad on sám nechtěl být na tom snímku spolu s námi? Už to asi nikdy nezjistím. Rukopis našeho divadelního kusu se ztratil nenávratně v proudu času a Ganglovo jediná hra nebude tak nikdy ani vystavena soudu potomků.
(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2014
Ex: http://kohoutikriz.org/
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.